Listopad 2003

Nespravedlivě odsouzení a s námi soucítící, spojme se !

Martin Stín

Všichni o ní slyšeli, její existence se obecně uznává doma i v zahraničí, téměř nikoho nezajímá a hlas těch, kteří díky jejímu řádění utrpěli příkoří, je téměř neslyšitelný. O čem totiž nemluví přísně nestranná (cha,cha) média, to jakoby neexistovalo. Navíc ti, kteří její existenci krutě pocítili na svých hřbetech, sice trpí hodně, ale tvoří jen poměrně nepočetnou skupinu obyvatelstva bez mocenského vlivu. Mluvím o obtížné vymahatelnosti práva, zapříčiněné nejen legislativou, ale také způsobem, jakým pracují česká policie, státní zástupci a soudci, a také netečností politické sféry a médií k neúnosnému stavu v této oblasti.

Na nespokojenosti se stavem soudnictví se shodují přední představitelé vládní koalice i opozice. Nejvyšší státní zástupkyně naproti tomu vydává státní zastupitelství za nejspolehlivější článek řetězu, jenž pracuje neúnavně, obětavě a bezchybně, a Grossova policie je prostě skvělá, chyby na ní nalézt nelze a jejich hledání se ani nedoporučuje. Podle mediálního obrazu věci, vydávaného za veřejné mínění, se tak zdá, že za vše špatné mohou soudci. Mluvím záměrně o vymahatelnosti práva, nikoli o dosažitelnosti spravedlnosti, protože podle velkého guru české justice, ministra spravedlnosti Pavla Rychetského a dalších stoupenců právního pozitivismu, právo není o spravedlnosti, ale o dodržování právních norem, takže k té se my, obyčejní občánkové, hustým lesem pokřivených paragrafů a navzájem zájmově propletenými, fakticky nekontrolovatelnými institucemi sotva prodereme.

Politickou sféru ve skutečnosti špatné právní prostředí příliš neznepokojuje a zájem o nápravu spíše předstírá. Kromě toho, že v jeho kalných vodách se dobře loví všelijakým zájmovým skupinám, jejichž lobby se významně podílejí na tvorbě politiky, trpící část obyvatelstva je tak nepočetná, že jako zdroj hlasů ve volbách nestojí za pozornost.

Společnost se z letargie probouzí jen příležitostně a motivem často bývá závist nebo obavy z majetkové újmy. Příkladem je červnový povyk kolem nálezu Ústavního soudu ČR č. 198/2003 Sb., jímž byly vráceny tzv. další platy (13. a 14. plat, pozn. autora) soudcům za tři pololetí let 2001 a 2002. Ústavní soud ČR jím vyňal soudcovský stav ze souboru profesních skupin, postižených úspornými opatřeními zákona č. 461/2001 Sb., neboť usoudil, že odnětím 13. a 14. platu by byla ohrožena soudcovská nezávislost. Stejným zákonem ovšem byly postiženy také jiné skupiny, jejichž nezávislost je rovněž chráněna ústavou. Těm se takové rozhodnutí nelíbí a reptají, neboť je žene závist a pocit křivdy. Jen proto se věc dostala na přetřes v médiích.

Význam nálezu č. 198/2003Sb je ovšem daleko širší. Je totiž projevem do nesmyslnosti přehnané soudcovské nezávislosti, soudcovský stav, jenž dostal do rukou téměř neomezenou moc, jí bezohledně využil ve svůj prospěch, jakmile byl zasažen jeho přízemní hmotný zájem. Chce nám skutečně Ústavní soud ČR namluvit, že pevnost soudcovské morálky je tak chatrná, že by výkonnost a nezkorumpovatelnost soudců utrpěla poměrně stejným snížením příjmu, s kterým se musí bez odporu vyrovnat např. stejně nezávislí a poněkud hůře placení státní zástupci? Je to skutečně tak, že podmínkou soudcovské nezávislosti je zachování hladiny příjmů bez ohledu na finanční situaci státu, přičemž úroveň hmotného zabezpečení soudců se křiklavě odráží od často až ponižujících existenčních podmínek jiných významných stavů, např. učitelů či zdravotnického personálu? Ústavní soud ČR nám tímto nálezem vzkázal, že soudci jsou kasta, která stojí nad všemi ostatními. Tím, že mají v rukou nástroj, jímž mohou chránit své zájmy dokonce i před vlivem zákonodárné moci, získali výsadní mocenské postavení. Jinými svými nálezy však Ústavní soud ČR současně prozradil, že soudci obecných soudů vydávají občas až nepochopitelně špatná rozhodnutí, čili neplní očekávání společnosti týkající se úrovně poskytovaných služeb. Víme, že soudce není obvykle volán k odpovědnosti za rozhodnutí, jež bylo ústavním nálezem či rozhodnutím vyšší soudní instance zvráceno. Chybí zde přiměřeně účinná zpětná vazba mezi soudcovskou odpovědností a vydáním chybných rozhodnutí. V extrémních případech soudce pošle “omylem” do vazby nebo vězení nevinného člověka, čili připraví ho svým chybným rozhodnutím o statek, který je kromě holého života nejcennější: o osobní svobodu. Neslyšel jsem o žádném případu, kdy byl soudce za takové špatné rozhodnutí postaven před kárný senát, či dokonce trestně stíhán pro zneužití pravomoci. Soudci jsou tak mimo prezidenta jedinou kastou této společnosti, jejíž právo na omyl je chráněno zákonem a zejména zvyklostmi. Soudci jsou ve své nezávislosti omezeni ústavou a zákonem, ale někteří ji vnímají a vykonávají jako nezávislost božskou. Nyní dokonce projevují chuť v případě potřeby upravovat zákony, pokud by ohrožovaly jejich stavovské zájmy. Ke cti soudců Ústavního soudu ČR je třeba poznamenat, že ústavní nález č. 198/2003 nepřijali jednomyslně. Čtyři z nich projevili odlišný názor, mezi nimi také předseda Ústavního soudu ČR, JUDr. Miloš Holeček.

Absolutizace nezávislosti je nešvar s nenapravitelnými důsledky, na který narážíme nejen u soudů, ale i u státních zástupců a policie. Odstrašujícím příkladem je kauza bývalého policejního důstojníka, specialisty na “velkou” finanční kriminalitu, JUDr. Jana Mareše. Tento někdejší šéf skupiny finanční kriminality Policejního prezidia ČR, jehož paměť je nepochybně zatížena příliš mnoha nadbytečnými vědomostmi o různých nekalostech v bankovním sektoru, byl zatčen důstojníky Inspekce ministra vnitra ve chvíli, kdy mu provokatér v rámci provokace, účelově vymyšlené podle vzoru praktik STB bez souvislosti se zahájeným, důvodně vedeným trestním stíháním, podstrčil obálku, v které měl být sice tučný, leč nevyžádaný úplatek. Marešovi bylo po zatčení sděleno obvinění, putoval do vazby a posléze byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a desetiletému (a tedy prakticky doživotnímu) zákazu působení u policie.

Ústavní soud ČR zrušil rozsudky obecných soudů a vrátil věc k novému projednání, protože zjistil, že Inspekce ministra vnitra postupovala při jeho usvědčování protiústavním a nezákonným postupem, a jiné než takto získané důkazy nepředložila. Ústavní soud ČR tak připravil obžalobu o všechny důkazy. Obecně nedoceněný význam jeho rozhodnutí ovšem spočívá v tom, že se zásadně postavil proti používání takových postupů při vyšetřování trestné činnosti, na jejichž základě je možno “usvědčit” každého z nás a z čehokoli. To však nepřekáželo tomu, aby nezávislý státní zástupce přešel mlčením názor ústavního soudu a podal znova původní obžalobu, aniž nechal obstarat nové, tentokrát zákonné důkazy, a tím ponoukl obecné soudy, aby rovněž pohrdly autoritou Ústavního soudu ČR a pomocí umné právnické kličky dospěly znova k odsuzujícímu rozsudku.

Dalším projevem nesprávně pochopené absolutní nezávislosti byl pak postup senátu ústavního soudu se soudcem-zpravodajem prof. JUDr.Vojtěchem Ceplem při projednávání Marešovy další ústavní stížnosti. Zahájil meritorní řízení ve věci, prokazatelně se jí zabýval, ale nakonec stížnost odmítl projednat jako nepřípustnou, protože Ústavní soud ČR již jednou o věci rozhodl. Nicméně ve zdůvodnění usnesení “posvětil” pochybný způsob obcházení nálezu Ústavního soudu ČR obecnými soudy.

S trochou přehánění lze říci, že uznal právo obecných soudů nakládat s ústavními nálezy takřka libovolně. Hodnoceno podle obsahu a z hlediska důsledků pro odsouzeného je jeho usnesení protichůdné s původním usnesením senátu ústavního soudu a mělo tedy být projednáno plénem Ústavního soudu ČR. Avšak soudce Cepl se cítil ve své nezávislosti dosti silný na to, aby obešel zákon o ústavním soudu.

Orgie nezávislosti vůči ústavě se tím ovšem nevyčerpaly. Pokračovaly v činnosti státního zastupitelství, které posuzovalo různé stížnosti proti postupu orgánů činných v trestním řízení, jež řešilo a samozřejmě zamítalo v neobvykle dlouhé lhůtě. Zvlášť “nezávisle” si vedlo při vyhodnocení trestního oznámení proti příslušníkům Inspekce ministra vnitra, kteří dle úsudku Ústavního soudu ČR porušili ústavu a zákony tohoto státu. Státní zastupitelství dodnes nevzalo výrok Ústavního soudu ČR na vědomí a vyšetřování vůbec nezahájilo. Ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Rychetský odmítl vyhovět podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného. Na dotaz po důvodech, podaný postupem podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, odpověděl zcela jistě „nepodjatý“ budoucí soudce ústavního soudu po lhůtě (kovářova kobyla chodívá bosa) suchým: “že neshledal důvod”, ač v jiných případech rozhodnutí poměrně pečlivě a zdvořile vysvětluje. Nezávislý na Ústavním soudu ČR se cítil i ministr vnitra Mgr. Stanislav Gross, který klasifikoval porušení ústavy jeho inspektory jako pouhý přestupek.

Někdy se zájem veřejnosti o dění v justici probouzí se zprávami o donkichotském úsilí o potrestání osob, které poškozovaly občanská práva svým působením v mocenských strukturách totalitního režimu, kolaborovaly s okupační mocností a byly aktivními činiteli moci během tzv. normalizace. Výsledky úsilí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu jsou za léta jeho působení trapně hubené. Jeho návrhy na obžalobu obvykle státní zástupci vracejí, a ten zlomek, jenž prošel sítem kontroly státních zástupců, z největší části soudy „splachují“ svými rozhodnutími „do záchodu.“ Nedávná soudní řízení proti Lubomíru Štrougalovi, Milouši Jakešovi a Jozefu Lenártovi jsou toho příkladem, stejně jako nekonečné švejkování soudu při řízení proti Aloisu Grebeníčkovi. Potíž není ani tak v obtížnosti prokazování skutků dávno minulých, nýbrž zejména v zachování právní kontinuity polistopadového Československa, potažmo pak České republiky, s totalitním státem. Lidi, jimž nelze prokázat porušení totalitních zákonů, nelze prakticky potrestat. V nejhorším zafunguje institut promlčení, soudci velmi pružně vykládaný.

Kdyby takto probíhala denacifikace, většina válečných zločinců by ušla trestu. Nechť byly příčiny přijetí tohoto přístupu k právu vůdci listopadového převratu jakékoli, jejich pochybný krok nebyl proveditelný bez odborného právnického zdůvodnění. Zapamatujme si, že jedním z nejvýznamnějších teoretických obránců tohoto konceptu byl dnešní ministr spravedlnosti - a co hůře- dnešní předseda Ústavního soudu ČR, JUDr. Pavel Rychetský. Působení na tak významných místech politika, jenž nepochopil důsledky zachování právní kontinuity s totalitním režimem nepochybně ztěžuje přerod České republiky v právní stát ve smyslu evropských demokratických standardů.

Velké pozornosti veřejnosti se těšilo vydání oficielních seznamů agentů StB. Rozpoutala se poměrně široká diskuse o jejich úplnosti, na kterou navázalo jejich doplnění. Tisíce naivních občanů stály ve frontách, aby si mohly odnést domů několik kilogramů papíru se jmény ocejchovaných spoluobčanů. Lid dostal k hojnosti chleba další hry, aby se zabavil a nestrkal nos do vážných věcí. Současná vládní koalice si ve svém farizejství nezadá s polistopadovými “pravicovými” iniciátory vydání tzv. Cibulkových seznamů. Stejně jako tehdy, i dnes zůstala občanům utajena jména profesionálních pracovníků tajné policie. Občané jsou tak připraveni o potěšení přesvědčit se, jak důkladně jsou některé sektory státní správy, ekonomiky a veřejných služeb infiltrovány bývalými důstojníky StB, a jak se podíleli na rozdělení privatizačního koláče. Ke cti Petra Cibulky je třeba dodat, že tuto část seznamů nakonec vydal, byť se značným zpožděním. Mocný státní aparát má tedy za malým soukromníkem co dohánět. Vydání oficielních seznamů agentů tak zůstává zástěrkou, která má vyvolat dojem zájmu státu na vyrovnání s minulostí.

Projevem nepochopení významu právního systému je poměrně malý zájem veřejnosti o dění kolem obměny soudců Ústavního soudu ČR. Trochu to překvapuje, protože zde je prostor pro závist, která obvykle zájem české veřejnosti povzbuzuje : postavení ústavního soudu je sice nejvyšší metou, které může právník dosáhnout, ale současně i jednou z nejhezčích “trafik”, kterou lze v tomto státě získat. Občané by se ovšem měli zajímat o výběr nových ústavních soudců hlavně kvůli jejich obrovskému vlivu na kvalitu právního systému a kvůli nebezpečí zpolitizování Ústavního soudu ČR výběrem uchazečů. Není náhodou, že senát obdržel výhrady k jmenování advokáta JUDr. Aleše Pejchala a JUDr. Pavla Rychetského, obou spjatých s politikou. Kandidatura ministra spravedlnosti je ostatně trochu překvapující, protože on sám nedávno projevil neúctu k Ústavnímu soudu ČR kritikou jeho usnesení, kterou by si jako představitel výkonné moci neměl dovolit. Ústavní soudce, jenž nectí autoritu ústavního soudu, je úkaz vhodný do Výletů pana Broučka do Absurdistánu XXI.století - až se je někdo odhodlá napsat.

Přes vše výše řečené je dojem, že soudy pracují špatně, zatímco státní zastupitelství a policie jsou v pořádku, jen optickým klamem a opak pravdou. Soudci jsou nejvzdělanější složkou systému vynucování práva a většinou soudí moudře. Kritika jde na vrub pouze některých jedinců. Soudy mají velkou nevýhodu, že jejich jednání je veřejné, proto lze snadno chyby jejich rozhodování zjistit a prokázat. V trestních věcech jsou výstupním článkem řetězce, přes který se klady a zápory řízení dostávají k obviněnému a jsou vnímány jako dílo soudu. Soudy ale “vaří” z toho, co jim předloží státní zástupci a ti jsou závislí na kvalitě podkladů, připravených policií. Teoreticky by státní zástupce neměl propustit k soudu špatně podloženou obžalobu a také soudce by neměl takovou obžalobu přijmout. Příčiny toho, proč to takto někdy nefunguje, jsou složité. Hraje v nich roli také to, že oba systémy – jak policie, tak státní zastupitelství – jsou pro veřejnost uzavřené, jejich rozhodování je neveřejné a jeho přezkoumatelnost je silně omezená. To je ideální prostředí pro chybná rozhodnutí i zneužívání pravomoci.

I když sociální demokraté v době působení v opozici vytýkali tehdejší vládní koalici zanedbávání kvality právního prostředí a změnu poměrů v tomto směru prohlásili za jeden ze svých politických cílů, s jejich příchodem k moci se mnoho nezměnilo. Došlo k dílčím zlepšením v práci soudů. Proces formování policie do podoby uzavřeného systému, nadřazeného civilní společnosti, řídícího se vlastními pravidly, vymykajícího se veřejné kontrole, následně právě proto občas selhávajícího a zneužitelného, jehož příslušníci občas skutečně své moci právě díky těmto poměrům zneužívají, se za jejich vlády urychlil, zvlášť výrazně v době působení ministra Stanislava Grosse. Snad ještě horší je situace státních zastupitelství. Zatímco ve sporu s policií lze někdy dosáhnout úspěchu právě proto, že nad ní dohlíží státní zastupitelství jako orgán jiného resortu, v odvětví státních zastupitelství se kontroluje a vyřizují se stížnosti jen uvnitř uzavřeného systému, provázaného vnitřními neformálními vazbami. Možnosti opravných prostředků proti rozhodnutím státních zástupců jsou velmi omezené. Občan, jenž se táže po příčinách rozhodnutí, se někdy doví jen tolik, že státní zastupitelství “shledalo” či “neshledalo” důvod k rozhodnutí. Vytrvalým stěžovatelům, kteří se nechtějí vzdát nároku na spravedlnost, se s odvoláním na vládní nařízení č. 58/1958 Sb. (o vyřizování stížností pracujících) prostě neodpovídá. Možnosti ministerstva spravedlnosti korigovat pochybení v chování soudů a státních zastupitelství jsou velmi omezené jeho malými kompetencemi. Ale kde to jen jde, tam se sami ministerští úředníci chovají stejným způsobem jako státní zástupci.

Je zřejmé, že problém selhávání systému vynucování práva není spojen s politikou jedné politické strany či koalice. Je typickou poruchou státní správy nadstranické povahy a nelze jej zřejmě vyřešit jinak než občanskou svépomocí, tedy tlakem občanské společnosti na politickou sféru, zaměřeným na věcné cíle a neústupně prováděným bez ohledu na to, která strana je právě u moci. Potíž je ovšem v tom, že dosud nevznikla žádná lobby, která by hájila zájmy postižených. Malá občanská sdružení, která se pokoušejí do dění zasahovat, jako např. spolek Šalamoun nebo Růžový panter, nemají dostatečné finanční zázemí, nekoordinují navzájem své aktivity a nemají takové vazby na mocenské struktury, aby dosáhly výraznějšího vlivu. Média je většinou ignorují, pokud si je přímo nevyberou za cíl znevažujících kampaní. Tak například žádné “papírové” periodikum neuveřejnilo otevřený dopis spolku Šalamoun prezidentu Václavu Klausovi, týkající se jeho přístupu k výkonu pravomoci prezidenta udělovat milosti. Tím se veřejný dokument změnil v neveřejnou náplň odpadkových košů Kanceláře prezidenta republiky a samozřejmě zůstal bez odpovědi, tedy bez účinku. Má-li dojít k nápravě, musí se zainteresovaná část občanské společnosti sjednotit pod praporem s heslem “Nespravedlivě odsouzení a s námi soucítící, spojme se!” Týká se to obětí jak trestního, tak civilního řízení. Kdo zvedne hozenou rukavici?