Říjen 2003

Srpen 1969 - Dilema hasiče Lustiga

Jan Beneš

Mám-li říci, kde jsme se seznámili, tedy se tak stalo v Praze a u Pinkasů. Nikoli, že by byl hasič Lustig pivař a nikoli že bych byl pivař já. Ale k Pinkasům to bylo blízko z redakce a bylo tam příjemněji než s pizdivlky starajícími se o rozkvět duchovních sil a ideologickou úroveň československých ozbrojených sil ve vydavatelství Jejich vojsko v přilehlé ulici U Jelínků. Vojenští básníci tam chodívali na pivo, a snad ještě také prosazovat své sepětí s lidem. Zhusta docházívalo k ideologickým debatám, odlišným od těch, které rozkvétaly na stránkách vojenského tisku.

Pivo jsem si dával taky, zvláště od té doby, co vojenští básníci přesedali na vermut, ale zejména jsem si dával specialitu domu, buřta máčeného v octě s proužky cibule umně zasunutými do zářezů na buřtím těle. Odborně se tomu říkalo akrobat a vedoucí Hejtmánek za to účtoval tři kačky.

Pepa Lustig jezdil u hasičů, a ačkoli jsme v hostinci nalezli světonázorové sympatie, byl náš vztah byl zpočátku ryze obchodní. Vlastnil jsem totiž felicii a tento výrobek socialismu si žádal oprav. Pepa Lustig to lepil dohromady, arciť ze součástek pokradených u hasičů, a já mu platil měsíční paušál dvě stovky.

Když se v Československu rozvinul obrodný proces a socialisté si začali nasazovat lidské tváře, Pepa se nezapojil. "Nemyslím, že se mne to týká," říkával. "Jen ať si papaláši klidně utrhaj prdele a ještě něco k tomu." Míval jsem mu to za zlé, ale Pepa nedbal, vůči mně však nezahořkl. "Četl jsi 2000 slov?! Pídil jsem se po názoru příslušníka dělnické třídy. "Jo," odtušil. "Bylo to v novinách. Ale kdyby kvůli tomu bolševik nedělal takovej řev, dávno už bych na to zapomenul."

Načež mne napomenul, že pivo je dnes na něho a objednal si od vedoucího Hejtmánka taky akrobata. "Podívej na něj," podotknul, když jsme byli obslouženi a ukázal na vrchního pingla. "Víš, kdo to je?" Věděl jsem. Pingl Hejtmánek, Karel bývával podplukovníkem a to bezpečnosti a šéfem bezpečnosti československé civilní letecké dopravy. Staral se zejména o to, aby z aerolinek vyházeli všechny zápaďáky a jinou verbež. Pak měl ale smůlu. Kápnul rovněž na nějaký pašování zlata z republiky, což se nemělo. Nebo mělo? Těžko říci. V tomhle pašování měl prsty nějakej Šling. Než ho soudruzi pověsili, byl mezi soudruhy velký zvíře.

Velitel bezpečnosti služeb československé letecké dopravy byl samozřejmě taky soudruh, a protože v případě soudruha Šlinga se také jednalo o soudruha nikoli řadového, šel za jiným neřadovým soudruhem. Tenhle se jmenoval Šváb. "Hele," řekl Švábovi. "Tady se nám pašuje z republiky zlato a jede v tom Šling. Tak nevím co s tím. Smí se to, nebo nesmí?" Soudruh Šváb soudruhu Hejtmánkovi poděkoval, ujistil ho, že si váží důvěry a potřásl mu rukou se slovy: "Takhle jedná komunista!" Což asi soudruha Hejtmánka Karla tehdy potěšilo.

Ale jestli se zlato smí, anebo nesmí pašovat, to se tedy nedozvěděl. Jenže podle zákona se přece spíše nesmělo. A tak když zlato putovalo znovu a znovu, nevydržel to a šel za soudruhem Slánským. Ten generáltajemníkoval ÚV, tehdy ještě v baráku u Prašné brány. "Rudlo," řekl mu, "tady se nám pašuje z republiky zlato. Jede v tom Šling a už půl roku o tom ví taky Šváb." Taky Rudla mu potřásl rukou, párkrát si musel odeběhnout kamsi a telefonovat.Hejtmánkovi mezitím dali kafe, a když si na rozloučenou podávali ruce, řekl mu i soudruh Slánský: "Děkuju ti, takhle jedná komunista." Hejtmánek šel na Náměstí republiky k čekajícímu tatraplánu, ale nedošel. Takže ani jeho šofér nevěděl, kam se poděl. Hned před ÚV ho totiž sbalili.

Hejtmánek měl ovšem ženu a za začala Hejtmánka shánět. Všichni soudruzi měli účast. "My ho hledáme, soudružko," řekli jí, "ale bojíme se, že ho unesla nějaká západní rozvědka." Jenže Karlíka neunesla žádná západní rozvědka. Ochozové, kteří ho sbalili, podléhali Rudlovi Slánských. A protože Hejtmánek byl mezi policajty vcelku známá figura, báli se zastrčit ho někam do veřejného kriminálu, a tudíž ho vrazili do tresoru státní banky, kde měl svůj malej kriminál a mučírnu osobně ke svým potřebám právě Rudla Slánských. Teprve asi za rok převezli Karlíka na Ruzyň. Jenže to už tam seděl i Rudla Slánských, stejně jako Šling i Šváb, což ovšem Karlík dlouho nevěděl. Seděl a seděl, a asi ve čtyřiapadesátým ho pustili.

Inu, byl rád. Velitelování bezpečnosti u civilního letectva mu už sice nevrátili, ale byl původně typografem a tak si myslel, že by mohl zase dělat to řemeslo. Jenže nějak nemohl. Rudla Slánskejch byl tehdy ještě pořád zlá svině a nikoli rehabilitovaný soudruh a Karlík se tudíž šel domáhat svého práva, jakožto oběť té zlé svině. "Karle, neztěžuj nám to, prosím tě!" poprosil ho důvěrně soudruh Bacílek, když k němu, starému známému pronikl, a Karlík si rád poradit dal, zvlášť když na přímluvu soudruha Bacílka dostal místo hlídače v holešovickém přístavu.

Za pár let mu pak nějakej menší policajt dohodil informaci o tom, že je volné místo kastelána na Karlštejně a Karel Hejtmánek si tudíž zažádal o kastelánství. Byl shledán kvalifikovaným a začal kastelánova, taktéž prodávat sodovku a jiná občerstvení pro návštěvníky pamětihodnosti.

Potom, když takhle ve dvaašedesátým, udeřila rehabilitace ukřivděných soudruhů, vydal se taky Karel Hejtmánek na ministerstvo spravedlnosti, že by se jako rád konečně dozvěděl, proč že to byl v tom kriminále, skoro pět let. Pohovořili s ním, vyplnili papíry a slíbili, že se na to podívají.

Podívali se. “Vždyť vy jste, pane Hejtmánek, udal soudruhy Šlinga a Švába!" sdělili mu, "Slánskému. A soudruhům Šlingovi a Švábovi bylo vráceno členství ve straně. Slánskému, za jeho zločiny ne."

Pro jistotu mu na Karlštejn taky hned zašla kontrola a kastelánu Hejtmánkovi zjistila na těch sodovkách a pohlednicích manko a šel pykat znovu. Čímž z rehabilitace zajisté sešlo. Hejtmánek si své odseděl, měl tentokrát skutečný soud a nebyl nikde rok ve sklepě, ale pěkně na vzduchu, ve stavebním komandu v Růžodole. Když vylezl, sehnala mu Hejtmánková, jež se mezitím zavedla jako vedoucí výroby obložených chlebíčků pro Restaurace a jídelny, místo pingla u Pinkasů, ze kterého posléze povyrostl až na funkci vedoucího.

"To máš tak," pravil hasič a šofér Lustig. "Je to svině?" a odpověděl si, "je, ani to pivo nenalívá férově! Je to mukl?” A zase si odpověděl: "Taky je. Takže tu máš dilema. To samý je s těma papalášema nahoře. Proč by najednou měli bejt lidský tváře, když posledních dvacet let byli odprdeledíry? Přijde na to, jakou tvář myslíš, víš? Co se mě tejká, tak ať si to vyřídí mezi sebou. Mě se to začne tejkat, až si budu moct zvolit, jestli tam nechci někoho jinýho."

Když přijeli rudí bratři, Pepy Lustiga se to přesto tknulo a v tom zmatku kolem tak zvaného vstupu vojsk jsme se pěkných pár dní neviděli. A když jsme se zase viděli, udeřil už listopad. Život šel dál a felicie potřebovala poloosu. Neboť bez ní nejezdila a já chtěl, aby jezdila. Měl jsem za zadním oknem s velikou ceduli NEMÁM JE RÁD. Všichni věděli, o koho se jedná.

"Zabalej to!" poučil mne Pepa, "některý lidi říkaj, že odtáhnou k 7. listopadu, ale to se mi zdá brzy. Já počítám 25. února." "Myslíš, Pepo?" říkával jsem pochybovačně. Mezi vojenskými básníky jsem se už nepohyboval jinde než náhodně. Z redakce mne totiž vyhodili. "Nemůžou to udržet! Každej je proti nim. A s dělníkama nakonec nehnou, to si uvědomujou!"

Leč, život šel dál. Hejtmánek už nám nepingloval, protože využil uvolnění cestovního ruchu a zmizel i s Hejtmánkovou za kopečky a Pepu přeřadili na západoněmecký výdobytek, který se na jaře 1969 objevil i u hasičů v Praze, vodní dělo. "Pepo," říkal jsem mu, když jsme se zase jednou viděli. "Není to spíš na demonstrace, než na požáry?" "Ale jo," připustil, "jenže k tomu mne nikdo nikdy nedonutí!" Tehdy jsme seděli déle a družněji, Pepa Lustig měl zrovna třetího syna.

Takže jsme se sešli až 22. srpna 1969 na chirurgii ve Vojenské nemocnici v Praze. Já se tam doplazil tajně, protože jsem dostal do oka slznou raketou a měl jsem utržené obočí a Pepu tam dovezli, neboť utrpěl pracovní úraz jako řidič vodního děla. Oba nás ošetřoval doktor Eliáš zvaný Pucek, na záznamu měl ovšem jenom Pepu, protože i Pucek, Eliáš i já, jsme věděli, že za pár dní třeba bude po lidech s raketou natrženým obočím sháňka.

To přišli za Pepou a poručili mu, aby napumpoval do nádrže vodu, neboť pojede čistit pro policii ulice. Pepa řekl, aby mu vlezli na záda. Načež mu nějakej kapitán od policajtů přečetl, že je, podle vyhlášky o výjimečném stavu podepsané soudruhem Dubčekem povolán k výkonu vojenské služby, a že má pět minut na rozmyšlenou. Jináče ho poučil, že odepření se trestá odnětím svobody od tří do deseti let. Takže Pepu donutili. Podle toho Dubčekem vyhlášeného výjimečného stavu vyjel řidič Josef Lustig ze Sokolské třídy s vodním dělem na Václavák, aby ho vyčistil od davů skandujících: Dubček! Dubček!

Policajti naštěstí mechaniku vodních děl moc neznali a tak si Pepa napumpoval jen půl nádrže, namísto celé. Na Václaváku se řetězy policajtů, vojclů a Lidový milice pouštěly do rvaček s davem, ale šlo jim to těžko. Tu a tam sice někoho odstřelili, ale lidi si vypracovali techniku a nejlepším vrhačům dlažebních kostiček z chodníků jen podávali střelivo a dotyční vrhali. Pamatuji se na kofra, kterýmu vždycky jenom podali kostičku vydloubnutou z chodníku do natažený ruky, chlápek levačkou vzal mušku a mrsk. Patřičný policajt ji dostal přesně pod okraj helmy rovnou do ksichtu a šel k zemi. A jak tak policajti postupovali v řadě, chlápek je kácel po řadě, jednoho po druhým, jako kuželky. Vždycky jen natáhnul ruku dozadu, aniž se staral o to, kdo mu dělá nabíječe a jak kostečka spočinula, mrsk, a další policajt ležel. Kdyby se tahle disciplina předváděla na olympiádě, musil by dostat zlatou.

Do toho přijelo od pomníku vodní dělo a začalo vymetat náměstí. Policajti a zejména milice se taky hned líp cítili a začali víc střílet. Většinou jen do vzduchu, anebo do výkladů, o čemž TV natočila filmek, který pak večer ukazovali jako řádění kontrarevoluce, kterak se neštítila rabování. Ale na rohu Opletalky to dostal a umřel asi dvanáctiletej kluk.

Pro lid to začalo vypadat blbě a pro policajty dobře, ale jen do chvíle kdy Pepa dojel na roh Vodičkový ulice a došla mu voda. Lid si to okamžitě vyčíhnul a jak se opět dotírat. Kamínky zase pršely, u vodního děla to odneslo přední sklo a museli ho vytlouct, aby Pepa vůbec viděl na cestu. Začal pomalu couvat a policajti, který už nestačili utéct z dostřelu, se mu schovávali za vozem. Přece jen tam bylo horší se do nich strefit. Pak se to stalo.

Zmobilisovanej, nemobilisovanej, to o Pepovi ten člověk určitě nevěděl, a kdyby věděl, sotva by dbal. Kdosi přiběhl až k vozu a cáknul řidiče vodního děla půlcihlovou do ksichtu. Co horšího, ta půlcihlovka spadla řidiči Pepovi posléze na koleno pravý nohy. Noha na to zareagovala a přišlápla plyn. A tak Pepa přejel vodním dělem, z těch, co se mu schovávali za vozidlem, celkem devatenáct policajtů.

Než jsem šel z ambulance Vojenské nemocnice domů, byl už Pepa na pokoji a zastavil jsem se u něj. Tentokrát vůbec ne kvůli feldě. "Nemůžeš to mít tomu člověku, co ti to udělal za zlý," snažil jsem se navázat debatu. "Ale kdež," zahuhlal, mávl vesele rukou a snažil se usmát a taky to vesele říci, ač měl hubu zadrátovanou a nohu na kladce. "Nebejt toho chlápka, tak jsem devatenáct těch kurev nikdy nepřejel. A představ si, že dva maj v prdeli páteř. Až do smrti bych žil v dilema." "Jakýpak dilema, na to dneska přece jeden nemá čas." "Ba ne, kamaráde," nesouhlasil. "Máš Pepo, tři děti!" Nenechal mne domluvit. "To je právě to!" Ukázal si prstem na prsa. "Žil bych s tím, že fotr od tří kluků se nechal zeslabit a ještě pomáhal zeslabit svět i pro ně. Zůstal bych to do smrti těm kurvám dlužnej." Odmlčel se. "Viděls toho kluka, co zastřelili na rohu Opletalky?" Přikývl jsem. "Viděl, Pepo." "Tak na tom seržantovi co střílel, na tom jsem zabrzdil."

Doplazil jsem se domů. Přišel jeden známý, taky vyhozený, ale prokurátor, a začal vykládat, kdo všecko už je zavřený. Pustili jsme si bednu. Dávali tam zvláštní pořad o tom, že kontrarevoluce neprošla a socialismus je zachráněnej. Taky tam ukázali Pepu Lustiga jako hrdinu třídního boje a oběť zhovadilosti třídních nepřátel. Reportérka Dája Dvořáčková zaníceně vykládala posluchačům, že soudruh nemůže pro svá zranění sám hovořit. Kamera ho brala na posteli v ÚVN v závěru přes kladku a s dráty kolem huby. Měl zavřené oči.