Listopad 2003

Znovu na Jušan

Miroslav Rozehnal

Naše nová cesta na Jušan se tentokrát připravovala velmi dlouho, zhruba tak dva měsíce. Rozhodli jsme se nic neponechat náhodě a zařídit všechny potřebné formality, což znamená povolení k výstupu. Tato vcelku zbytečná formalita je tu hlavně proto, aby policie/horská služba měla přehled o

lidech, kteří jsou někde v horách. Další důvod je ten, že lezení na hory je na Tchaj-wanu čím dál tím populárnější a u některých hor (Jušan je zrovna jedna z nich) bylo nutno začít regulovat počet lidí, kteří na ně lezou. Na Jušanu je to asi kolem 200 lidí za den.

Odjezd byl stanoven na čtvrtek 13. 9. 2001 v poledne. Proto jsme se zděšením sledovali události 11. 9. v Americe a pak se rozhodovali, jestli jet podle plánu, anebo radši začít kopat někde kryt. Nakonec jsme se ve středu rozhodli jet, protože válka nezačala.

Dalším problémem byl tajfun Nari, který už delší dobu bloudil sem a tam v oceánu pár set kilometrů severně a severovýchodně od Tchaj-wanu. Dráha jeho pohybu silně připomínala opilce "namol", který se snaží najít cestu z hospody domů, akorát že vůbec neví, kde je, kde bydlí a nemůže absolutně chodit. Začalo to vypadat, že nakonec přece najde cestu sem k nám, ale asi ne tak brzo - opět jsme se rozhodli jet.

Čtvrtek 13. 9.

Dopoledne jsem ještě v práci, ale už s batohem a kompletně nachystaný. Něco po poledni vypínám počítač a loučím se s kolegy, beru věci a padám z kanceláře. Venku na mne už čeká Miro Bakoš. Vycházíme z areálu univerzity na hlavní ulici a chytáme taxíka. Tím jedeme na místo srazu. Jede nás tentokrát totiž větší skupina, asi sedm lidí.

Brzy dorazíme k místu srazu, jednomu McDonaldu ve čtvrti Ta-Jr. Jsme tu

samozřejmě první, asi pět minut před plánovaným časem srazu. Telefonem

zjišťuji, že hlavní skupina tu bude asi za patnáct minut, tudíž máme čas dát si něco k obědu. No a když jsme u McDonaldu, co by to asi mohlo být, že...

Lidi se pomaličku začínají scházet a hlavně sjíždět. Je nás momentálně šest a máme dvě auta. Já a Miro vyfasujeme jedno a všichni vyjíždíme na dálnici. Cesta na jih ubíhá rychle, držím se druhého auta, které ani nikde nestaví, ani se s tím nemaluje, nýbrž se valí mírně nad povolenou rychlost. Za dvě hodinky jsme v Tchaj-čungu, kde nabíráme poslední členku naší výpravy (je důležitá, protože její bratr pracuje v meteorologické stanici, kde budeme zítra nocovat a i jinak to vlastně všechno vyběhal on - mám na mysli povolení a podobně formality).

Zdržení je ale krátké, zanedlouho jsme opět na dálnici a pokračujeme dále na jih. Další dvě hodinky nás vidí v městě Čia-ji už vcelku hluboko na jihu Tchaj-wanu. Tam sjíždíme s konečnou platnosti z dálnice a dále budeme pokračovat po běžných silnicích. Ale nejdříve se stavujeme v Čia-ji na večeři.

Každé větší město a většina menších městeček a dokonce vesnic na Tchaj-wanu má cosi, co by se dalo přeložit jako "místní specialita". Když je člověk v daném místě, měl by tuto specialitu ochutnat a pokud se dá, tak případně zakoupit dárkové balení a dovézt příbuzným a známým zpátky doma. V Čia-ji je touto specialitou krocan, respektive pokrmy z něj. Jsme tím uchráněni od nutnosti kupovat to domů (už jste někdy viděli pečeného krocana v dárkovém balení?), ale určitě si musíme dát něco z krocana k večeři.

Zastavujeme u restaurace, která přímo inzeruje, že se specializuje na tyto jídla a jdeme dovnitř. Mne osobně si drůbež nijak moc neužije, čili se snažím objednat si víc zeleniny než masa, ale i tak dostanu samozřejmě nezbytný kus krocaního. Celkem se to dá jist a po večeři opět sedáme do auta a vyrážíme dál. Zbývá nám sedmdesát kilometrů stoupání do hor, do výletního střediska Ališan, od mořské hladiny asi do 2500 metrů. Tam dojíždíme asi po dvou hodinách, už celkem pozdě večer. Za vstup do střediska se platí (asi dvě stě na osobu), ale my jsme od tohoto ušetřeni díky člence naší výpravy, která volá bratra (meteorologická stanice, kde dělá, má pobočku na Ališanu) a ten nás zadarmo proveze dovnitř. Ubytováváme se u nich ve stanici, je to velice pěkná budova a stálo by za to jet na pár dní jenom sem.

Setkáváme se s posledními dvěma členy expedice, dvěma horskými vůdci, kteří půjdou s námi. Ještě pijeme čaj, chystáme si věci na zítřek a povídáme. Ale protože zítra musíme brzy vstávat, uléháme záhy do postelí (lépe řečeno na tatami na zem, protože je to tu na japonský způsob) a upadáme do spánku.

Pátek, 14. 9.

Jsme probuzeni velmi časně, ještě za naprosté tmy, protože výstup bychom měli začít za prvního světla. Než se umyjeme a nachystáme, je už hotová snídaně - hsi fan. To je rýžová kaše, ke které se jí nakládaná zelenina, kusy masa, buráky a podobně věci. Zjišťuji s překvapením, že si čím dál tím víc zvykám na tchaj-wanskou stravu. Když jsem jedl hsi fan posledně (což už je pár roku zpět), absolutně mi to nechutnalo a bylo mi z toho zle. Teď už mi to připadá jako velice dobrá snídaně.

Pak už sedáme do aut a vyjíždíme na posledních dvacet kilometrů, do výšky asi 3000 metrů nad mořem, do "základního tábora" pro výstup. Na parkovišti ještě většina lezců spí nebo se teprve začíná probouzet. My máme štěstí, že je s námi náš vůdce, který nám na policejní stanici zajistí, že můžeme jet autem ještě asi tři kilometry, až přímo pod horu. Ostatní musí tu vzdálenost ujít pěšky po lesní asfaltce.

Takže nahoru vyrazíme jako úplně první, za úplně prvního světla. Loučíme se s našimi šoféry, kteří jedou zpátky do Ališanu ještě asi dospat nebo už začít pracovat a začínáme s výstupem. Vůbec to není těžké stoupání, jde se vlastně po úbočí kopce mírně nahoru. Nebýt občasných sesuvů, které je nutné přelézat opatrně a vždy po jednom člověku, bylo by to jako nedělní výlet za město.

Děláme si občasné zastávky, někdy na k tomu určených odpočívadlech, někdy jenom tak - to když náš průvodce ví nějakou zajímavost, o kterou se s námi podělí. Tak se dozvídáme například, že jsou tu k nalezení zkameněliny z mořského dna, které dokazují, že Tchaj-wan byl původně pod vodou; taky víme, jak se podepisuje budování nových silnic na horském terénu (blbě; teda aspoň podle našeho horského vůdce) a tak podobně. Někteří členové (spíše teda členky) naší expedice mají problémy, jedna se dokonce chce vrátit, ale podaří se nám to zažehnat. Rozdělíme si její věci do svých batohů a pádíme dál.

Za pár hodin jsme v pohodě u horské chaty Pchaj-jun, ve výšce 3402 metrů. Děláme si tu přestávku na oběd. Další výhoda horského vůdce - stará se nám o jídlo. Takže my si pěkně odpočíváme natažení na sluníčku, zatímco milý průvodce pro nás vaří nudle. Po obědě si ještě uvaříme čaj a vychutnáváme poslední chvíle odpočinku před dalším, tentokrát velmi namáhavým úsekem. Před polednem už vyrážíme dál.

Od chaty Pchaj-jun vede cesta ještě kousek podobným stylem jako sem, ale brzy začne skutečně stoupání. Dostávám tady svou první krizi. Mezi jednotlivými výstupy na hory (které jsou od sebe tak zhruba půl roku) se příliš nepohybuji; mimo toho mám taky batoh nacpaný kromě svými věcmi ještě částí věcí od děvčat, které si naložily víc, než byly pak schopné unést.

Jdeme dál, škrabeme se těsně pod hlavní vrchol Jušanu. Kolem nás se tyčí jeho štíty. Vidíme Přední vrchol, Jižní vrchol, Hlavní vrchol a Západní vrchol. I ostatním pomaličku začínají ubývat síly, nejsem jediný. Dojdeme až těsně pod Hlavní vrchol, poslední úsek už jsme překonávali po skaliskách pomoci řetězu a podobných vylomenin. Děláme si pauzu. Rozhodujeme se, že na Hlavní vrchol půjdeme až zítra a po odpočinku, který se spíš podoba mrákotám, se vydáváme na další úsek cesty k Severnímu vrcholu.

Odtud, ze sedla pod Hlavním vrcholem je náš cíl nádherné vidět -

meteorologická stanice na protější hoře. Odtud zhruba ve stejně výšce, možná ještě o trošku níž. Jenomže, abychom se tam mohli dostat, musíme nejprve sestoupit do sedla mezi Hlavním a Severním vrcholem. To znamená asi tak 60stupňové klesání po suti dolů. Samozřejmě, jsou i tu nainstalované řetězy, kterých se přidržujeme - ono by to bez nich bylo ještě daleko těžší.

V sedle si děláme poslední větší pauzu. Výhled máme krásný -- vidíme

prakticky všechny hlavní hory Tchaj-wanu plus moře. Nicméně sil se nám už vůbec nedostává. Poslední úsek, stoupání k chatě, je jako noční můra. Vždycky pár kroků a pak pět minut stát. Úsek to sám od sebe není těžký, stoupání není nijak prudké, jdeme po vysokohorské louce poseté tu a tam balvany. Jenomže máme zřejmě mírný projev horské nemoci. Protože jsme vlastně přímo od moře, se zastávkou jen na pár hodin spánku, vylezli až skoro do 4000 metrů nad mořem. Útěchou mi navždy bude, že jsem nedošel jako poslední, ale zhruba uprostřed výpravy.

Jakmile se po cestě, která se zdála nekonečna, doplazím k chatě, padnu na verandě na křeslo a odebéřu se do polomdlob. Miro mi uvaří kakao a to roztřeseným rukama piji. Stále čekám, že to bude dobré, ale stále nic. To jsem ještě nevěděl, že je to asi ta horská nemoc a myslel jsem si, že jsem se nějak totálně vyčerpal nebo co.

Pomalu se začíná stmívat a s šerem přichází i chlad -- volky nevolky musím dovnitř. Ubytováváme se v pokojích a já zalehám trochu si zdřímnout. Upadám ale do spánku tak mrákotného, že mne budí Miro až dost pozdě večer, že abych šel něco pojíst. Doklopýtám teda dolů, ale cítím se pořád velice mizerně. Polykám bez sebemenšího hladu nebo chuti jakousi polívku a cítím se jak zombie. Naštěstí v tom nejsem sám - jak se později dozvídám, všechny minimálně bolela hlava. Jeden člen naší výpravy se i pozvracel. Prostě skutečná vysokohorská nemoc - poprvé v životě jsem ji zažil a mohu říci, že to není teda žádná sranda.

Po asi hodině předstírání večeře si dám ještě šálek čaje a znovu se plížím zalehnout. Usínám a spím celou noc jako špalek.

Sobota 15.9.

Ráno se budím ještě za tmy a zjišťuji s uspokojením, že se už cítím dobře. Sláva, takže si nebudu muset volat vrtulník, aby mne snesl dolů z hor! Balíme a snídáme. Teď mám i náladu prohlédnout si konečně meteorologickou stanici. Je úplně renovovaná, nebo spíš nově postavená. Až do loňska tu stávala dřevěná oplechovaná chata, postavená ještě za Japonců, loni v létě se konečně rozhoupali a postavili nový barák. Ukazují nám fotky a povídají, jak se to dělo. Všechno se stavělo pomoci vrtulníků, napřed kostra (s tím barákem nepohne ani tajfun) a pak samotný dům. Všechno zateplené a ultramoderní. Problémy ale mají se zásobováním. Provoz vrtulníků stojí dost těžké peníze, takže většinu věci si musí nahoru vynášet sami nebo platit nosiče. Díky tomu tam ani nemají pořádně topení. Elektrika je jenom že solárních panelů - a ta musí jít z 90% na provoz počítačů a meteorologických přístrojů. Vynést nahoru plynovou bombu je přijde asi na 12 tisíc. No, žijí tam docela sparťánsky a proto jim necháváme nějaké jídlo, které my už nebudeme potřebovat.

Taky obdivujeme nádhernou vyhlídku z terasy stanice - je odtud absolutně bezkonkurenčně nejlepší pohled na hlavní vrchol Jušanu a samozřejmě i na spoustu jiných hor okolo. Stanice leží ve výšce 3920 metrů nad mořem a je to nejvýše položena budova na celém Tchaj-wanu. Ale už brzy vyrážíme na další cestu.

Naše cesta teď vede zpět po vlastních stopách. Dolů z mírného kopce, kde jsme se včera plazili na pokraji smrti, se nám teď jde vesele a s radostí. Pak nás samozřejmě čeká tvrdý výstup sutí pod hlavní vrchol, ale jak jsme ještě plni sil a odpočinutí, není to tak strašlivé, jak se nám zprvu zdálo. Zanedlouho jsme opět v sedélku těsně pod vrcholem.

Necháváme tu batohy a vystupujeme posledních asi sto metrů na vrchol. Počasí je nádherné a my se opájíme jak výhledem, tak i skutečností, že jsme dosáhli nejvyššího bodu Tchaj-wanu a vůbec celé východní Asie ve výšce 3952 metrů. Děláme fotky, náš průvodce opět vykládá o všem možném, co je vidět (a i o tom, co vidět není).

Pak opět sestupujeme dolů pro batohy a dále níž a níž k chatě Pchaj-jun. Batohy jsou už poloprázdné a navíc je to cesta dolů - jde se nám lehčeji a je víc času k prohlížení si okolí a k povídání.

U chaty se opět stavujeme na oběd. Vaříme čaj a průvodce nám rozdává poslední jídlo - Pa Pao Jou (kaše osmi pokladů) - sladká kaše s fazolemi a vlastně ani pořádně nevím čím vším, no zkrátka je těch ingrediencí osm. Po tomto posledním opravdu velkém odpočinku se vydáváme na poslední úsek, osm a půl kilometrů dolů na parkoviště.

Cesta ubíhá pomalu, mně se z boty udělal "žralok" (takže moje osvědčené Gore-Tex horské boty, které se mnou už cosi prochodily, jsem dole musel vyhodit) a taky únava se hlásí o slovo - zkrátka a dobře, dole na parkovišti jsme asi ve čtyři odpoledne. Auta (zavolána mobilním telefonem) už

tam na nás čekají a my unaveni odjíždíme do Ališanu, opět do té samé

meteorologické stanice.

Po sprše a sbalení věcí nás ještě náš průvodce a vlastně všichni zaměstnanci stanice zvou na večeři. Jdeme do vlastní vesnice Ališan, což je turistická oblast a restaurací je tam jako máku. Jíme klasicky po čínsku - tj. každý má misku rýže a uprostřed jsou talíře a mísy plně různých příloh, které si každý bere podle chuti.

Po jídle samozřejmě musíme ještě nakupovat - jednak čaj (kdo zapomněl, jak se kupuje čaj, tomu to mohu popsat znovu, řekněme jenom, že to zabere asi tak hodinku minimálně) a samozřejmě i místní specialitu, což je v tomto případě kandované ovoce na různé způsoby.

Pak už sedáme do aut a vyrážíme domů. Za pár hodin jsme dole v Čia-ji, kde se ještě stavujeme na kafe a záchod v McDonaldu. Potom najíždíme na dálnici a uháníme na sever. Jakmile mineme Tchaj-čung, začíná foukat silný vítr a pršet.

Tajfun Nari se totiž konečně rozhodl, že nás obšťastní svou přítomnosti a zamířil nad Tchaj-wan. Proto vlastně tak spěcháme - jinak bychom zůstali v Ališanu o den déle, ale kvůli tajfunu musíme honem spěchat domů (a děláme dobře, tajfun silnici z Ališanu poničil a museli bychom tam zůstat asi o dva tři dny navíc).

Do Tchaj-pej dojíždíme něco po půlnoci a rozjíždíme se každý do svých příslušných domovů, kde unaveni upadáme do zaslouženého spánku.