Říjen 2003

Proč se mlčí o občanském odporu ze srpna 1969?

Karel Mašita

V čtvrtek 21 srpna v rámci mediálních připomínek 35. výročí napadení Československa vojsky Varšavského paktu proběhla v podvečerním Radiožurnálu Českého rozhlasu beseda, která se zaměřila spíš na občanský odpor proti této invazi o rok později, tedy v srpnu 1969. Lze říci, že se mluvilo o tom nejpodstatnějším - přesněji o tom, co v této smutné kapitole československých dějin následovalo. Včetně toho, že konečně též zazněla otázka, proč se o ní mediálně víceméně pořád mlčí - tedy jako by k žádnému odporu snad ani nedošlo.

Ano, to je otázka, která by měla znít mnohem častěji - a hlavně z nemasovějších sdělovacích prostředků. Protože právě mediální odpovědi na ni by objasnily leccos vskutku závažného v současném společenském marasmu zemí koruny české. Odpovědi ale nezní, tedy je víc na místě otázka, proč otázky, které by je vyvolaly, vlastně nejsou pokládány. A na to už se dá odpovědět možná až velmi snadno.

Tak například stačí si zapnout letošní “Roztančené léto” nejsledovanější tuzemské televize Nova. Kdože to tam tak radostně juchá, zpívá a jinak baví diváky? No přece “stálice” tuzemské popkultury, které si svoji popularitu budovali už v dobách po srpnu 1969 a zhusta právě na kolaboraci s poinvazním komunistickým režimem. A kdože je má stále tak rád? No přece diváci, kteří při těchto “stálicích” nostalgicky vzpomínají na “zlaté časy socialismu.” Na časy, kdy nebyla nezaměstnanost, kdy bylo všechno levné, kdy se sice moc nepracovalo, ale za to se dalo téměř beztrestně a poměrně snadno přikrádat, kdy přes různé “melouchy” kvetla tak masivní celospolečenská korupce, že už se jí tak ani neříkalo. Kdy toho jedinec sice ani mnoho umět nemusel, ale stačilo mu být třeba jen v ROH a mít někde někoho známého na vhodném místě a všechno šlo, kdy mu stačilo do kádrového dotazníku napsat, že v letech 1968 – 1969 byl “pomýlený” nebo rovnou že s “bratrskou pomocí” už v v srpnu 1968 vnitřně souhlasil, a kariéra mu byla otevřená.

Při takových taškařicích se přece mnohem snadněji zapomíná nejen na celospolečenský mravní úpadek těch dvaceti let “normalizace, ale hlavně na vlastní pokleslost a bezpáteřnost. Kolik takových kariéristů z těch dob je dosud na svých postech? A to nejen v popkultutře, ale i v politice, ve státní správě, v justici, v policii, ve školství, a zdaleka ne v neposlední řadě také v oněch médiích? Při velmi skrovném odhadu jsou jich pořád ještě desetitisíce od nejvyšších pater státní moci přes místní samosprávy až po podnikatelské kruhy. Tito lidé přece pro vlastní klid ke své další existenci nemohou potřebovat nějaké konfrontace s těmi, kdo měli v sobě tolik slušnosti, že s komunistickým režimem prostě odmítli kolaborovat.

Proto se tak hlasitě mlčí o občanském odporu proti invazi v srpnu 1969. A to i přesto, že především kvůli tomu by se o něm a o jeho následcích dál mlčet nemělo.