Listopad 2003

O drobných mincích

Tomáš Krystlík

Stále se snažím vmýšlet do psyché svých soukmenovců, ale přiznám se, že se mi to občas nedaří. Naposledy v souvislosti se stažením desetníků a dvacetníků z oběhu. Argument, že výrobní náklady nejnižších mincí z nejlevnějšího hliníku přesahují jejich nominální hodnotu mi nesedí ve srovnání s evropskou měnou. Jak to, že se jednocentové mince vůbec zavedly do oběhu? Neměla se snad Evropská banka předem zeptat České národní banky, zda na tom neprodělají, když jednocentové mince jsou z dražší měděné slitiny a raději od jejich emise upustit? Racionální by to bylo, alespoň podle českého odůvodnění nutnosti stáhnutí deseti- a dvacetihaléřů z oběhu. Nebo, a to nejde zcela vyloučit, jsou i české náklady na výrobu mincí nejnižší hodnoty značně nad celosvětovým průměrem, tj. že je nejsme schopni vyrobit v běžné cenové relaci? (A analogicky i v ostatních odvětvích neschopní konkurence.) Tuto otázku nikdo z “hlídačů demokracie” – novinářů nepoložil.

Na jedné straně tuzemci velmi lkají nad faktem, že za 14 let od cinkání klíči nedosáhli životní úrovně alespoň Rakouska, na straně druhé nehodlali přijímat drobné zpět. Nechávali je na pultech, u pokladen. “Zaokrouhlit,” slýchával jsem je, nebo bez řečí nechávali aluminiové mince ležet na pultě. Prosím, chci-li dát spropitné, nic proti tomu, ale systematicky je dávat jen za podání přes pult nebo pokladní v samoobsluze? Co je to za zvyk? Je to asi podvědomá překompenzace komplexu méněcennosti: “když tak ostatní ve světě nečiní, tak my ano!”

Evropská unie má minimální rozlišovací schopnost své měny cca 32 haléřů, USA 29 a Česko se svými nekonečnými lamentacemi, jak se jim špatně vede, jaké mají malé příjmy, od 1. října 50 haléřů. Nikoho proti tomu nenapadne protestovat či jen hlas pozvednout. No, řekněte, nejsou Češi světoví, když v tomto předčí EU i USA?