Listopad 2003

České paradoxy

Vlastimil Marek

Maminka odjakživa chtěla, abych byl učitelem nebo spisovatelem, ale já ani jedno ani druhé rozhodně být nechtěl. Vida, už je to, i když paradoxně (ozřejmím níže), tady. Nejsem učitel, ale už více jak dvacet let neustále „učím“, a letos mi vyšla šestá kniha. Když jsem v 70. letech začal pilně překládat, přepisovat a psát (samizdaty v deseti průklepech, své časopisy pouze ve čtyřech kopiích, protože jsem používal i fotografický papír), rozhodně jsem nemohl tušit, že ze mne bude „spisovatel“. Tedy ten oficiálně vydávaný a v knihkupectvích prodávaný. Bylo mi už tehdy jasné, že co si neudělám, to mít nebudu, a že samizdat (člověk si svá dílka sám napsal, rozmnožil, a po přátelích roznesl) bude mým údělem. Být spisovatel nebo hudebník, a vydávat knihy a (tehdy) LP, v mé představě znamenalo prostě výhradně tvořit a nechat distribuci a propagaci, šíření informací, na profesionálech, tedy vydavatelích a distributorech. Chacha, to dnes možná platí v normální společnosti, ale rozhodně ne u nás.

Když čas oponou a komunismem trhnul, byl jsem (neustálým ťukáním do klávesnice psacího stroje, fotografováním a nadšeneckým amatérismem) připraven. Brzy jsem začal vydávat svůj časopis „pro nový věk“ a po dvou pokusech u ochotných přátel mi posléze začaly vycházet knihy a nějaká ta CD i u opravdových nakladatelů.

Jenže to bych musel žít jinde, aby to dopadlo jinak než v Čechách. Například prakticky celý náklad CD (2000 ks) jsem si prodal za pár let sám, na svých seminářích. Vydavatel pro distribuci neudělal absolutně nic (jen shrábl své peníze, já z toho měl pouhých 5%), a divil se, že nahrávky s tibetskými mísami z jeho skladu zmizely. Když jsem chtěl, aby je tedy vydal znovu, kategoricky odmítl, prý jen když si to objednám a rovnou zaplatím. Tak jsem si sám sebe objednal, ale zase se nic nestalo. Zatelefonoval jsem, že si to tedy vydám sám, ale vysmáli se mi: „Podepsal jsem doživotní vydavatelskou smlouvu, když si to vydáte, budeme vás žalovat. Ale možná vám vaše práva prodáme – za dvě stě tisíc korun.“

Časopis finančně zkrachoval, protože byl sice hodně čten a mezi svými čtenáři všeobecně respektován a oceňován, ale jak jsem před dvěma lety zjistil dotazy mezi účastníky svých letních kurzů, z deseti těch, kteří ho pravidelně četli, si jej kupovali či předplatili jen dva. Rozumějme si, nemluvím o zisku (samozřejmě nechtěl jsem nikomu, ani přátelsky nakloněnému vydavateli, nic dlužit), ale o šíření informací. Aby se ty správné informace v ten správný čas dostaly mezi ty správné a právě vyladěné lidi. Jenže i pokusy věnovat Baraku (v súfismu štěstí, vůně, dech, ale i esence života, pozn. red. CS-magazínu) čajovnám a knihovnám ztroskotaly. Přestože byla jednotlivá čísla připoutána někde i řetězy, nadšenci je vždy rozkradli.

S knihami to také dopadlo jinak, než by člověk (v normální společnosti) čekal. Když jsem se vydavatele ptal, proč až na řídké výjimky o mých knihách nevyšly nějaké recenze, reklamní články, nebo alespoň zmínky v odborných knihkupeckých časopisech (aby se o nich prostě vědělo), bylo mi naznačeno, že jsem naivní: „V těch časopisech se propagují knížky, které se neprodávají. Jenže vaše knihy se vždy spolehlivě prodají, a tak o nich psát není třeba.“ Když jsem své tituly marně hledával v žebříčcích prodejnosti (věděl jsem, jaký byl již prodaný náklad, a často byl vyšší než u „vítězů“ takovýchto žebříčků), bylo mi vysvětleno, že to jsou žebříčky jen těch, kteří spolu mluví a chodí na pivo.

To jsou paradoxy, co? U knih s hudebními náměty by mi to zase tak nevadilo, kdo bude připraven, svou knihu si najde a nebezpečí z prodlení tu nehrozí. Jenže v případě Nové doby porodní jsem byl dost zmaten a nešťastný. Ročně u nás porodí více jak osmdesát tisíc žen, takže když mi nakladatel pyšně oznámil, že první náklad čtyř tisíc výtisků byl vyprodán, namítl jsem, že si knihu bez jakékoliv propagace až na pár náhodných výjimek koupily stejně jen ty ženy, které již o ní a o nebezpečích medicínského porodu věděly. Že mi jde ne o distribuci hmoty, knihy, jako jemu, ale o rozšíření (v případě zbytečných porodních traumat životně důležitých) informací. Že by se o tak důležité knize prostě mělo vědět. Co třeba takhle zorganizovat nějaké články v těch různých ženských časopisech? Bylo mi vysvětleno, že až na výjimky jsou všechny rozhovory ve všech „těch ženských“ a společenských časopisech jen skrytou inzercí – všechno musí být, přímo či nepřímo, ostatně tak jako ve všech televizích, zaplaceno.

Zkusil jsem to jinak: „Tak co tisková konference s hojnou účastí novinářů?“ Napít a najíst se v případě křtu Nové doby porodní přišlo na sedmdesát publicistů a novinářů. Vyfasovali knihu, shlédli otřesné video o běžném porodu a nádherné obrázky z porodu do vody, pobavili se, a odešli. Nezeptal se nikdo na nic. Pardon, jeden novinář mne již na odchodu zastavil a zeptal se, jestli neznám Bořka Šípka, že o něm připravuje materiál. Knihu osobně dostalo i několik všeobecně uznávaných novinářů, ale recenzi nenapsal ani jeden.

Zkusil jsem oslovit některé nadace, zabývající se péčí o fyzicky a mentálně poškozené děti, jestli by alespoň část svých milionů nevěnovaly na šíření informací o tom, jak to udělat, aby děti nebyly (např. kouřením, pitím, nepoučeným těhotenstvím a hlavně porody) poškozovány, ale ony prý nic dělat nemohou, ony mají plány výdajů na léta dopředu a ty nelze změnit.

Zkusil jsem dokonce některé bulvární plátky, jestli by je nezaujaly každodenní horory v porodnicích, oněch továrnách na poškozené výrobky. Nezaujaly.

Rád si občas zajdu do prodejen Levné knihy a zakoupím nějakou hezkou výpravnou knihu za třetinu původní ceny. Jak tak procházím mezi stohy knih a stovkami titulů, skeptik ve mně začíná uvažovat, jestli z hlediska šíření informací nakonec není lepší být neúspěšný autor, jehož knihy se sice „neprodávají“, ale jsou k objevení a zakoupení neustále. Podle statistik záměrně do knihkupectví zamíří jen 2% populace.

Mé knihy se sice „spolehlivě prodají“, jenže protože ani v knihkupectvích, a už vůbec ne v Levných knihách, vidět nejsou, ve skutečnosti (protože vydavateli asi stačí jeho zisk a o informace mu nejde) jako by pro ještě nepoučenou část veřejnosti neexistovaly. A každý rok jsou porodem (a nevědomostí budoucích maminek) nenávratně a celoživotně poškozeny tisíce dětí.

To jsou paradoxy, že? Jsem sice „učitel“, ale na zdravotnických školách a pedagogických fakultách se o mých knihách nesmí mluvit (prý to je na ně moc „revoluční“). Přednáším na soukromé Univerzitě nové doby a dvacet tři let se zabývám muzikoterapií, ale na živnostenský list mi na úřadě milostivě napsali, že „pořádám vzdělávací akce“ (a v „akademických“ kruzích se o mých knihách, stejně jako o „šamanských“ bubnech, také nesmí mluvit). Již hezkých pár let se skromně živím jako spisovatel, ale mé knihy, protože - a přestože - se spolehlivě prodají, jelikož se o nich nepíše a tudíž i „neví“, jako by neexistovaly. Co si neudělám (celé roky o tom, o čem jsou mé knihy, přednáším tisícům účastníků kurzů a seminářů), to prostě nemám.

Takže mami, všechno je jinak, samizdat je mým údělem i dnes a ani učitel ani spisovatel (v tom profesionálním a jinde obvyklém slova smyslu), přestože mi vycházejí časopisy, knihy a CD, nejsem. České paradoxy.