Listopad 2003

Profesor Václav Klaus a bída ducha

Ladislav Andrey

Všichni cítíme, že volná hra hospodářských sil, nespořádaný a bezuzdný hon jedinců za majetkem a mocí už sám o sobě nevede ke snesitelnému řešení problému. Je třeba jistého racionálního pořádku ve výrobě statků, v užívání pracovních sil a v rozdělování vyrobeného zboží, abychom zabránili hrozivému vyřazování cenných produktivních sil a ochuzování a zvlčilosti velkých skupin obyvatelstva

Pokusíme se zde novopečeného vysokoškolského profesora , předsedu vlády ČR (článek vznikl v roce 1996, pozn. red. CS-magazínu), majora v záloze, poslance ČNR, předsedu ODS, guvernéra Světové banky , koordinátora Mezinárodního měnového fondu, nositele Erhardtovy i Englišovy ceny a mnoha doktorátů na různých provincionálních zahraničních univerzitách , kde mu může konkurovat už jenom Václav Havel, další “výjimečné individuum” na politické scéně, pokud možno věcně i pravdivě odhalit.

Tak pěkně po pořádku. Václav Klaus se narodil za války (1941) v Praze, i když rodina pochází z Haliče a jak to už bývá , ve vhodnou dobu si změnila jméno. Vždyť na to má každý právo. Dá se říci, že V. Klaus pochází z komunistické rodiny. Oba rodiče byli členy matičky strany. Podobně je to i u jeho manželky Livie, která pochází z Oravy na Slovensku, a div se světe, i paní Livie má stejné komunistické zázemí. Řeknete si, děti nemohou za své rodiče. To je sice pravda, ale jenom částečná. V. Klaus se opakovaně hlásil do KSČ, ale měl nevídanou smůlu, komunisté jeho žádost opakovaně zamítali. Že by obavy z ješitnosti a neskonalé touhy po vůdcovství pana Klause? Je známo, že V. Klaus byl vzorným pionýrem a jako jediný z třídy si pořídil hedvábný pionýrský šátek. To mu vlastně zůstalo podnes, jen rudý šátek nahradily vázanky.

Po ukončení VŠE v Praze, kde se seznamuje s budoucí manželkou Livií, nastupuje aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV (EÚ ČSAV). Jeho kandidátská práce (kandidát věd - CSc.), opěvující údajně socialismus a RVHP se bohužel z knihovny VŠE ztratila po listopadu 1989, podobně jako práce dalšího vládního ekonoma V. Dlouhého, přítele V. Klause z Prognostického ústavu ČSAV.

I přes neúspěch se vstupováním do KSČ stává se V. Klaus nomenklaturním kádrem MV KSČ v Praze. Pak může absolvovat studijní pobyty v zahraničí, před rokem 1968, například v Itálii a později v USA. Do roku 1970 je V. Klaus v EÚ ČSAV. Potom je dlouhodobě v závětří a působí jako bankovní úředník ve Státní bance Československé až do roku 1988. O tom, jak V. Klaus trpěl za bývalého režimu, nechť promluví sám. V Ekonomu č. 5/1994 na straně 18 píše: “naši ekonomové by měli navázat na první debaty o udělování Nobelovy ceny za ekonomii, které v letech 1980-85 probíhaly v rámci mých seminářů pořádaných v tehdejší Státní bance československé. Leccos užitečného jsme při nich tehdy pochopili”. Vzhledem k tomu, že V. Klaus nepublikoval jediný odborný článek ve světových odborných ekonomických časopisech, ješitnost neskonalá. K tomuto problému se ještě dostaneme.

Celkem včas, už v roce 1988, nastupuje V. Klaus do známého “prognosťáku”, kde se Lubomíru Štrougalovi podařilo shromáždit další nomenklaturní kádry až do úrovně ÚV KSČ. Zde šéfuje Valtr Komárek a předsedou ZO KSČ je mladý nadějný komunista, čerstvý absolvent Katolické university v Lovani (Louvain, Leuven, Belgie) Vladimír Dlouhý. Není zde prostor na pikantní historky, jak se například opatrný a duchem malý Klaus bál podepsat dokonce pamflet Několik vět v době, kdy už bylo jasné, že žádné sankce za to nehrozí. Zde V. Klaus potkává svého dvojníka, agenta KGB a StB Koechera, který byl v USA odsouzen za špionáž a pak vyměněn za jednoho významného ruského disidenta. Na první pohled zajímavá a veselá společnost. Přípravy na převzetí moci běží na plné obrátky. V květnu 1987 bylo přece několika nejvlivnějšími disidenty vypracováno tzv. prohlášení spolupráce. Jen na vysvětlenou, jednalo se o spolupráci mezi “reformní” částí ÚV KSČ (13. oddělení) a “zdravým jádrem” Charty 77. V. Klaus se ale pod tímto “prohlášením” samozřejmě neobjevuje.

A pak přišel listopad 1989. V Klaus se objevuje v Laterně magice relativně brzo, ale jako neznámý človíček. Věci už ale plynou svým tempem. V. Dlouhý je navrhován na post místopředsedy federální vlády a V. Klaus na post ministra financí v prakticky komunistické vládě Mariána Čalfy. V. Klaus má pak zásadní “zásluhy” při realizaci šokové terapie v bývalé ČSFR, se všemi důsledky až do dnešních dnů. Pro úplnost uveďme známý výrok V. Klause coby ministra financí, že nezná špinavé peníze. Za to vy v každé normální zemi ministr financí musel nejenom okamžitě odstoupit, ale pravděpodobně z politiky odejít. K tomu se pojí další výrok Klause o “utahování opasků”. Slyšely to statisíce televizních diváků, ale V. Klaus to cynicky opakovaně veřejně popřel. A to samé potkalo jeho výroky o šokové terapii – vzpomeňte jen na televizní medailónek “Léčba šokem – léčba Klausem”. A jaký byl trest za ty trestuhodnosti? Další politický vzestup páně Klause, kdy se po volbách v červnu 1992 stává předsedou české vlády. V tom samém roce toho stihne mnoho. Je hlavním arbitrem, kromě Havla, při rozdělení ČSFR. Nu a pak následují “zásluhy” při zlodějské malé a velké privatizaci, o té „světové“ kupónové raději ani nemluvit.

Ale o tom všem zde vlastně ani řeč být neměla. Chtěli jsme se přece věnovat panu profesoru Klausovi a bídě ducha, jak jest psáno v názvu článku. Takže k věci. Denní telegraf, noviny ODS, přinesly 7. června 1995 zprávu s titulem: “Premiér obhajoval habilitační práci”. V článku se píše:” Předseda vlády Václav Klaus včera v dopoledních hodinách obhajoval před vědeckým kolegiem Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze svou habilitační práci “Ekonomická teorie a realita transformačních procesů”. Přítomní odborníci hodnotili práci jako vysoce nadprůměrnou. Jednotlivé kapitoly byly věnovány metodologii, analýze centrálního řízení ekonomie, obhajobě konceptu tržní ekonomiky , problematice transformace a současným ekonomickým dilematům”. Tolik Denní telegraf.

Čeho moc, toho příliš. Rozhodl jsem se proto čistě demokraticky, že se s tak významným dílem ekonomickým blíže seznámím. Dřív ale než uvedu strastiplnou cestu za habilitační prací páně Klause, dovolte několik poznámek. Když asi před rokem trojlístek ministrů české vlády Klaus, Dyba a Zielenec získali docenturu za ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (UK) v Praze, přešli to mnozí úsměvem. Vždyť docent, co to je? Avšak to, že docent je především pedagogická hodnost, která se uděluje po minimálně 1000 hodinách přednášek, jaksi všem uniklo. Výjimky přece musí být. Nedovedu si ale představit, aby se americký preziden Clinton habilitoval jako associate professor (náš docent) třeba na Harvardu. Nedovedu si dokonce představit, aby to mohlo potkat i Jelcina v současném Rusku. Ono se to dokonce nedělalo ani za vrcholného komunismu. Biľak i Jakeš získali známý doktorát sociálních věd - RSDr. po dlouhém večerním studiu, ale na docenta si nikdo netroufl. A co už titul profesora? Udělení profesury V. Klausovi je proto výsměchem a urážkou akademické obce ČR. Je obrazem jakési podivné demokratury vlády. Proč? I proto, že profesorská přednáška byla trochu o něčem jiném, než vlastní předložená práce.

Vloni (1995) na Dušičky sem se vypravil na pražský Žižkov, na Vysokou školu ekonomickou (VŠE), abych se osobně do habilitační práce profesora Klause podíval. A ejhle. V knihovně se dovídám, že práce tam není. Ptám se také na kandidátskou práci (kandidát věd - CSc.) V. Klause a dostávám stejnou odpověď. Práce se v knihovně nevyskytuje. V ten samý den se ještě pro úplnost vypravím na Smetanovo nábřeží v Praze na Fakultu sociálních věd UK, ale běda. Docentská práce V. Klause se zde také nevyskytuje. Mám asi smůlu. Na VŠE to ale nevzdávám. Chodím po všech možných i nemožných knihovnách, katedrách. Přece profesorská práce předsedy vlády musí někde být! Po dlouhém hledání narážím na slušné lidi. Dlouho se mě vyptávají, odkud jsem, co dělám, a proč mne práce zajímá. Když všechno objasním, že jsem z Akademie věd, že jsem se podrobně zabýval šokovou terapií Jeffreyho Sachse a čistě z profesionálních důvodů bych si v práci rád zalistoval, řeknou mi, abych trochu počkal. Prý jsem první, kdo o práci projevil zájem. Po několika dlouhých minutách čekání, držím v ruce v obyčejných černých deskách svázanou “habilitační práci” pana premiéra. Je mi umožněno práci jenom prolistovat na místě, bojí se, aby to někdo neviděl. Udělat xeroxové kopie mi není umožněno.

Listuji v práci důsledně a dělám si poznámky. Zde je výsledek. Práce nese úplně jiný název, jaký měla profesorská přednáška V. Klause. Ten doslovně zní:”Soubor publikovaných statí na téma makroekonomie, měna, inflace”. A dál zjišťuji, že pan premiér měl málo času na napsání vlastní práce, protože práce kromě krátkého úvodu obsahuje jenom xeroxové kopie osmi vybraných článků, resp. pamfletů, publikovaných i nepublikovaných od roku 1987 do roku 1989.

Pokusme se zde o krátkou recenzi jednotlivých článků. První je z roku 1987 a nese název “ Ekonomický růst, nerovnováha a nerovnovážné impulsy – teoretická část” a byl publikován v časopisu Federálního ministerstva financí ČSSR, Finance a úvěr č. 7/1987, str. 479-491 v sekci Diskuse. V práci se věnuje pozornost vyrovnanému socialistickému státnímu rozpočtu (doslovný přepis, poznámka autora), kde se citují práce Kočárníka z roku 1982, 1986, ale i práce Dlouhého, Dyby, Rudlovčáka, Novotného, D. Třísky apod. Není nezajímavé, že šéfredaktorem časopisu Finance a úvěr byl v té době soudruh současný ministr financí vlády ČR Kočárník? Zůstala V. Klausovi touha po vyrovnaném rozpočtu už z doby socialismu?

Další práce je vlastně pokračováním první, vyšla ve stejném časopise, ale v roce 1988 (ibid ad 1, č. 6/1988, str. 391-405). Třetí práce v pořadí nese název "Podstata a projevy inflace" a vyšla v Ekonomickém časopise č. 37/1989, str. 596-611. To už V. Klaus působil v Prognostickém ústavu ČSAV. Článek se prý zakládá na studii, vypracované v roce 1988 pro VÚ SRP v Bratislavě. Vydavatelem Ekonomického časopisu je totiž Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied (SAV) Bratislava. V pořadí čtvrtý článek, publikován v Politické ekonomii 36/1988, str. 475-486 nese název "Měnová kritéria a chování banky" a byl vypracován v Prognostickém ústavu ČSAV. Tak například § 5 článku hovoří o modifikovaném modelu socialistické ekonomiky, citujme doslovně: "Tradiční model centrálního plánování socialistické ekonomiky je ve své vnitřní struktuře konsistentní. Jeho jednotlivé prvky do sebe zapadají, není v něm místo pro žádné cizorodé prvky..." a tak dále a tak podobně. Jinými slovy, jasná příprava na hladký přechod od komunismu k postkomunismu v ekonomice.

V pořadí pátý článek nese název: "Jednoduchý makroekonomický model s explicitním zavedením peněz: teoretická analýza", vyšel opět v časopise Finance a úvěr 38/1988, str. 821. Další článek vyšel ve stejném časopise v roce 1989, kde už je zavedena nová sekce "Přestavba hospodářského mechanismu" - zřejmě po vzoru sovětské perestrojky-přestavby (ibid ad 1, 39/1989, str. 156-160). Tedy, žádná transformace, ale tvrdá přestavba. Pro úplnost uveďme ještě název článku: "K některým otázkám funkcí a vztahu centrální banky a bank komerčních". Zde se pro změnu citují práce Tomáše Ježka, D. Třísky a dalších. Je zajímavé, že V. Klaus zde necituje společnou práci s D. Třískou (kromě toho, že byl agentem StB, byl také náměstkem ministra financí V. Klause a realizátorem modelu kupónové privatizace), která má zajímavý název: "Ekonomické centrum, přestavba a rovnováha" a byla publikována v Politické ekonomii č. 8/1988! Důvod je ale zřejmý na první pohled. Dále jsou k práci připojeny pamflety č. 7 a č. 8, které pravděpodobně nebyly nikde publikovány. Zde jsou jejich názvy: "Makroekonomické souvislosti nového ekonomického programu - schematické zobrazení" ze dne 30. 10. 1989 a poslední: "Hledání přestavbové strategie - makroekonomický aspekt", zřejmě z konce roku 1989.

Do práce je vložen (nebyl čas ho svázat?) jediný text psaný v cizím jazyce. Odcitujme zde přesně titulaci i místo zveřejnění této podivuhodné ideologické práce, vlastně jakéhosi separátu: V. Klaus, El desmantelamiento del socialismo; documento; Estudios Publicos, No. 55, In vierno, 1994; Separata; Centro de Estudios publicos Nonseno v Sótero, 175-Santiago 9, Chile. Jakýkoli komentář a dokonce i překlad ze španělštiny je myslím zbytečný. Snad jen tajemný obdiv Pinocheta i takovým způsobem je bezprecedentní.

Shrnuto a podtrženo, "profesorská práce" pana premiéra se hodnotí sama. Neobsahuje jediný článek publikovaný i v podprůměrném zahraničním ekonomickém periodiku. A to je na profesorskou práci zatraceně málo. Jen kvůli úplnosti poznamenejme, že "profesorem by se měla stát osobnost vědy", která prosadila vlastní vědecký směr ve světě a vychovala svoji odbornou školu doma". Nic z toho novopečený profesor Klaus na hony vzdáleně nenaplňuje.

Doveďme předvolební představování kandidáta za ODS do poslanecké sněmovny, Václava Klause, až do konce. Noviny Právo (donedávna Rudé právo), oznamují 1. 11. 1995: "Prezident V. Havel jmenoval V. Klause vysokoškolským profesorem v oboru financí v polovině října. Klausovo jmenování navrhl a Havlovo rozhodnutí spolupodepsal ministr školství (inženýr ekonom, což je celá kvalifikace, kromě předsedy dnes vlastně už bývalé KDS, mimochodem Klausův krajan z Podkarpatské Rusi, pozn. autora) Ivan Pilip poté, co premiérovu přednášku na téma: "Ekonomická transformace a realita transformačních procesů" schválily v řádném procesu orgány VŠE v Praze." Tolik (Rudé) Právo, které dává ODS, ale především V. Klausovi velký prostor. Mimochodem, tyto noviny přinesly nejobsáhlejší informace o promoci novopečeného profesora Klause ve starobylém Karolinu. Vždyť to byla poslední promoce před dlouhodobým uzavřením Karolina z důvodů rekonstrukce a pán premiér si přál, aby celý proces schvalování byl proto ukončen včas. Diplom profesora odevzdal pánu premiérovi jeho ministr, teď už vlastně člen ODS, inženýr ekonom, Ivan Pilip. Slavnostního aktu se měli zúčastnit ministr zdravotnictví (donedávna ministr dopravy) Stráský, ministr kultury Tigrid (?) a maminka pana premiéra, Marie Klausová.

Britský list Financial Times reagoval na tuto událost dost poťouchle. Noviny ODS, Denní telegraf ze dne 7. Listopadu 1995 (čirá náhoda?) komentovaly tuto událost až typicky bolševickým způsobem: "Klausova osobnost natolik převyšuje všechny, kteří se ekonomickou vědou zabývají, že ocenění titulem profesor je jen minimálním vyjádřením této skutečnosti." Trefně se k této záležitosti vyjádřil Jiří Hanák v deníku Práce ze dne 9. listopadu 1995, když srovnává udělení profesury V. Klausovi s povyšováním Stalina. Píše: "Generál bylo pro něj málo, učinili z něj tedy maršála. Pak pro něj vymysleli generalissima a ani to nestačilo. Největší génius všech dob také ještě nebylo úplně ono." A dál pokračuje: "My nesrovnáváme bankovního lupiče Džugašviliho s českým premiérem. Navrhne snad příště palič voňavých tyčinek (resp. malý český človíček a poskok) pro Václava Klause titul profesorissimus? A nebude to málo? Co takhle profesorissimus inženýressimus? A dál? Dál soudíme, že by i lezení do zadku mělo mít v Čechách své hranice." K tomu je snad možné jenom připojit tvrzení, že ke všeobecně rozbujelé korupci hospodářské, privatizační, atd. v současnosti budovaného postkomunistického kapitalismu novodobými demokraty z řad včerejších nomenklaturních kádrů ÚV KSČ přistupuje čím dál víc i korupce ducha. Výsledkem je galimatyáš primitivního kapitalismu minulého století a autoritativního pinochetovského kapitalismu z nedávné doby, "jediná správná cesta" hlásaná donedávna V. Klausem při přestavbě, později transformací ekonomiky ba i celé společnosti.

Nesmíme opomenout ani vědu a umění. Vždyť takový Nero, Calligula, Stalin, ba dokonce i Brežněv v neblahé paměti také rozuměli všemu, psali básničky a měli “vytříbený umělecký vkus”. Zanedlouho po slavnosti v Karolinu, přesněji 25. listopadu 1995, píše náš oslavenec V. Klaus do svých Lidových novin (kde ty disidentské časy jsou?) článek pod názvem: "Úloha vědce v dnešní společnosti". Aby tomu bylo rozuměno: velký pedagog, učenec a vědec, vážený pan profesor V. Klaus, považuje za samozřejmé a nutné se "kriticky" vyjádřit, ale hlavně poučit všechny ty, co tu vědu dělají ale "opravdu moc a moc" špatně. Pro věcnost a přesnost citujme začátek zmiňovaného článku z LN. V. Klaus píše: "Když jsem nedávno seděl ve staroslavné aule Karolina a přebíral diplom univerzitního profesora (počin asi nemající v novodobých dějinách civilizovaných společností obdobu, aby se předseda vlády ve funkčním období stal řádným profesorem, pozn. autora), přemýšlel jsem nejenom o sobě samém a o poctě, které se mně dostalo, ale i prazvláštním postavení univerzitního pedagoga a vědce ve společnosti vůbec a v naší zvláště." A tak to pokračuje dál až do konce článku. Nemá smysl diskutovat o prázdné nadutosti resp. až podivné duševní aroganci “profesora” Klause.

Není zde také místo na trapnosti v pozadí udělení Erhardtovy a Englišovy ceny V. Klausovi. V prvním případě byla dikce ceny změněna z původního "za výjimečné zásluhy o ekonomický rozvoj a transformaci československé ekonomiky" na cenu za "ekonomickou publicistiku" jako přímá reakce na náš protestní dopis vedení Erhardtovy nadace. Nebyla ale cena udělena spíše za "rozvoj českoněmeckých vztahů" po roce 1989 pod egidou ministrů Klause a Dlouhého? V druhém případě se pravděpodobně jedná o mrzkou korupci ducha malého českého človíčka, kterou předseda výboru Englišovy ceny Jaroslav Malina projevil při této příležitosti, cituji: "....vůli iniciovat u švédské Královské akademie, aby Václav Klaus získal Nobelovu cenu za ekonomii". Po směšném návrhu Klause a Mečiara na Nobelovu cenu míru, za "mírové" rozbití Československa, který vyšel z Bratislavy, tedy další trapný povyk podobného ražení, tentokrát z Brna. Ale dost bylo trapasů!

Blíží se první volby v samostatné nově vzniklé ČR. Každý kandidát by se měl veřejnosti osobně představit. Zde jsme udělali malý pokus představit vás jako kandidáta na poslanecké křeslo českého parlamentu, současného premiéra, vůdce bolševické pravicové ODS, nejrovnějšího z rovných z Orwellovy Farmy zvířat, novopečeného profesorissimusa, Jeho Excelenci, Václava Klause.

(1996)

(redakčně kráceno)