Listopad 2003

Kde asi máme Usámu

Ota Ulč

Kde asi setrvává Usáma bin Ládin, vzor, idol tolika pravověrných? Portréty a trička s jeho dlouhovousou tváří se dobře prodávají v oblastech od Palestiny po Indonézii. S tak mocným dopadem, jakoby všudypřítomný, leč nenalezitelný, bez adresy. A nepolapitelný americkými bezvěrci, též křižáky zvanými. Arabský svět se raduje, ale i na evropském kontinentě nelze přehlédnout škodolibé potěšení, jak arogantním uzurpátorům globální moci je takto potupně vytírán zrak.

Víc než dvoumetrový dlouhán s téměř půlmetrovým vousem, že by byl tak snadno k přehlédnutí? Odborníci na islámské eticko-estetické nuance tvrdí, že v mimořádných případech – a co by mohlo být mimořádnějšího, než snaha zabránit Usámově zajetí - je dovoleno se zbavit vousu a dokonce za účelem šálení pronásledovatelů se ozdobit náušnicemi.

Marná jsou vysvětlování Američanů, že několik roků velké snahy trvalo vypátrání ničivého potrhlíka Rudolpha, skrývajícího se v nedalekých hvozdech. Tím spíš že bin Ládin, multimilionářský revolucionář vizionář nedosažen zůstává někde v kopcích, stržích, jeskyních pakistánského divokého severozápadu, chráněn kmeny, rovněž dávajícími přednost znovuzavedení středověkého způsobu života. Cesty do takových končin nevedou a pokud vedou, tak se na ně neodvažují pakistánské pátrací jednotky jak policejní, tak vojenské. Má plno strážců , podpůrců a poslů, jimž svěřuje zprávy, poněvadž elektronicky se nemůže vyjadřovat, netroufne si ani místní telefonát. Však na to neblaze doplatil v Thajsku lapený významný pobočník jménem Hambali. Poslové tedy zásobují televizi al-Džazíru Usámovými video-poselstvími.

K prozatím nejposlednějšímu vysílání došlo v září 2003. Záznam to Usámy, jak s holí v ruce kráčí po kamenitém svahu, v doprovodu spolubojovníka Ajmána al-Zavahrího, druhého v pořadí důležitosti mezi průkopníky, velebícími vraždění nevěřících včetně kojenců. Tento původním povoláním dětský lékař na videu zopakoval své krvelačné záměry a vyzval věrné ve světě přičinit se o jejich realizaci.

Experti, analyzující záznam, upozornili na sezónní nesrovnalost, totiž zeleň na svazích, v tuto roční dobu již značně povadlých. Víc však postřehl v Americe působící Christopher Hitchens, britský žurnalista značně levicové orientace, mimořádně břitký kritik establishmentu. Se svými ideologickými souvěrci se však rozešel, jednak svým tuze nelichotivým hodnocením Clintona, tehdy prezidenta s achillovou patou v poklopci, jednak zcela jednoznačným zatracením krutovlády Saddáma Husajna a mezinárodního terorismu – tedy bez kondicionálů, racionalizací typu „nelze zcela souhlasit, ale nutno pochopit, že ... a tak dále.“ Teď v září, v levicově zaměřeném časopise Vanity Fair Hitchens uveřejnil stať s názvem „Proč si myslím, že bin Ládin je mrtev.“

Legrace, provokace, zbožné přání? Taková byla moje původní reakce. Po přečtení a produmání jsem změnil názor. Usáma přece proslul svými sklony řečnit hodně ze široka, upovídaný to orátor, právem pyšný na svou vyjadřovací schopnost v kultivované arabštině. Proč že by se najednou tolik odmlčel a nevydal ze sebe ani slovo po víc než jeden rok? Tím by nemohl ohrozit svou anonymitu , svou bezpečnost. Naposledy se světu ozval z afghánských hor Tora Bora. Přece musí pociťovat potřebu dodat injekci povzbuzení svým obdivovatelům a následovatelům ve světě, dodat důkaz, že se ještě neodebral do ráje k Alláhovi. Nebylo by nic snazšího, než udělat jednoduchý a přitom účinný krok, běžný mezi jinými zločinci: tak jak bývá v případě rukojmí, obětí únosu, nechat se vyfotografovat spolu novinami nejčerstvějšího data. Pochyby tak rozptýleny.

Což Usáma ale nečiní a tak dodává pravděpodobnosti předpokladu, že již odspěchal do ráje, k blaženostem, radovánkám v objetí sedmdesáti dvou dosud nedotčených pannen, ne víc a ne míň.