Listopad 2003

Dárek k čínskému národnímu svátku

Ota Ulč

Poprvé jsem přijel do Číny začátkem osmdesátých let. Tehdy jsem měl dojem,že vstupuji do minulosti - do filmové verze Šanghaje, Clark Gable a Peter Lorre, tenhle druh realismu. Stařeny v placatých slamácích na bobku vyprazdňovaly jakási zvířecí střeva do mísy, vedle v košíku batalion much pochodoval po nabízeném vepřovém, odpovědného okresního hygienika aby právem ranila mrtvice. Cožpak Mao už dávno neporučil všechny mouchy pobít? Děti na chodníku škrtily slepice a jedna paní v kombiné si tam v umyvadle šamponovala vlasy. V komunismu není nic soukromého, to přece předepsal Vladimír Iljič a čínský kulatý předseda ještě důkladněji rozkošatil.

Číňané vynalezli census, všechen početný lid spočítán a pokud možno i držen pod kontrolou. Však největší hrůzou vládců nebývaly cizí invaze, ale LUAN - domácí chaos, případně k nezvládnutí. Komunistům se podařilo dohled nad poddanými vylepšit do orwellowských rozměrů. S vyhlášením politiky jednoho dítěte do rodiny, v některých obytných domech se dokonce objevily vývěsky s údaji o tuze privátním počínání nájemníků, jak kdo se brání početí, zda je na pilulkách, v dobrovolném celibátu či již ve stavu neškodné impotence. Lidosprávou pověřené babky všudybylky měsíc co měsíc lezly do domácností a domáhaly se od nájemnic důkazu o neexistenci početí - kousek použité vaty postačil.

Před chaosem, životními nejistotami, občana chránil systém DAN-WEI -jeho zaměstnavatel, kontrolor, druhá či spíš první matka, zaručující celoživotní obživu, přidělující byt, povolení k pohybu, volňásky do kina, slevu k holiči a do městských lázní. Z kýžených ekonomických záruk se stala železná vrata u totalitní ohrady. Jedné mé vyženěné tetě, profesorce chemie, trvalo sedm roků, než dostala povolení změnit dan-wei do místa, kam se provdala. Šanghajské neteři se legální přesun nepovedl ani za čtrnáct let. Mínili jsme z pobřežní fukienské provincie odjet do vnitrozemí, navštívit hlavní město. Sehnat jízdenky byla jedna věc , dostat souhlas k jejich použití pak záležitost jiná. Synovec Abi, povoláním houslista v místní filharmonii, potřeboval povolení houslové dan-wei, této své supermatky. Dočetl jsem se o žadateli, který musel na 32 úřadech sehnat 169 podpisů k otevření jakési opravárničky. Kolik podpisů nám bude třeba k jedné jízdě vlakem? Dostaneme kýženou bumážku, rukou psanou, na jemňounkém šustivém papíru, s červenými razítky a neméně červenou hvězdou? Procedura trvala týden, než se mu podařilo získat povolení odjet Z hlavního města, ale nikoliv DO hlavního města. Franz Kafka by byl ocenil.

Houslista se ještě neoženil. Jeho matka mi potvrdila předpoklad, že ne všechno se zcela změnilo od Konfuciových dob. Manželský protějšek se nevybírá podle stavu bušení srdeční krajiny či dokonce jitření žláz, ale podle "vhodnosti." Správná rodina kdysi a správný třídní původ donedávna. Matrimonium není privátní, natož romantická, ale především funkční záležitost: vytvořit společenskou a hospodářskou jednotku. Někteří autoři tvrdí, že na osemenění manželky je stále nutné vyškemrat si napřed permit od dan-wei. Ptal jsem se několika novomanželů a všichni tvrdili, že uzavřením sňatku se též automaticky získávalo právo na ono jedno početí.

Když se dva zamilují, ale patří k různé dan-wei - a většina lidí tak ovšem všude patří - to pak se situace začne podobat problému mezi Monteky a Kapulety. Houslistova matka zašla k dan-wei, odboru svatebních seznamovacích služeb, tam předložila jeho fotografii a oznámila požadované specifikace. Úřad brzo nalezl vhodnou partnerku, matce - budoucí tchyni sdělil údaje, předal fotografii, muzikant si doma obrázek a informace prostudoval a zavrtěl hlavou, že tuhle tedy ne. Pokus opakován desetkrát, stále negativně hlavou vrtěl stydlín panic, případ nejspíše beznadějný.

V Číně přetrvává obyčej, že první syn se žení první a druhý tedy musí počkat. V tomto případě syn č.2, povoláním výrobce matrací (ne tedy hudebník - dva takové v rodině, to by strana nedovolila) by se ale nikdy vlastního manželského štěstí nedočkal. Proto požádal staršího bratra, aby mu přenechal právo prvního činu. Muzikant milerád vyhověl, matka s fotografií a údaji odspěchala ke zprostředkovatelně a syn č.2 si bez potíží vybral z podobenek správnou kandidátku. Pracovala v téže továrně, denně ji vídal v autobusu, slovo spolu dosud nepromluvili.

Rodiny se sešly k vyjednávání. Může nevěsta do toho mluvit? Ne moc, ale právo veta mohla uplatnit. V tomto případě po devatenácti měsících vodění za ruku došlo ke svatbě. Když jsem je poznal, nevěsta už byla hodně těhotná. Podle toho, jak s ní ženich zacházel, zdála se to být choť víc přidělená, vyfasovaná než vyvolená, než splnění celoživotního snu.

Seznámil jsem se s dívenkou natolik rozkošnou, že ji musím představit: slečna Li Žu-žung, věkem již uniknuvší pohromě velké kulturní proletářské revoluce , takže již nepatřila ke generaci touto pohromou poničených poloanalfabetů. Na univerzitě absolvovala obor anglické a čínské literatury, s očkem na kariéru v hotelovém byznysu, aby též mohla cestovat, nejraději do Mei-kuo (tj. Krásné země čili USA) a pak do Thajska, kde už jednou byla. Anglicky mluvila rychle, spontánně; překotně přepěkně přehazovala L a R. Lapidně hrahorící klasavička se při přednesu posadila pořádně rozkročmo, sukni si zvedala a větrala s unikátním gestem této čínské nevinnosti. Cudné kalhotky s neviňoučkými motivy - s medvídky panda a s hračkami. Připomněla mi tehdy Františka Halase: "Dejte jí Nobelovu cenu za gesto, s nímž zvedá sukni svou, ale ta se dává jen básníkům, kteří nic takového nesvedou" - tak nějak. Potvrdila mi, že Číňané se dost neradi líbají. Nechápou, proč se přisávat k nepříliš pěknému, na bakterie bohatému otvoru. Hrozí to žloutenkou a jinými neduhy. Další to zlozvyk bílých ďáblů barbarů. Jenže zrovna pár hodin před tímto povídáním, ještě za perfektní viditelnosti, jsem se loudal podél mořského břehu a na lavičce se zcela čínský párek dlouze líbal, byť tedy bez mladíkova prstokladu na ňadrech, natož pod pasem. Co že slečna Li Žu-žung na to?

Hned se dušovala, že to určitě museli být cizí Číňané, přespolní nemravové, patrně z Hongkongu, poněvadž domorodci, jakkoliv zamilovaní, si raději potřesou pravicí.

"Je líbání něco doopravdy tak ošklivého?" dál jsem pruboval a můj magnetofon, jí neviděný, zaznamenával: "Jestliže hoch a dívka se mají velice rádi, tak to já si myslím, že líbání může být velmi dobré - někdy. Ale ne na poprvé."

Hezky mi tím nahrála: "V televizních zprávách jsme viděli vašeho ministerského předsedu, jak se líbal s rumunským ministerským předsedou. Bylo to dobré nebo špatné, co spolu činili? Vždyť se potkali poprvé, a hned toto!"

Že prý je to náš western custom. Zápaďácká zvyklost mezi Rumunem a Číňanem? V tom případě že bychom si to mohli také vyprubovat. Chichotala se, s přiznáním neobezřetnosti svých analytických vývodů. "No boyflend," ujistila. Maocetungovské puritánství ji zastihlo v základní škole. Chlapci a děvčata sice chodili do stejné třídy, ale v ní je dělila železná traverza. Hele, Maova to čínská zeď, jeden z mnohých nápadů tohoto architekta absurdna. Chtěl jsem se dozvědět něco o taktice a strategii nabalování, začínání svodů, tedy o činnosti významné pro valnou většinu nikoliv abnormální mládeže. Však na to tehdy v Číně dost pozor: i intimita spontánní se dala posuzovat jako znásilnění - aspoň tři až pět let kriminálu. (Za opravdové znásilnění provinilec inkasoval kulku do týla.) Tvrdila, že pozvat dívku do kina či restaurace znamená de facto zasnoubení, z něhož se nelze vyzout bez ztráty tváře, že střevíc by uvízl v bahně společenského zatracení.

A co tedy dýchánek s tancem? "To nejde," řekla. "Kdyby pro mne někdo přišel, tak ho odmítnu a řeknu mu, že přece nemohu jít s někým, koho neznám. To by musel uznat." Nelze se počestně seznámit na ulici, v obchodě, v průvodě, na manifestaci, ba ani v zaměstnání či ve škole. Prý je nejlepší potkat se v rodině spolužáka, tak jsou si řádně představeni, a to pak mohou…

Zeptal jsem se na ona arranged marriages , manželství domluvená rodiči. Potvrdila, že pokud by ji rodiče překvapili sdělením "Máme pro tebe ženicha", měla by právo veta - když nechce, tak nebere. Její otec je vyšší armádní důstojník, nyní však půjde do penze v rámci reforem o snižování stavů. Jen nepatrně naznačila tatínkovu rozmrzelost. "My jsme rodina tak uprostřed - no, trošku víc než upostřed," připustila - a že z těhle kruhů si vybere nebo jí bude vybrán správný boyflend a budoucí manžel. Za předpokladu ovšem, že budou patřit ke stejné dan-wei a ta jim vystaví povolení k tak důležitému životnímu kroku.

Za Čankajška dnem národního svátku byla "dvojí desítka" - 10. 10., desátý říjen. Teď je to 1. 10., prvního října, dne výročí vítězného vstupu komunistů do Pekingu v roce 1949. K národním svátkům se až donedávna rozdávaly amnestie i v českých zemích. Letos čínští vládci podělili národ zákonem, rušícím povinnost souhlasu donedávna všemocné dan-wei. Tím odzvoněno tragediím Monteků a Kapuletů. Média oznamovala nával zájemců, že desetitisíce dychtivých párů se už v pět hodin ráno 1. října 2003 stavěly do fronty před úřadem občanských záležitostí. Tam vypsaly pár formulářů, zodpověděly pár formálních otázek a za patnáct minut vše bylo hotovo, hotovo, byli svoji. The New York Times přirovnaly (6.10.03) proceduru k rychlosvatbám a rychlorozvodům v Las Vegas. V pekingském úřadě se manželství uzavírají v místnosti číslo 203, a hned vedle, v místnosti číslo 201, se uskutečňují rozvody, dřív rovněž nedosažitelné bez povolení dan-wei.

Ne každý si ale libuje. Konec moci dan-wei znamená i konec socio-ekonomických záruk - oné pověstné železné misky, plné rýže. Konec jistotám, na něž si národ zvykl. LUAN, nebezpečí chaosu už třeba před dveřmi, strachují se příznivci dřívějších pořádků.