Listopad 2003

Poslední den ústavního soudce

Martin Stín

Slušný úředník, opouštějící jednou provždy úřad, se snaží nezanechat za sebou nevyřízené věci, v kterých by se nástupce obtížně orientoval. Snad tato snaha vedla jeden ze senátů Ústavního soudu ČR k tomu, že v poslední den funkčního období vyřídil v neveřejném líčení více než dvacet ústavních stížností. Nevím, kolik hodin soud zasedal, ale v každém případě mu na každý případ zbylo jen pár minut. Každý případ obnáší spis o několika desítkách až tisících stran. A zejména jsou v každém z nich skryty osudy lidí. Lze tedy říci, že soud si ponechal na každý z posuzovaných osudů několik minut a přijal rozhodnutí, která možná některé z takto obsloužených poznamenají na celý život.

Byl mezi nimi osud paní S. V., matky osmiletého chlapce, odsouzené k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Její Jakoubek je bez mámy dva roky a celá rodina si dělala naději, že rozhodnutím ústavního soudu se doba dalšího odloučení podstatně zkrátí. Ústavní soud stížnost zamítl s tím, že obecné soudy při posuzování případu nepochybily. V situaci, kdy prezident republiky nevykonává pravomoc milosti, nešťastné ženě zbývá jen rezignace nebo stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. V obou případech to znamená, že se vrátí k dítěti sotva dříve než za další dva roky.

Paní S. V. byla odsouzena za dva podvody, z nichž jeden byl dokonaný, druhý zůstal ve stadiu pokusu. Příběh dokonaného trestného činu zní až neuvěřitelně. Odsouzená se ho měla dopustit tím, že od náhodného známého vylákala 60.000 Kč, které nevrátila. Soud uvěřil domněnce poškozeného, že si peníze půjčila již s úmyslem je nevrátit. Domnělá podvodnice se s poškozeným seznámila náhodně kdesi na chodníku a pohovořila s ním asi 20 min. Pak spolu několikrát telefonovali. Přestože se vlastně vůbec neznali, požádala ho o půjčku a šlechetný muž jí ochotně přivezl zmíněnou částku, která byla nad hranicí jeho tehdejších finančních možností. Peníze jí předal “na čestné slovo”, tedy bez potvrzení, bez smlouvy o půjčce a bez svědků. Kdyby vrácení půjčky vymáhal obchodně právní cestou, asi by neuspěl, protože by nedoložil, že se věc vůbec stala.

Datum první schůzky je celkem nepochybně stanoveno souběhem údajů poškozeného a dalšího účastníka řízení a záznamem provozu mobilních telefonů odsouzené a poškozeného. Má to ale vadu krásy: obviněná se den před dnem X podrobila nepříjemné operaci a z nemocnice byla propuštěna až o dva dny později. Policistům pak po zatčení tvrdila, že nikdy na daném místě nebyla, s poškozeným se nesetkala, žádné peníze si nepůjčila. Na této pozici setrvala v průběhu celého soudního řízení. Poznala ji ovšem kromě poškozeného řada svědků, kteří ji usvědčovali z účasti na druhém, nedokonaném podvodu. Všichni shodně ji popisovali jako vysokou, krásnou ženu, v nápadné velké paruce, s tváří zakrytou velkými slunečními brýlemi, se silnou vrstvou makeupu. Při rekognicích jim byla obviněná předvedena ve své přirozené podobě, tedy bez paruky, brýlí, nenalíčená, zbědovaná pobytem ve vazbě. Soud přesto bůhvíproč uvěřil, že půjčka byla skutečně vyplacena a na lavici obžalovaných sedí pravá pachatelka. S rozporem mezi hospitalizací obviněné a datem první schůzky obviněné s poškozeným si nedělal velké starosti. Stejně jako uvěřil, že odsouzená skutečně peníze obdržela, a že je vylákala s úmyslem nevrátit, uvěřil i tomu, že se schůzka uskutečnila. Lze se domnívat, že výrok o vině za dokonaný podvod výrazně ovlivnil celkovou výši souhrnného trestu.

Poškozená očekávala, že ústavní soud aspoň v této části rozsudku výrok o vině zruší a vytvoří tak podmínky ne-li k úplnému osvobození, tedy aspoň k podstatnému snížení trestu v obnoveném řízení. Patrně to očekávala právem a možná by se i dočkala, kdyby byla věc projednána ve veřejném řízení a bylo jí věnováno více než několik minut.