Listopad 2003

České divadlo na západním pobřeží Kanady

Josef Skála

Komedianti jedou, komedianti jdou!

Tluče se na buben a troubí na trumpety.

Jak holka lechtivá ječí klarinety,

komedianti jedou, komedianti jdou!

Až skončí tyátr shodíme masky,

z fantazie vrátíme se zpět,

milujem kumšt, milujem smích,

milujem život, milujem svět!

Divadlo za rohem ve Vancouveru. Skoro čtyři desítky celovečerních divadelních inscenací, deset večerů poezie a hudby, tři autorské kabarety, tři představení dětského souboru, dvě inscenace hostů a jeden kostýmovaný ples v divadle. Od středověké trhové hry, Goldoniho a Moliéra, od Jiráska a Klicpery, přes Čapky, V + W + J a Buriána až k Havlovi, Kohoutovi, Klímovi, Ringo Čechovi, Koenigsmarkovi, Vostrému, Procházkovi a Goldflamovi. Kolik zážitků a nezapomenutelných okamžiků!

Dvacet sedm let. Víc než čtvrt století! V naší uspěchané době dvouminutových hamburgerů, rychle se střídajících vlád a patnáctiminutového rozsahu pozornosti je to úctyhodný věk! Víc než padesátka inscenací, sto dvacet představení, šestnáct tisíckrát někdo usedl do našeho hlediště. A stodvacetkrát stála v zákulisí skupinka nadšenců a překonávala rozechvění a trému, i když předtím věnovala měsíce svého tak vzácného volného času pečlivé přípravě. Podle archivu se v tom zákulisí vystřídalo více než sto osmdesát krajanů. Někteří pobyli krátce, někteří déle a je i pár takových, kteří propadli narkotiku zákulisního prachu, vůně líčidel a poskakujícího žaludku natolik, že se vracejí celá ta léta. Vám všem patří obrovské poděkování! Ať na scéně či za scénou, ať vytváříte hlavní role či lakujete praktikábly nebo rozdáváte úsměvy při trhání vstupenek, vy všichni jste divadlo. Divadlo, které je jedno z nejdéle hrajících ve Vancouveru, i když mluví jazykem dalekého středu Evropy. České divadlo na pobřeží Tichého oceánu!

Divadlo vždy v historii zaujímalo a stále ještě zaujímá mimořádné místo v české kultuře. Jeho význam pro široké vrstvy české společnosti nemá prakticky obdobu v jiných evropských i mimoevropských kulturách. K divadlu se utíkali Češi v dobách útlaku, poroby a okupace, divadlo hrálo mimořádnou úlohu v národním obrození i v obdobích totalitních režimů a v divadle nacházejí seberealizaci a podporu své identifikace v rámci globální dezorientace dodnes. Kvantita a kvalita divadelního života Prahy třináct let po vstupu do široce otevřeného prostoru demokracie a tržního hospodářství je stále bezkonkurenční mezi ostatními kulturními centry vyspělé západní civilizace. Není tedy překvapením, že divadlo rovněž zaujalo klíčovou a stmelovací roli v krajanském životě českých exulantů. Není rovněž překvapením, že se mezi českými a slovenskými exulanty, kteří odešli z vlasti po sovětské okupaci roku 1968, vyskytlo dostatek vzdělaných a zkušených jednotlivců, kteří v sobě nalezli i za nesmírně obtížných podmínek začátků své nové existence dostatek nadšení a energie k založení a provozování krajanského divadla. Divadla, které v některých případech svým repertoárem a kvalitou svých inscenací postupně přerostlo rámec průměrného ochotnického souboru.

Krajanské divadlo, a nyní mám specificky na mysli Divadlo za rohem v západokanadském Vancouveru, kde již více než čtvrtstoletí pracuji, a na torontské Nové divadlo, s jehož prací jsem rovněž poněkud obeznámen, se tak stalo organickou součástí celkové české divadelní kultury. V dobách totalitního režimu česká divadelní tvorba v zahraničí umožnila inscenovat v originále práce doma žijících disidentských dramatiků a tím jim v překladech mnohdy otevřela cestu na zahraniční jeviště. Od sametové revoluce v roce 1989 krajanská inscenační činnost nabízí současným českým hrám poněkud jiný a snad globálnější interpretační přístup a tak poskytuje domácím dramatikům a v některých případech rovněž domácím hercům možnost si svou uměleckou tvorbu ověřit před diváky s poněkud odlišnými nároky. Před diváky, kteří na rozdíl od domácího publika byli vystaveni do různé míry a po různě dlouhou dobu i vlivům jiných světových divadelních kultur.

V tomto článku bych se chtěl pokusit na příkladu historie vancouverského Divadla za rohem nalézt některé obecné principy úspěchů i problémů české divadelní tvorby v zahraničí. Budu nutně vycházet ze svých osobních zkušeností a postřehů. Další možná neortodoxnost mých úvah spočívá v tom, že nejsem divadelní teoretik, ale že mé vzděláni a moje celoživotní výdělečná činnost byla medicína. Divadlo jsem ovšem nejen intenzivně sledoval jako divák, a to na mnoha místech po světě, ale i v něm aktivně pracoval (vedle své vědecké a pedagogické práce lékařské) už od svých studentských let na malostranském Nerudovu gymnáziu a pak během dalších, skoro už padesáti let, jako herec a režisér. Amatérsky v češtině a profesionálně v angličtině.

Jak vancouverské české divadlo začínalo

Začátky české divadelní skupiny ve Vancouveru, největším městě nejzápadnější kanadské provincie Britská Kolumbie, jsou spojeny s dvěma známými jmény českých divadelníků. Otto Lowy a Jára Kohout se nacházeli na opačných pólech spektra divadelního umění. První z nich, nestor seriózní divadelní tvorby ve Vancouveru, ovlivnil vznik českého divadla zcela nepřímo a nevědomky. Otto Lowy odešel z Prahy do Anglie v roce 1938 a tím jako skoro jediný z rodiny přežil holocaust. Když po válce v Praze nenašel nikoho ze své rodiny, emigroval do Kanady a od padesátých let se ve Vancouveru živil divadlem. Vancouver, jako jedno z nejmladších a nejrychleji rostoucích kanadských měst (před sto lety se teprve rodilo uprostřed hlubokých dešťových pralesů na pobřeží Pacifiku a nynější dvoumilónová metropole má své počátky až po EXPO 86), vlastně tehdy teprve s profesionálním divadlem začínalo. Otto Lowy hrál, režíroval a učil. Později proslul svými pravidelnými pořady v celoplošném kanadském rádiu CBC, které věnoval evropské a do značné míry i české hudbě. Na jaře 1978, po velké přílivové vlně českých a slovenských exulantů, se do jeho kurzu pro dospělé náhle zapsalo tolik Čechů, že mohl prakticky vyučovat v češtině. V jeho kurzu se tedy dotvářelo jakési fertilní podhoubí skupiny českých milovníků divadla, kteří už od roku 1976 začali sondovat možnost hrát ve Vancouveru české divadlo a v červenci 1977 založili tzv. Český divadelní klub. V další činnosti klubu sehrál, rovněž zcela neúmyslně, podpůrnou roli legendární český bavič Jára Kohout, žijící od roku 1948 v New Yorku. Ten se totiž zastavil ve Vancouveru koncem dubna 1977 cestou do Los Angeles a 30. večer vystoupil ve Flamingo kabaretu s několika monology a písničkami. To narychlo zorganizovala Jarmila Smékalová , jeho hostitelka, která v Praze pracovala ve Vinohradském divadle a která měla na starosti kulturní záležitosti vancouverské odbočky Českého a slovenského sdružení. V programu pomohla se zpěvem Jana Plattigová, na piáno hrál Ben Váně a poprvé na scéně stepoval asi desetiletý David Nykl. Ten pak ve vancouverském Divadle za rohem vystoupil ještě několikrát, vystudoval herectví a od devadesátých let pracuje jako profesionál jak v Praze, tak ve Vancouveru. Kabaretní večer byl překvapivě hojně navštíven a spokojený Jára Kohout nabídl, že by na podzim přijel zahrát do Vancouveru svou známou hudební komedii “Na tý louce zelený“, pokud by ovšem místní krajané inscenaci předem obsadili a nastudovali. Divadelní klub byl založen, hrstka nadšenců pod vedením Jarmily Smékalové a Libuše Netrvalové (před rokem 1948 elévky v Plzeňském divadle) se pustila do práce a 4. listopadu 1977 naplnilo asi 400 českých a slovenských krajanů vypůjčené divadlo Metro aby nadšeně aplaudovalo nejen komediantství Járy Kohouta, ale hlavně svým krajanům, z jejichž úst se poprvé na západokanadském jevišti řinula jadrná čeština. Význam tohoto představení nespočíval v jeho kvalitě, ale v prostém faktu, že čeští a slovenští exulanti, zavalení každodenní dřinou a starostmi o přežití v cizí zemi, v cizím jazyku a kultuře, mohli najednou strávit večer mezi svými, se svým jazykem, s důvěrně známým humorem a melodiemi.

Divácky úspěšná veselohra s hostujícím Járou Kohoutem ovšem neznamenala ještě skutečný začátek pravidelné a samostatné činnosti české divadelní skupiny. Taková možnost byla v roce 1978 naznačena uspořádáním dvou večerů poezie, jednoho z nich ve společné produkci s Českým a slovenským sdružením v Kanadě. To, jako jediná fungující politická organizace československých exulantů, samozřejmě uvítalo možný vznik krajanského divadla. Věděli jsme všichni o již několikaleté práci Nového divadla v Torontě a o jeho významu pro život tamní početnější krajanské obce. Torontské divadlo ovšem navazovalo na desítky let sporadického krajanského divadla v jižním Ontariu, protože Češi a Slováci se tam ve větším počtu usazovali již od přelomu století. Do mladého, přírodními krásami hýřícího Vancouveru začali přicházet až po druhé světové válce a v relativně menším počtu ( dnes žije ve Vancouveru a okolí něco přes 12 000 občanů českého a slovenského původu, v Torontu a okolí je to víc než dvojnásobek).

V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let podporovala kanadská federální vláda politiku tzv. kulturní mozaiky a tedy i multikulturální divadlo. Za vládní podpory se každoročně začal pořádat ve Vancouveru festival cizojazyčného divadla (tato finanční podpora a tím i festival zanedlouho ovšem zanikly). Čeští divadelní nadšenci se tedy rozhodli využít této příležitosti (bezplatný pronájem divadla) a začali připravovat další inscenaci. Nikoho nepřekvapí, že rozhodnutí padlo na Jiráskovu Lucernu, jejíhož nastudování, ovšem v poněkud netradičním pojetí, jsem se posléze ujal. Ke klasicky nazkoušené lidové báchorce jsem přidal pár kratších proscéniových dialogů vodníků, které jsem odehrál se slovenským přítelem a absolventem bratislavské divadelní fakulty Petrem Bugárem (který v divadle dodnes pracuje) a ve kterých jsem ironizoval nejedlovsko-normalizační zneužívání klasiků. Využil jsem tak poprvé nově nabyté svobody projevu. Část diváků to přijala s nadšením, část návštěvníků se proti politizaci klasické hry ohradila a od jedné rozhořčené milovnice Jiráska jsem za to dokonce obdržel facku. Zmiňuji se o tom pouze proto, že to bylo předzvěstí pozdějších vlivů politického přesvědčení na výběr repertoáru. Představení bylo nicméně úspěšné jak divácky, což umožnilo skupině ušetřit si z vybraného vstupného na další produkce, tak i umělecky. Soubor nabýval nezbytných jevištních zkušeností a úroveň pak rostla od představení k představení. Následovaly hry Voskovce a Wericha, Čapka, Kundery, Havla, (kompletní seznam inscenací Divadla za Rohem je uveden níže), v roce 1980 se skupina pojmenovala Divadlo za rohem a tedy i právně formalizovala svou existenci.

Organizační aspekty

Divadlo za rohem je nevýdělečná, nezávislá a dobrovolná organizace, registrovaná v kanadské provincii Britská Kolumbie. Členství je bezpříspěvkové a otevřené každému, kdo má zájem o české a slovenské divadlo. Členství se tradičně pohybuje mezi 30 a 50 zájemci, z nichž necelá polovina je kontinuálně zapojena do činnosti. Na práci divadla se od roku 1977 podílelo asi 175 krajanů a hrstka současných členů pracuje v divadle po celou dobu jeho existence. Složení skupiny je velice různorodé jak po strance vzdělání, tak po stránce zaměstnání. Divadlem se však žádný člen skupiny v Kanadě nikdy neživil, i když někteří divadlo vystudovali a někteří se jím intenzivně a dlouhodobě zabývali. I známý český herec Pavel Kříž, který byl asi šest let aktivním členem skupiny, se živil prací ve zdravotnictví. Na práci souboru se podíleli a i nadále podílejí členové českého i slovenského původu a rozdělení republik v roce 1993 se ve složení souboru neobrazilo.

Hlavním rozhodujícím orgánem Divadla za rohem je výroční schůze všech členů. Na ní se podávají zprávy o minulé činnosti, přijímají finanční vyúčtování, volí nový výbor a rozhoduje činnost na další rok. V mezidobí je Divadlo za rohem vedeno pětičlenným výborem, každoročně nově voleným. Výbor si pak mezi sebou zvolí předsedu, místopředsedu, sekretáře a pokladníka. Snaha vytvořit nevolenou dramaturgickou skupinu, která by zajistila kontinuitu repertoárového výběru a kvalitu koncepčního přístupu k jednotlivým inscenacím, zatím selhala. Divadlo rovněž formálně nemá uměleckého šéfa, i když tuto funkci de facto v některých obdobích zastává nejaktivnější režisér. Tato organizační struktura, která je tedy zcela demokratická i když možná nepříliš funkčně výhodná, je podobná situaci Nového divadla v Torontě. V práci režiséra se od roku 1977 vystřídalo asi deset členů souboru, z nichž nejvíce práce odvedli: Dr. Josef Skála (22 inscenací, povoláním lékař), Jitka Růžičková (12 inscenací, vzděláním učitelka, později v domácnosti), Vladimír Kulhavý (6 inscenací, absolvent herecké konzervatoře v Praze, živící se v Kanadě příležitostnou prací), Nora Linhartová (4 inscenace, absolventka DAMU, pracující v Kanadě v cestovní kanceláři) a Oldřich Paták (3 inscenace, povoláním technik). Režisér významně ovlivňuje výběr repertoáru a uměleckou úroveň jednotlivých nastudování.

Finančně je divadlo zcela závislé na vybraném vstupném, protože nemá ani dotace ani sponzory. Všechna práce je dobrovolná a bez jakékoliv finanční odměny či kompenzace. Z rozpočtu divadla jsou hrazeny pouze nezbytné produkční výdaje, tedy převážně pronájem zkušeben a divadla, propagace a nákup materiálů k výstavbě scény. Improvizační schopnosti a zkušenosti technického personálu pomáhají udržet rozpočet každé inscenace na minimu (průměrné výdaje na jednu inscenaci se pohybují nyní okolo 5 000 $ a jsou většinou pokryty vstupným; plné vstupné je v současné době 15 $). Pro zajištění budoucí činnosti se divadlo snaží udržovat na svém kontě alespoň částku odpovídající výdajům jedné inscenace. To vyžaduje někdy pořádání přidružených výdělečných funkcí, na příklad tanečních zábav.

Produkční systém

Divadlo za rohem průměrně produkuje dvě celovečerní inscenace ročně. Po dvou až třech měsících zkoušek (zkouší se po večerech dvakrát týdně, v období před premiérou i častěji, většinou v pronajaté učebně či zkušebně nějaké školy) se soubor přemístí do pronajatého divadla. Během své existence použila skupina asi sedmi různých místních divadel pro hlavní produkce a několika klubů pro večery poezie. Divadlo pronajímáme na týden – od neděle do soboty (cena pronájmu činí většinu produkčního rozpočtu). V neděli se od rána začne stavět scéna, večer je blokovací zkouška, v pondělí a úterý se přes den dodělává scéna a instaluje osvětlení a večer jsou technické a kostýmové zkoušky. Ve středu musí být veškerá technická část inscenace dokončena a večer je nonstop generální zkouška, někdy přístupná i veřejnosti. Při ní se fotografuje či natáčí na video. Ve čtvrtek večer je premiéra, v pátek repríza a v sobotu derniéra. Hned po sobotním představení se bourá a uklízí jeviště tak abychom do půlnoci mohli divadlo zanechat ve stavu, ve kterém jsme ho minulou neděli ráno našli, tedy čisté a prázdné. Jak nesmírná práce pro pouhá tři představení! Technickou a výtvarnou stránku představení zajišťuje již dlouhá léta na vysoké profesionální úrovni skupina divadelních nadšenců pod vedením Vladimíra Bezruče (povoláním technik). Vedení produkce se většinou střídá mezi několika dlouholetými členy skupiny, kteří si ke každé inscenaci vytvoří k organizačnímu zajištění, propagaci, předprodeji vstupenek a organizaci hlediště menší produkční štáb.

Kromě divadelních inscenací produkuje Divadlo za rohem jednou či dvakrát ročně i akce jiné. Oblíbené jsou večery jazzu a poezie pořádané v některém z místních jazzových klubů. Na těch dlouhodobě spolupracoval Ivan Nágy, výtečný profesionální pianista a trumpetista a připravoval je Vladimír Cícha, zanícený amatérský básník, žurnalista a milovník jazzu. V prvních letech existence skupiny rovněž část členů připravila několik autorských kabaretů, divácky velmi úspěšných. V těch bylo využito talentu několika talentovaných hudebníků mezi členy souboru. Ti ostatně pracují v inscenacích divadla častěji neboť ve většině produkcí se používá živé hudby. Za zmínku rovněž stojí snaha divadla, úspěšná bohužel pouze v několikaletém období, o pěstování zájmu o divadlo v dětech exulantů, většinou už v Kanadě narozených. Tomu se věnovala Jitka Růžičková a několik dalších matek ze souboru na začátku devadesátých let a připravily s asi dvěma desítkami dětí tři představení českých pohádek. Děti ovšem vyrostly a i když některé z nich se umění později věnovaly i profesionálně, příliv nových dětí se zájmem o práci v češtině vyschl. V této aktivitě by byla značně nápomocná existence víkendové české školy, která bohužel ve Vancouveru, na rozdíl od Toronta, nikdy nevznikla.

Výběr repertoáru

Volba inscenací je jedním z nejobtížnějších aspektů činnosti vancouverského českého divadla a obávám se, že to platí i pro jiná krajanská divadla. V nepřítomnosti uměleckého šéfa a dramaturga přichází většinou s návrhem příští jedné až dvou inscenací na výroční členskou schůzi potencionální režisér. Ovšem režisérova práce při výběru je omezována mnohými faktory. Jednoznačná preference souboru je pro hry domácích dramatiků, úpravy překladů her klasických byly provedeny pouze několikrát (Moliére, Goldoni). Literární znalost a orientace v současné domácí dramatické tvorbě je tedy prvním limitujícím faktorem Divadla za rohem. Pouze hrstka členů má možnost jezdit pravidelně a na delší dobu do České republiky, navštěvovat nové inscenace a číst novou dramatickou literaturu. Dalším důležitým faktorem při zvažování výběru je nutně vkus a preference diváků, protože pouze návštěvnost představení rozhoduje o existenci každého nesubvencovaného souboru. Nejdůležitějším kriteriem volby repertoáru je ovšem u divadla amatérského jeho schopnost inscenaci nejen kvalitně postavit, ale i zahrát na úrovni diváky očekávané. Nicméně se stává poměrně často, že i výběr splňující všechna shora uvedená kritéria nebude realizován, pokud režisér, herci a technický štáb nemají do produkční a inscenační práce dostatek chuti a nadšení. Amatér, na rozdíl od profesionála, pracuje pouze ze zájmu a lásky k dané činnosti a projektu. Nelze od něho očekávat či vyžadovat aby disciplinovaně věnoval mnohdy stovky hodin svého volného času práci na projektu, který ho nezaujme a se kterým se neztotožní. Pouze uspokojení z práce na současné inscenaci a pocit vnitřního obohacení úspěšně odvedeným výkonem také zaručí, že ochotník bude participovat v práci na inscenacích dalších. Konečné rozhodnutí o repertoáru příští sezóny dělá výroční schůze divadla, někdy aklamací a jindy hlasováním na základě předložených návrhů. Ani tento aspekt není vždy jednoduchý, jak už tomu v demokratických systémech bývá. Požadavky na výběr inscenace a jejich relativní důležitost se různí u jednotlivých členů divadla a rovněž z roku na rok.

Výběr repertoáru byl výrazně ovlivněn změnami, které nastaly po listopadu 1989. Do té doby byli naši diváci zcela odkázáni na Divadlo za rohem. Jinde češtinu z jeviště slyšet nemohli a proto volba a úroveň inscenace nebyly většinou rozhodujícím faktorem návštěvnosti. Společenský aspekt návštěvy krajanského divadla hrál tehdy podstatně vetší úlohu než dnes. Nyní mnoho krajanů jezdí do České republiky a navštěvuje tam i divadelní představení. Jejich požadavky na výběr a kvalitu inscenací vzrostly. Před rokem 1989 mohla rovněž zahraniční československá divadla do svého repertoáru zařazovat hry československých disidentských dramatiků, jejichž jména a proslulost mezi exulanty zajišťovala návštěvnost. Někdy to byly i světové premiéry jejich her v češtině (ve Vancouveru to byl např. Kunderův „Jakub a jeho pán“ pod původním autorstvím a názvem, Havlova „Žebrácká opera“ a Kohoutova hra „Safari“). Ani volba těchto inscenací se ovšem neobešla bez kontraverzí. Část členů a diváků, i když nepříliš početná, se obávala postihu svých příbuzných doma, protože byli přesvědčeni, že československá zahraniční rozvědka pečlivě sleduje naší činnost. Zda tomu tak bylo, nevím, ale vím, že o zahraniční uvedení překladů Havlových a Kohoutových her profesionálními divadly velký zájem měli, protože jsem hrál postavu Vaňka v „Protestu“ a v „Atestu“ ve světových premiérách v angličtině v roce 1984. Proslulí a hlavně dobří domácí dramatici za totality samozřejmě s radostí udělovali zahraničním souborům práva k uvádění svých her bez nároků na finanční odměnu. To se po přechodu na tržní systém u některých autorů a jejich agentur změnilo a amatérské soubory si většinou autorské poplatky dovolit nemohou.

Co se rokem 1989 nezměnilo, je odvěká otázka, zda hrát komedie či něco vážnějšího. Jsem přesvědčen, že si amatérský soubor i krajanské obecenstvo zaslouží přibližnou rovnováhu obojího. Důležitá je ovšem v obou případech kvalita textu a úroveň nastudování. Nelze popřít, že smích je lékem mocným a že zvláště v posledních letech se preference diváků přiklánějí na stranu komedií. Ovšem dobrá komedie nemusí nutně vylučovat jistou míru moudrosti a tedy může divákovi poskytnout i důvod k zamyšlení. Bohužel se obávám, že takových veseloher je v současné české dramatické literatuře jako šafránu a jejich autoři samozřejmě nemají velký zájem o jejich nastudování amatérskými soubory. Opakované inscenování nenáročných komerčních frašek neposkytuje hercům možnost uměleckého růstu a neuspokojuje ani náročnějšího diváka. Divadelní pokladna je ovšem mocný pán a tak se nyní divadla, a to nejen amatérská, s onou odvěkou otázkou těžko vyrovnávají. V ochotnickém divadle tedy nastává dichotomie zájmu obecenstva a zájmu účinkujícího, většinou toho, který přistupuje ke své práci nejodpovědněji. Opakovaná dobrovolná práce na nenáročných představeních, vyžadovaných většinou diváků, může u něj vyústit ve ztrátu zájmu a ochoty k další práci. Je rovněž nutno připomenout i opačnou stránku tohoto problému, což je netradiční či avantgardní pojetí inscenací. I když tento přístup poskytuje režisérovi a hercům, a to samozřejmě ne všem, příležitost k uměleckému růstu, nalézá odezvu pouze u menšího procenta diváků. Protože krajanská divácká obec je malá, nemůže si většinou krajanské divadlo dovolit to, co je příkladně zcela běžné u divadel pražských. Domnívám se ale, že občasná výjimka možná je a že její uplatnění napomáhá nejen k udržení zájmu důležité části souboru, ale i k ovlivnění vkusu diváků. Ověřil jsem si tento názor na některých svých inscenacích, kupříkladu na dosti avantgardní režii nelehké Klímovy hry „Hromobití“ v roce 1995 a na mnohovrstevném a značně netradičním nastudování Goldflamovy katastrofické grotesky „Tzv. Sci- fi“ v roce 1997. I když se jejich návštěvnost nevyrovnala ku příkladu návštěvnostem her Voskovce a Wericha (v případě hry Klímovy napomohla osobní přítomnost autora na premiéře), utkvěly výrazně v paměti některých členů souboru a mnohých diváků.

Úvahy o umělecké úrovni ochotnických inscenací

Výchozí tezí mé úvahy je předpoklad, že divadlo je umělecký útvar. I když za určitých okolností plní divadlo i jiné funkce (společenské, politické, ekonomické a další), jde v něm převážně o ztvárnění a vyjádření umělcových interpretací lidského života v jeho neskonalé šíři a hloubi. Podobně jako jiná umělecká média je jeho podstatnou funkcí obohatit život diváka o nové pocity, myšlenky, emoce a porozumění. Nepopírám ovšem, že divadlo může nabízet i chvilkový únik z šedi každodenního života, přechodnou zábavu a krátký úsměv na utrápené tváři. Podstatným aspektem úspěšného divadelního zážitku je však vždy jeho kvalita a trvanlivost. Zastávám názor, že toto je platné pro divadlo každé, bez ohledu na to zda je provozováno lidmi, kteří se touto činností živí či těmi, kteří divadlo dělají bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu. Aspekt odměny je jediným daným rozdílem mezi ochotníkem a profesionálem. Dokonce by se dalo říct, že amatér má menší právo odvést špatnou práci než profesionál, u kterého nutně do obrazu vstupují existenční aspekty. Ochotník, který dělá divadlo nezištně a pouze ze zájmu, nadšení a lásky, nemá jediného důvodu či omluvy k tomu, aby nevyužil celého svého talentu, schopností, energie a zkušeností. Zde ovšem narážíme na opačnou stránku srovnání. Kvantita jevištní práce, čas strávený divadelní činností a tedy i množství nasbíraných řemeslných i uměleckých zkušeností je u drtivé většiny ochotníků nesrovnatelně menší než u profesionálů. A právě to se stává v mnoha případech důvodem přezíravého či shovívavého pohledu na úroveň a kvalitu ochotnického divadla. Z osobní zkušenosti však vím, že nedostatek školení a jevištních zkušeností většiny divadelních ochotníků lze správným výběrem hry a tvůrčím obsazením nejen překonat, ale i využít. V případě Divadla za rohem mohu tento názor podpořit řadou recenzí, z nichž některé byly otištěny i v domácím tisku (mj. Literární noviny VI, č. 27/1995, Divadelní noviny 7, č. 8/ 1998, č. 7/1999).

Musím ještě podotknout, že tento podceňující přístup k divadlu amatérskému a poloprofesionálnímu není pravidlem v Severní Americe, kde se převážná většina členů herecké unie hereckou prací neuživí, kde prakticky neexistuje divadlo repertoárové, a kde jevištní umělci běžně přecházejí z jedné kategorie produkce do druhé. Zkušenosti a viditelnost, kterou získají v amatérských produkcích pak využívají při konkurzech do produkcí profesionálních. A naopak, mnozí herci, kteří se proslavili ve velkých produkcích se často vracejí za zajímavými projekty a rolemi k inscenacím amatérským. Domnívám se tedy, že i divadlo amatérské má být považováno za nedílnou součást divadelní kultury a jako k takovému by se mělo k němu přistupovat. Viděl jsem ochotnické produkce špatné i vynikající a to skoro ve stejném poměru jako na divadlech profesionálních. Na závěr bych chtěl připomenout, že shora uvedené se dá aplikovat i na jiné obory umělecké činnosti a že převážná většina uměleckých děl naší civilizace byla vytvořena lidmi, kteří za to zaplaceno nedostali.

Podpora diváků a návštěvnost

Severoamerické analýzy návštěvnosti divadla ukazují, že přibližně 5% městské populace je tvořeno potencionálními návštěvníky divadla, pouze 1% do divadla někdy chodí, středně velká divadelní produkce i s vynikajícími recenzemi může předpokládat, že její propagace vzbudí zájem u přibližně 0,05% populace a pouze asi 0,02% možná inscenaci shlédnou (jak nepředstavitelně vyšší procento obyvatel Prahy do divadla chodí nejen občas, ale i pravidelně!). Pokud bychom aplikovali tyto statistické údaje na krajanskou obec ve Vancouveru a okolí, divadlo za Rohem by neexistovalo. Jeho potencionální divácká báze se odhaduje na 600 až 800 návštěvníků (tedy ne o mnoho větší než shora uvedených 5% všech krajanů žijících ve Vancouveru a blízkém okolí), z nich ale přibližně polovina zatím každou inscenaci shlédla. Krajanská populace si tedy alespoň částečně zachovává charakteristiku populace pražské. Celková návštěvnost třech představení každé inscenace Divadla za rohem se pohybovala mezi 250 a 600 platícími diváky. Pokud by však počet diváků poklesl pod toto rozmezí, byla by ohrožena životaschopnost Divadla za rohem v jeho současné formě. Počet diváků jednotlivých inscenací je ovlivněn mnoha faktory. Nejen úroveň a ohlas představení předešlých, výběr hry, intenzita propagace v médiích a hlavně šíření informací osobními kontakty, ale někdy i načasování inscenace a převládající počasí během ní, ovlivní významně návštěvnost toho kterého představení. Bývalo zvykem, že mezi starousedlíky se považovala podpora a tedy návštěva krajanských akcí za povinnost. Těchto vlastenecky smýšlejících krajanů bohužel stále víc ubývá a zájmová sféra generace mladší, někdy již v Kanadě narozené, je odlišná a následkem toho je, že jejich důvody k návštěvě divadla přerůstají tradiční rámec. Divadlu za rohem tedy nezbývá než tyto změněné podmínky pozorně analyzovat a přizpůsobit se jim. Ze zkušenosti například vyplývá, že občasné vystoupení špičkových domácích umělců rozšíří okruh potencionálních diváků i pro další akce divadelní skupiny. Na začátku devadesátých let několik členů Divadla za rohem utvořilo produkční tým Art Pacific Productions a začalo organizovat zájezdy známých domácích umělců na západní pobřeží. Kromě vystoupení ve Vancouveru navštívili herci a zpěváci (mj. Horníček, Pilarová, Hegerová, Suchý a Molavcová, bratři Neckářové, Janžurová a Remunda) od Edmontonu a Calgary přes Seattle, Portland, San Francisco, Los Angeles až San Diego. Jejich vystoupení byla většinou hojně navštívená (ale ne víc než shora uvedeno) a mnoho z návštěvníků se pak stalo i pravidelnými diváky Divadla za rohem. Torontské Nové divadlo úspěšně používá již mnoho let pohostinných vystoupení známých domácích herců ve svých inscenacích. Vzhledem ke geografické lokalizaci je toto pro Divadlo za rohem ekonomicky méně dostupné. I to lze však překonat, na příklad spojením zájezdu do Toronta s vystoupením ve Vancouveru (jako tomu bylo nedávno v případě úspěšného vystoupení Hlaváčové a Kostky ve Smočkově režii Gurneyho “Milostných dopisů“). Ochota a zájem domácích umělců o pohostinná vystoupení se tak stávají jedním z důležitých činitelů při budování a rozšiřování krajanské divácké obce.

Na udržování své existence v povědomí krajanů a následném získávání, udržování a rozšiřování divácké báze mezi nimi stojí tedy a padá životaschopnost krajanského divadla. V tom hraje důležitou úlohu krajanský tisk a práce jiných českých a slovenských organizací. Velice by napomohlo pravidelné vysílání českého či slovenského rádia a televize. Několik pokusů o tuto činnost však selhalo z důvodů převážně ekonomických. Obstát ekonomicky mezi desítkami až stovkami místních stanic, a to bez státní či provinční podpory je prakticky nemožné, jak se v nedávné době potvrdilo na limitované tříleté existenci slovenského televizního vysílaní ve Vancouveru (produkovanému s velkou obětavostí členkou divadelního souboru M. Kovalčikovou). Články a recenze otištěné v torontském Novém domově či vancouverském Zpravodaji jsou nesmírně důležité a udržení přízně redaktorů a dopisovatelů těchto publikací neocenitelné. Občasné publikace v českém domácím tisku, který čím dál tím víc čtou i v zahraničí žijící Češi a Slováci, pomáhají nejen udržovat zájem diváků, ale informují tak o existenci zahraničních divadel i domácí divadelní umělce a tím vzbuzují jejich zájem o případná pohostinná vystoupení. Jedině s takovouto pomocí bude zajištěna nejen budoucnost českého divadla v zahraničí, ale i jeho oprávněné místo v celkové české divadelní kultuře.

Generační problémy a zamyšlení nad budoucností

Stárneme všichni, jak divadelníci tak diváci. Věkový průměr členů Divadla za rohem roste. Generace exulantů z roku 1968, která tvořila většinu členů souboru, pomalu odchází na zasloužený odpočinek a obsazování mladších rolí se stává stále obtížnějším. Druhá generace usedlíků postrádá většinou potřebnou úroveň jazykovou i zájem o práci v krajanském divadle. Nových přistěhovalců je početně málo a tak i těch z nich, kteří mají zájem pracovat v ochotnickém divadle, značně ubylo. I u nich mnohdy počáteční starosti existenční zabraňují jejich zapojení do divadla. Výjimky se ovšem naštěstí někdy vyskytnou a právě od nich závisí budoucnost krajanského divadla. Domnívám se, že ta bude vždy závislá převážně na nadšencích z první krajanské generace. Zde si lze jen přát aby povědomí o existenci krajanského divadla proniklo nejen mezi všechny nově příchozí, ale i doma mezi ty, kteří o emigraci uvažují, a aby to případně ovlivnilo jejich volbu nového domova. Další potencionální posilou krajanského divadla tvoří čeští a slovenští studenti, kteří využívají možnosti zahraničního studia (a to ne pouze jazykového) a na alespoň přechodnou dobu se zapojí do divadelní práce. To platí i o těch, kteří přijíždějí na dlouhodobé pracovní pobyty. Generační obnova souboru ze všech zmíněných zdrojů naštěstí již v Divadle za rohem minulých několik let alespoň částečně probíhá. Bude ovšem zapotřebí velkého úsilí všech současných klíčových členů skupiny aby postupné omlazování souboru probíhalo i v budoucnosti. Kvalita a úspěch jevištní práce stejně jako příznivé podmínky pro umělecký růst mladších členů souboru budou rozhodující. Možnost občasné práce se špičkovými divadelníky domácími by tomu výrazně napomohla. Navíc je třeba udržovat v souboru příznivou a přátelskou pracovní a společenskou atmosféru a omezovat na minimum ohniska střetu názorů a postojů, i když ta naneštěstí patří k vlastní podstatě umělecké činnosti a zvláště divadla. Vracet se k ochotnické divadelní práci budou pouze ti, kteří v ni naleznou obohacení svého života.

Poněkud optimističtěji lze zatím posuzovat situaci diváckou. Podchycení mladších diváků nebude ovšem lehké a jak výběr repertoáru, tak úroveň inscenací a případná hostování známých a dobrých domácích umělců bude hrát rozhodující roli. Užší napojení zahraniční ochotnické divadelní tvorby na českou domácí divadelní kulturu je dle mého názoru naprosto nezbytné. Jsem navíc přesvědčen, že taková spolupráce obohatí obě strany české divadelní komunity, i když je odděluje oceán a v případě Divadla za rohem i celý kontinent. Lze si jen přát, aby tento předěl byl pouze geografický.