Listopad 2003

Mouchy ve víně

Ota Ulč

V naší části Ameriky teď nastává nejhezčí část roku - ono indiánské léto a v nejbližším sousedství, na půl cesty mezi New York City a Niagárskými vodopády, i vinobraní. Ano, k nevíře, New York je po Kalifornii největším producentem opojného moku. "Ty se máš, tys to vyžral," poznamenal nedávný český návštěvník, navíc s otázkou, zda jsem kdy měl v plánu kariéru pedagogickou, stát se univerzitním kantorem.

Velesnadná odpověď: buď se od něčeho zejména odchází nebo k něčemu přichází. Koncem padesátých let jsem byl tolik posedlý představou zmizet z rodné země, že dumáním o budoucí existenci jsem se vůbec nezabýval, přesvědčen, že cokoliv bude lepší, hodnotnější než budování vědeckého socialismu. Když se úprk zdařil a za mořem jsem znovu vystudoval, zvolil jsem dráhu jako přemnoho nás exulantů, totiž vstoupit do prostředí, kde náš cizí, neodstranitelný přízvuk nevadí, kde máme hodně volného času, plat není nikterak nuzácký a navíc se nám dostává oné kýžené tenure - existenční definitivy, nevyhoditelnosti, tak být osvobozeni od běžných úzkostí kapitalismu, do něhož jsme s takovým elánem spěchali.

Leč abych ten nás úděl nepřechválil. Kolem nápoje lahodné chuti začaly časem bzučet a pak i dosedat nepříjemné mouchy politické korektnosti, affirmativní akce a sexuálního harašení. I když se nestávaly zdrojem každodenního trápení, náladu dovedly pokazit. Však kolik plivanců musí dopadnout do mé polévky, než mi přestane chutnat?

Vyjádřením vděku k zemi, která nás přijala, jsme se okamžitě začali lišit od naprosté většiny místních kolegů, zavrhujících systém, umožňující tak pohodlný život. Velepřísní soudci západní reality, na níž nenechali chlup dobrého, se proměňovali v prosťáčky, horující o socialistických utopiích. (I o systému gulagů jsem slyšel básnit jako o "remarkable example of social engineering.") Svobodou opovrhující prusko- kalifornský Herbert Marcuse zbožněn, jeho marxismus se stal náboženskou náhražkou zájemcům o iracionálno. Nač věru demokracie, když většina se beztoho rozhoduje nesprávně? Intelektuál zabažil po nové dějinné úloze, která ve středověku patřila kněžskému stavu. Existenčně zabezpečení, nevyhoditelní radikálové (tenured radicals) údajně zavrhovali buržoazní blahobyt a zdůrazňovali ctnost skromnosti, nedostatků, jež systém centrálního plánování neomylně zaručoval a na němž se oni nemuseli osobně podílet. Materiální nedostatky v kapitalismu byly obžalobou ostudného, bezcitného systému, kdežto chudoba v socialismu dokazovala převahu etických hodnot nad vulgaritou spotřební společnosti. Manuální práce v kapitalistických podmínkách je ponižující, v socialistických povznášející. Dětská práce v USA, pokud se kde snad ještě vyskytuje, je něco naprosto skandálního, kdežto patnáctihodinové dětské brigády na plantážích s cukrovou třtinou na Kubě plní obdivuhodný pedagogický účel. A tak hodně dlouho dále.

Pak se tedy ta socialistická nádhera rozpadla a nastala nutnost ideologicky se vyjádřit. Napřed se zejména mlčelo. Posléze se přišlo s verzí, že tamější socialismus se nepovedl, neboť byl korumpován kapitalismem, který korumpuje všude všechno.Jaksi mi to připomíná Stalinovu doktrínu o nebezpečí kapitalistického obklíčení. Nakonec se z této nepříjemnosti vybruslilo tezí, že ten sovětsko-východoevropský socialismus socialismem nikdy nebyl a právě teď jeho odstraněním odpadá překážka velikým možnostem tu správnou chiméru prosazovat. Teď už nelze denně potkat učence mávajícího srpem a kladivem, ale dosud zdi našeho oddělení politologie zdobí veliký plakát s hřímajícím Vladimírem Iljičem a u toho v azbuce hrůzné Majakovského tvrzení LENIN ŽIL, ŽIJE, BUDE ŽÍT! Když jsem se zmínil, že ve prospěch rovnováhy i něco s Hitlerem by tu mělo viset - však oba tak zkázonosně poznamenali lidstvo, vyvázl jsem s dojmem, že něco tak nehorázného jsem přece nemohl myslet vážně.

Posuňme se teď na minové pole s písmeny AA. Americká vládní politika nazvaná affirmative ("kladná,pozitivní," ve smyslu "vylepšující, vyspravující, remediální") poskytne důkaz, že sebelepší úmysl lze případně transformovat k nepoznání. S touto údajně dočasnou iniciativou započal před téměř čtyřiceti lety tehdejší prezident Lyndon B. Johnson. V roce 1965 se obrátil k národu s výzvou prosadit poctivé podmínky a stejnou příležitost pro všechny, se slovy "Člověka, který se léta belhal v řetězech a vy ho osvobodíte a postavíte na stejnou startovací čáru, tak přece mu nepostačí říci, že teď má svobodu soutěžit s ostatními jako rovný s rovným." Účelem tedy bylo zbavit se zbytků, dopadu diskriminace, a osoby, které ji zažily na vlastní kůži, trošku popostrčit, podat jim pomocnou ruku a tak dát do pohybu žádoucí sociální mobilitu vzestupným směrem. Tehdy se nezdůrazňovala, natož prosazovala, preference z jednoznačně rasových důvodů. V tomtéž roce 1965 Johnson v projevu na černošské Howard univerzitě ale prohlásil: "Nejde nám pouze o rovnost jako právo, jako teorii, ale rovnost jako fakt a rovnost jako výsledek." Pokud Johnson něco takového vážně myslel , tím by se vyrovnal utopickým komunistům, perfektně by tak pohřbil americkou tradici svobod jednotlivce a rovněž by pohřbil americkou ekonomii prosazováním stejné odměny pro chytré a hloupé, pracovité a líné, poctivce a lháře.

Původním záměrem tedy bylo poskytnout příležitost ke vzdělání, k uplatnění v povolání menšinám, a tak napravovat škody tam,kde v minulosti docházelo k prokazatelné diskriminaci. Což dávalo smysl, takže jsme tleskali. Leč čas plynul a po desetiletích úsilí příliš kladné výsledky nepřinášel. Tedy došlo pod tlakem radikálních aktivistů k přepisu programu k nepoznání. Odhodila se podmínka důkazu předchozí diskriminace jednotlivce a začal se prosazovat princip kolektivní, příslušnost rasová. Čili tím popřena svatosvatá ústavní záruka každého jedince být posuzován bez ohledu na svou rasu, náboženství, etnický původ.

Tedy jsme odputovali od rovnosti (equal rights) ke speciálním právům ,od ideálu společnosti barvoslepé (color blind) ke společnosti na barvu hodně háklivé (color conscious). Tím také komínem zapomnění vyletěla tužba Martina Luthera Kinga, aby se v Americe vytvořila společnost, v níž barva pokožky se stane bezvýznamnou, lhostejnou (indifference). Jenže zastánci velmi korektního politického kurzu prosadili pravý opak - tzv.sensitivity, citlivost, velikánskou pozornost právě v tomto punktu. ( Poněvadž už přemnohá léta setrvávám v harmonickém manželství s osobou ne zcela bělostnou, osmělil jsem se naši rektorce poslat dopis s dotazem, jak tuto indifference a sensitivity skloubit, co že je větším hříchem - háklivá lhostejnost (sensitive indifference) či lhostejná citlivost (indifferent sensitivity). Jak se dalo předpokládat, adresátka na mou jedovatost reagovala irelevantními všeobecnostmi.)

Prosazován je fundamentální posun: od individuálních zásluh ke skupinové reprezentaci. Jestliže mezi námi půl procenta tvoří Eskymáci, rovněž bychom měli mít - a domáhat se budeme, abychom měli - půl procenta eskymáckých neurochirurgů, vem, kde vem. Ale s jednou výjimkou: ve sportu tohle neplatí a málokdo si troufne upozornit, že třeba v basketballu dominují černoští dlouháni a nikdo nemíní prosazovat kvotu pro mrňavé Asiaty. Nejdál s těmito politicky korektními iniciativami dospěl Tom Hayden, exmanžel hollywoodské Jane Fondové, milovnice komunismu, když jako kalifornský zákonodárce v Sacramentu prosazoval kvóty nejen pro přijetí na univerzity, ale i kvóty pro jejich úspěšné absolvování. Je-li černochů tolik a tolik procent, stejné procento nukleárních fyziků má - musí - promovat.

Realizaci kolektivních preferencí má v referátu úřad jménem AFFIRMATIVE ACTION - EQUAL OPPORTUNITY, což je ovšem tzv. oxymoron - vzájemně se vylučující nonsens. Nemohu současně mít zacházení rovné a privilegované jako rovněž neexistuje suchá voda, živý nebožtík či demokratický komunista. "Speciální práva (entitlements) na základě rasy, pohlaví, etnického původu či sexuálního zaměření - čili kategorie, které nemají nic společného s individuálními zásluhami - jsou zdrojem velkého společenského zla v americkém životě,"napsal (The New York Times, 13.3.1994) nikoliv bílý rasista, ale černošský profesor Shelby Steele.

Neméně černošský Thomas Sowell, vynikající vědec u Hoover Institution, ve studii, uveřejněné v prestižním měsíčníku Commentary (prosinec 1989) se zabývá přehledem iniciativ typu americké AA v globálním měřítku. V Indii tomu říkají positive discrimination, ve Srí Lance je to tzv. standardization, v Malajsii, Indonésii a na Filipínách to je preference pro "rodné syny" a proti Číňanům, jež omezuje numerus clausus přesně tak, jak v dřívějších dobách omezoval intelektuálně čilé židy ve východní Evropě. Sowell dochází k závěru, že tyto iniciativy, ať už podniknuté v kterékoliv části světa, se vyznačují čtyřmi společnými rysy: 1. Program vyhlášený jako dočasný se stane permanentní, s tendencí se rozšiřovat a pořádně zabydlovat; 2. Požitníky přednostního zacházení se zpravidla nestávají ti z příslušníků menšin, kteří by si to skutečně zasloužili; 3. Jestliže cílem programu byla společenská harmonie, dosahuje se pravého opaku - polarizace společnosti; 4. Program umožňuje, aby by přehojně zneužíván. (Příklad: můj student z advokátské rodiny měl tu výhodu, že se jmenoval Martinez a proto okamžitě kvalifikoval pro privilegia, přednostní přijetí na Harvard, cejchován jakožto Hispanic.)

Pigmentace má svou váhu pouze v případech, že majitel takové kůže přichází na trh ideí se správnými názory. Což není případ odvážlivců jako Steele, Sowell či Walter Williams, ekonom na Mason University ve Virginii, který k požadavku některých černochů na reparace za utrpení předků reagoval názorem, že platba by to měla být spíš opačným směrem, za příležitost být součástí moderní civilizace a ne primitivní Afriky. V této souvislosti otázka nikde neslyšená: jestliže se z černochů stali Afro-Američané, proč se z bělochů nesměli stát Euro-Američané?

Přehodně poprasku způsobila kniha The Bell Curve vědců Richarda J. Herrnsteina a Charles Murraye. Spoluautoři předložili důkladné důkazy, o nichž se ve slušné, politicky pokrokové společnosti nemá mluvit. Že totiž židé evropského původu (Azkhenazi Jews) jsou ti nejinteligentnější mezi bělochy, že ještě vyšší IQ však docilují asiaté, kdežto černoši, ať už z jakéhokoliv rodinného zázemí, mají v průměru IQ o 15 procent nižší. Hurikán mravního rozhořčení se snesl na hlavy provinilců, obviněných z bělošského rasismu - vzdor tedy jejich závěru o mentální výkonnosti asiatů. Herrnsteinovi, profesoru na Harvardu, se podařilo včas umřít, spoluautor Murray pohromu dosud přežil.

Etnická skupina , pocházející z Asie, tvoří v Kalifornii jen 10% obyvatelstva. Vzdor všem klackům v cestě (před Číňanem s výtečným prospěchem - známkou 4,0 - přednost k přijetí na univerzitu dostane černoch či onen hispánec se značně podřadnější známkou 2,8), asiaté na kalifornským univerzitách tvoří téměř třetinu (30,7%) všeho studentstva. "Kdybychom přijímali pouze na základě studijních výsledků, Berkeley by byla z 92% či 93% výlučně bělošská a asijská," přiznal odpovědný funkcionář, tzv. admission director (Time, 31.7.1995). Takže vůbec nepřekvapí, že studenti asijského původu podle kritérií Affirmative Action nejsou pokládáni za menšinu.

Nostalgicky se pak našinci vzpomíná na naše hanebná léta padesátá a prosazování dělnických kádrů. Konformismus, opatrnost nerozlišitelná od zbabělosti. Civím na počínání profesorského stavu, na tu přemíru poseroutků, kteří v nitru sice nesouhlasí, ale kývají, kývají. Kolik by jich nalezlo do partaje, kdyby bylo třeba? Naprostá většina by tak učinila v této zemi tolik zůrazňovaného individualismu, osobní integrity. Leckterý kolega se mi přiznal: " Co já to mám zapotřebí být obviněn z rasismu, raději tomu neschopnému se správnou pigmentací dám dobrou známku, kterou si nezaslouží, nechám ho prolézt, aspoň mám pokoj." Služba věru medvědí. Tím se přece ve veřejném povědomí devalvuje poctivý výkon talentovaného, pracovitého příslušníka menšiny. Stejně jako za našich bídných let budování nesmyslného vědeckého socialismu - no jo, dostal to zadarmo, dělnický kádr přece.

Mezi obhájci tohoto systému jsou univerzitní administrátoři, od rektora dolů. Na campusech chtějí mít klid, pokusy o znovuzavedení fair play nevyprovokovat nepokoje, případně vandalství ideologicky rozlícených studentů. Důsledným prosazovatelem AA jsou byrokraté ve státní a federální správě, v úřadech, mnohdy zřízených pouze pro účel prosazování nejednotného metru. V jejich případě lze snadno porozumět jejich oddanosti věci - však tím si obhajují své živobytí. Nechci paušálně všechno zatracovat, ale musel bych být hodně zasažen slepotou a hluchotou, abych nevnímal tento dost zkázonosný stav věcí. Ve jménu údajného multikulturalismu a diverzity se tu ničí univerzální hodnoty, bez nichž univerzita, jak už samo slovo značí, nemůže přece úspěšně existovat.

Teď ještě k sexuálnímu harašení - té další bzučící a do vína nám přistávající mušce, čímž se dostáváme k neblahým důsledkům feminismu, utrženého ze řetězu. Feministické hnutí započalo v šedesátých letech se zcela legitimními požadavky rovnoprávnosti: stejné podmínky v přístupu ke vzdělání, stejný plat za stejnou práci, postup v kariéře, osvobození od pokrytectví, atd. Postupně se ale od rovnoprávnosti jako cíle postoupilo k nárokům na poměrné zastoupení ve všemožných povoláních, včetně práce u požárníků, kde podmínkou přijetí býval - ale pro ženy již není - důkaz schopnosti unést šedesátikilové tělo. Též vzniklo pojetí ženy jako oběti, že mateřství je žalář, do něhož ženy uvrhli mužští, žlázami posedlí utlačovatelé. Znásilnění (rape) prošlo metamorfózami, rozmělněno k nepoznání. "Každá soulož, jakkoliv dobrovolná není dobrovolná, ale je znásilněním!" tvrdí Marilyn Frenchová ( v knize The Women´s Room).

Catharine MacKinnonová, univerzitní profesorka práva, definuje (v knize Only Words) znásilnění jako stav, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře. Když se recenzent o knize nepříznivě vyjádřil, profesorka ho rovněž obvinila ze znásilnění. S odkazem na tuto autorku, že i zobrazení sexu je totožné se znásilněním, popuzená číšnice popohnala k soudu hosta za pouhé listování v časopise Playboy.

Předpisy mého dlouholetého zaměstnavatele (State University of New York at Binghamton) obsahují větu, že intimní poměr,oběma partnery pokládaný za dobrovolný, ale vůbec dobrovolný být nemusí. Provinit se mohu "jakoukoliv zmínkou o vzhledu či oblečení," takže kdyby paní kolegyně přišla s novou kabelkou a já jí tu parádu pochválil, jen tím a ničím víc bych si zločinně zaharašil. Rovněž se vyžaduje, aby při vstupu osoby opačného pohlaví do kanceláře zůstaly dveře otevřené a tím se předešlo předpokládanému pokušení a následnému obvinění, že jsem podlehl vznětu zbylých žláz a na návštěvnici vilně zaútočil.

USA jsou sice zemí ústavně zaručených osobních svobod včetně projevu slova, nicméně Nejvyšší soud ve Washingtonu došel k závěru (případ Meritor versus Vinson, 1986), že k harašení dojde i tehdy, když slovem by vzniklo nepříznivé, nepřátelské prostředí, atmosféra (hostile environment). Kde končí svoboda projevu a začíná sexistický útlak? K objektivnímu důkazu harašení postačí subjektivní pocit harašené. Toho se lze dopustit pouhým pohledem. (Také se mi dostalo takové zkušenosti: Nechal jsem se přemluvit do funkce člena celofakultního výboru, pověřeného vypracováním jakýchsi reforem, které sice k ničemu užitečnému nepovedou, ale tolik je jisté, že dva tucty lidí neužitečně stráví dvě hodiny týdně po dobu aspoň dvou měsíců. Když jsme byli tak v poločase, telefonoval mi předseda výboru, že jedna členka mě obvinila z nepřátelských pohledů a hrozila příslušným trestním postihem. V životě jsem s ní nepromluvil a její neexistující půvab vylučoval eventualitu vizuálního soustředění jejím směrem. Jenže byla to žena a navíc i černoška, takže v takovém konfliktu bych neměl šanci. Naštěstí jsem si tehdy na tenisovém kurtu zlomil zápěstí, dalších výborových schůzí se nezúčastnil, sešel jsem žalobkyni z očí, zaměřila se jiným směrem.)

Personál bývá svoláván k tzv. sensitivity sessions - ideologická školení , nám kdysi dobře známá. Poslednímu takovému zážitku předsedala osoba, která se představila slovy "Jsem žena, Portorikánka a lesbička" - tolik tedy její akademická kvalifikace profesorky sociologie. Sympaticky upřímně zdůraznila, že bez takové kvalifikace by místo na univerzitě nebyla dostala. Načež došlo k zahájení programu, s rozdáváním šlehů na hřbet provinilého mužského plemena. V mých vzpomínkách se tehdy vynořil třídní boj, kulaci, diverzanti, mandelinka bramborová, další brouci. Po obdrženém výprasku, výzva k diskusi, do níž se nikdo nehlásil, také jako kdysi po našem - "No tak, soudruzi, přece se nebudete upejpat, nikdo vám hlavu neutrhne, tak kdopak bude první, ano, tamhle se jeden soudruh hlásí…" A já jsem zvedl ruku a militantní soudružky na podiu začal pěkně ze široka chválit za jejich iniciativu. Jak poučná, užitečná to zkušenost, jen víc takových příležitostí mít - a hlavy nedobrovolně přítomných se otočily se soustředěním na takového blba - já pokračoval se svými nesmysly, až se dostal k finále: "Tolik jsem vám vděčen za poskytnou možnost návratu do dob svého mládí, do stalinismu, přesně tak to tehdy u nás probíhalo." Čili jsem si zašvejkoval - s tím oni a v tomto případě ony nemají zkušenosti, mate je to, jsou pak celí nesví, nesvé. Z mé strany postoj jistěže ne heroický, ale aspoň něco.

Původní oprávněné aspirace žen se až groteskně vymkly z pantů.Tady už se blázní příliš, má to neblahý dopad na fundamentální mezilidské vztahu a jak mohu pozorovat, naprosté většině žen to vadí aspoň stejně tolik jako nám mužům. Přibývá rozumných hlasů. Christina Hoff Sommersová, profesorka filozofie, v knize Who Stole Feminism? za viníky označila neurotické intelektuálky, řádící pod firmou tzv. ženských studií (Women´s Studies). Elizabeth Fox Genoveseová, někdejší moje kolegyně a kdysi též značná marxistka, je autorkou knihy s titulem do češtiny přeloženým jako "Feminismus není případ mého života: Jak dnešní elita feministek ztratila kontakt se skutečnými starostmi žen." Další autorky vyjadřují své znechucení extrémistkami, posedlými pofidérními kauzami, módním trendem neopuritánství, neoviktoriánství, pokoušející se z žen teď už konečně emancipovaných znovu dělat křehoučké, čímkoliv, jakoukoliv volovinou zranitelná stvoření (infantilization of women). Camille Pagliová, graduantka z naší školy a současná pilná publicistka, se slovy " superfeministická ideologie se zbláznila" rovněž ostře odmítá onu prudérii, která by měla vést k úchylnému feministickému ideálu policejního státu.

Převýchovných ideologických seancí se již nemusím zúčastňovat, odešel jsem, ač nemusel, do penzijního ústraní. Jako poněkud již vzdálený emeritus mívám dojem, že situace se poněkud lepší. Dojmy ale klamou. V červenci (2003) Nejvyšší soud ve Washingtonu těsnou většinou pěti ku čtyřem hlasům potvrdil správnost nerovného, preferenčního počínání michiganské univerzity - precedens to pro celou zemi . Soudkyně O´Connorová vyjádřila názor jménem této nejmenší možné většiny : "Očekávám, že za příštích 25 let již rasových preferencí nebude třeba." Prozatím jich bylo už 40 let - doba téměř dvou generací. K tomu teď tedy přibyla legalizace generace třetí. Dočasnost ještě značnější, než pobyt rudoarmějců v Čechách.

Pře dvěma týdny jsem obdržel dopis od nadace FIRE (Foundation for Individual Rights in Education), zabývající se stavem svobod ve výchovném prostředí. Stav někdy nadále problematický, ilustrován potížemi Steve Hinkleho, studenta na učilišti California Polytechnic State University. Je to běloch (jedno minus), člen organizace republikánských studentů (minus na kvadrát). Provinil se pokusem zveřejnit oznámení přednášky Masona Weavera, sice černocha, ale též autora politicky nekorektní knihy It´s OK to Leave the Plantation, v níž tvrdí, že počínání státu (který platí, šatí, krmí, zahálku podporuje) vytváří u mnohých černochů stav závislosti, připomínající doby otrokářství. Student Hinkle dal oznámení na vývěsku na správném místě, totiž v Multicultural Center, na což právo měl, ale někteří ideologicky pobouření jedinci oznámení strhli, na což právo neměli a zavolali školní policii. Ta sepsala zprávu o "podezřelém bělochovi, distribuujícím literaturu urážlivého rasistického obsahu." Načež univerzita (Office of Judicial Affairs) provinilce, jehož právnímu zástupci bylo odepřeno se jednání zúčastnit, shledala vinným "rozkolem"(disruption) a přikázala mu napsat omluvné dopisy údajně pobouřeným studentům. I takto lze politicky korektně rozhodovat.

Před jedním týdnem na mnohých místech Ameriky proběhly mohutné demonstrace, domáhající se okamžité , bezpodmínečné legalizace v zemi ilegálně přítomných cizinců, jejichž počet se odhaduje na víc než osm milionů. Řečnické vodopády mravního rozhoření. Brooklynský biskup Nicholas DiMarzio charakterizoval postup dosud nedostatečně vstřícné vlády jako "skvrnu na svědomí národa." A nikde ani slovo o tom nejpodstatnějším: že to jsou lidé, kteří porušili zákon země, do ní neoprávněně pronikli. Místo aby došlo k jejich spěšné deportaci, dostává se jim sociálních požitků, vzdělání, bezplatné lékařské péče. V Kalifornii již odhlasovali a pokrokový guvernér Gray Davis podepsal zákon, přiznávající ilegálům právo obdržet řidičský průkaz , aby se v zemi mohli za volantem legálně pohybovat.

Kalifornie je svým hospodářským výkonem na šestém místě na světě - stejně jako Francie s téměř s dvojnásobným počtem obyvatelstva a určitě s aspoň stonásobným přesvědčením o své kulturní a další superioritě. Kalifornské úřady si dovedou počínat všelijak. Například rozhodly, že uvězněný brutální zločinec má přednostní právo podstoupit operaci transplantace srdce před nikdy se neprovinivším a tedy menší pozornosti státu se těšícím občanem.

Stále tedy mnoho much, dosedajících na číši vína. Leč končím s náznakem optimismu. Právě včera v mimořádných volbách příliš pokrokového guvernéra Davise zdemoloval rakousko-hollywoodský svalovec Arnold Schwarzenegger - superharašitel dle obvinění celkem patnácti paní a dívek, jimž už před třicet lety mínil ohmatávat (to grope) jejich mamální obliny.A většina též ženských voliček mu včera dala svůj hlas. Není třeba ještě vše ztraceno, je dobrý důvod dávat přednost kalifornskému vínu.