Listopad 2003

Tunelem k prosperitě

Karel Vodička

Víra v neviditelnou ruku trhu vedla ke katastrofálním chybám

Jeden z mých spolužáků na fakultě, syn vysokého důstojníka StB, byl vysoce angažovaným komunistou i vynikajícím studentem. Tato kombinace jej v sedmdesátých letech vynesla do fakultních výborů SSM a KSČ, po získání doktorátu do místa asistenta ředitele a vbrzku do křesla ředitele velkého národního podniku. Po listopadu se nesnažil zachránit systém, jemuž dosud tak oddaně sloužil. Naopak, zachoval se "tržně". S kamarády řediteli založili z peněz podniků, které měli řídit, banku, na vysoké úroky nalákali střadatele, z banky půjčili mnohamilionové částky vlastním společnostem s ručením omezeným, které pak nechali zkrachovat spolu s bankou. V kapse jim zůstaly stamiliony. Člověk, živící se poctivou prací, žasne. Začíná pochybovat o spravedlnosti na tomto světě a právem se ptá: Nedalo se tomu zabránit?

Původně všeobecně rozšířená představa, že po svržení komunistické diktatury se Československo bude rychle a bezproblémově transformovat v demokratickou a hospodářsky prosperující zemi, se ukázala jako lichá. Revoluční euforie listopadových dnů byla brzy vystřídána hlubokou společenskou depresí. Nejen v Československu, ale i v ostatních postkomunistických zemích se stal přechod od komunismu k demokracii a tržnímu hospodářství dlouhým, namáhavým a bolestným procesem s nejistým výsledkem. V dosavadní historii nebyla žádná cesta od diktatury k demokracii tak svízelná. Komunismus byl horší než nacismus a fašismus v tom smyslu, že nezničil jen demokratický politický systém, jak tomu bylo v hitlerovském Německu, frankovském Španělsku či v jihoamerických diktaturách, nýbrž vymazal i celý hospodářský, sociální a právní systém, včetně vlastnických vztahů. Čtyřicet let komunistické indoktrinace zdeformovalo kromě toho myšlení lidí. Prostředkem přežití byl podvod a lež, morální a etické hodnoty předkomunistické doby erodovaly. To jsou ovšem faktory, které budování nového demokratického systému a tržního hospodářství značně komplikují.

Přechod od komunistické diktatury skrývá četná rizika. "Cesta k demokracii se podobá minovému poli," říká americký politolog Przeworski. Na počátku transformace je velmi nejisté, zda ta která země svého cíle - stabilní demokracie a hospodářského rozkvětu - dosáhne. V řadě zemí ustrne transformace někde uprostřed cesty, v některých je nastolen autoritářský systém a mafiánský kapitalismus. Největším rizikem jsou etnické konflikty (které zneužijí nacionální vůdci jako Milošević k ovládnutí společnosti), dále výrazná polarizace společnosti, existence silné antisystémové strany či problémy s menšinami.

Gordický uzel transformace

Po kolapsu komunistického režimu bylo třeba na jeho troskách budovat nový politický, hospodářský a právní systém. Nutnost obnovit všechny tyto složité struktury zároveň je gordickým uzlem transformace. Každá z nich je nedokonalá, respektive deformovaná, přičemž se navzájem negativně ovlivňují. Špatně fungující právní systém (včetně státní správy a soudnictví) brzdí dynamiku hospodářského vývoje. Hospodářská stagnace vede k radikalizaci obyvatelstva, což snižuje účinnost politického systému. Neefektivní politický systém je příčinou toho, že nadále chybějí dobré zákony, výkonná státní správa a soudnictví. Nefungující hospodářský systém tedy brzdí konsolidaci politického systému a naopak. Kruh se uzavírá. Ortodoxně neoliberalistická mylná víra v "neviditelnou ruku trhu", která vše sama uspořádá, vedla začátkem devadesátých let ke katastrofálním chybám. Kupónová privatizace nevedla k hayekovskému "spontánnímu tržnímu pořádku", jak slibovali její otcové, nýbrž naopak k naprosto neprůhledným majetkovým poměrům a kvaziprivatizaci, jejímž mottem mohlo být: "Komunisté sobě".

Vznik více než 300 různých investičních fondů v rámci kupónové privatizace způsobil tak neprůhledné majetkové poměry, že účinný výkon vlastnických práv byl naprosto vyloučen. Investiční fondy nebyly s to modernizovat zastaralé podniky, jejichž akcie vlastnily. Chyběly jim k tomu elementární předpoklady: jejich manažeři se neorientovali na západních trzích, neměli zde kontakty, nedisponovali ani potřebnými technickými znalostmi, ani kapitálem. Fondy vlastnily kromě toho akcie podniků v tolika rozličných branžích, že se v nich objektivně vyznat nemohly. Ostatně, ani je to příliš nezajímalo. Považovaly majetkové podíly za kapitálovou úložku. Podniky vlastněné velkým počtem anonymních vlastníků tak po privatizaci beznadějně osiřely. Nebylo již nikoho, komu by na jejich úspěšném rozvoji bytostně záleželo, takže se staly snadnou kořistí nikým nekontrolovaného podnikového vedení či skupin v investičních fondech, které podniky vyprázdnily do vlastních kapes. Velká část veřejnosti je právem frustrovaná a dotčená nespravedlností tohoto postupu. Ale nespravedlnost, ke které docházelo ve větší či menší míře ve všech postkomunistických zemích, je z hlediska ekonomického spíše druhořadá. Větším zlem je, že vytunelováním majetkové podstaty našeho hospodářství a zbrzděním jeho transformace se vývoj opozdil o několik let, během nichž uniklo mnoho nenávratných šancí. A na to jsme všichni (kromě "tunelářů") přímo doplatili.

Šancí, kterou jsme propásli, byla privatizace prodejem západním investorům. Takto nemusely být privatizovány celé podniky (určité podíly mohly být předmětem kupónové privatizace), ale jejich většinové podíly, aby investoři měli možnost je řídit. To by přineslo řadu výhod: Západní strategický investor pochází ze stejného odvětví jako privatizovaný podnik a zná západní trhy. Disponuje prodejní sítí, má početné odběratele a zná požadavky kladené na výrobky určené pro export. Zároveň se mohou zachovat a dále vybudovat existující zákaznické struktury ve střední a východní Evropě, které jsou často pro investory tím nejzajímavějším. Investor může na základě dlouhodobých obchodních vztahů ke svým dodavatelům vyjednat výhodné podmínky pro nákup strojů a zařízení; přináší též patenty a ochranné známky. Má vysoce kvalifikovaný personál, který na čas do zakoupeného podniku vyšle, obvykle zejména ředitele marketingu a finančního ředitele. Znalosti původního a nového personálu se mohou (pokud funguje komunikace) násobit. Západní investor má vzhledem ke své finanční síle kapitál na - nezbytně nutnou - modernizaci postsocialistického podniku. Ostatně již skutečnost, že určitá firma se vysokými částkami podílí na investici, zvýší podstatně důvěryhodnost privatizovaného podniku a umožní mu čerpání zvýhodněných půjček. Investor je schopen uskutečnit nutné investice i z vlastních sil. Západní investoři by za kupované podniky zaplatili reálnými penězi - nikoli jen kupónovými body. Z takto utržených peněz se daly financovat investice do budoucnosti (silnice, železnice, výkonná státní správa a soudnictví, věda, výzkum, školství) a snižovat daně. Česká republika zřejmě skutečně měla potenciál stát se tygrem střední Evropy, ale tato šance byla promarněna.

Kdo kázal vodu a pil víno

Dilema spočívá v rozporu mezi tím, co je ekonomicky rozumné, a tím, co lze v reálné politice prosadit. Politika je zejména střet zájmů - utváří se v konfliktu mezi zájmovými skupinami a v nalézání řešení, které je pro většinu z nich přijatelné. Klausova vláda kázala vodu a pila víno. Předseda vlády mluvil o trhu bez přívlastků, a přitom si vláda zachovala přes polostátní banky a jejich investiční fondy rozhodující vliv na celé hospodářství. To bylo pro vládnoucí koalici výhodné, neboť se tím pochopitelně radikálně zvyšovala ochota "privatizovaných" podniků obšťastňovat vládnoucí strany "drobnými pozornostmi" - obolusy v desetimilionových řádech; případ Šrejber byl podle všeho pouze špičkou ledovce. Pan předseda strany o tom ovšem - jak sám prohlásil - "nevěděl". Státní podíly na podnicích skýtaly navíc stranickým prominentům výhodné posty v dozorčích radách a představenstvech. Politický zájem na prodeji postupně ruinovaných postsocialistických podniků západním investorům byl logicky nulový. Management těchto podniků již vůbec nestál o to, aby se mu někdo díval do karet, či aby jej dokonce kontroloval.

A český volič? Politik, který by začátkem devadesátých let přišel s nápadem prodat naše rodinné stříbro cizákům, nedej bože Němcům, by spáchal politickou sebevraždu; ve volbách by neprošel. A tak Václav Klaus a jeho ODS raději prováděli líbivou politiku, se kterou mohli u voličů uspět: kupónová privatizace jako šidítko pro občany, zachování si kontroly nad hospodářstvím, regulace cen energií a nájmů, odklad nezbytných transformačních kroků (modernizace a personální zeštíhlení postsocialistických podniků, privatizace bank a sítí). S takovouto politikou byli jakž takž spokojeni občané, libovaly si finanční skupiny i vláda - panovala shoda. Jenže to vše bylo na úkor budoucnosti. Přijmeme-li tezi, že prodej privatizovaných podniků do rukou západních investorů nebyl politicky průchodný, musíme zpackanou privatizaci započítat do nákladů transformace.

Poučení a vyhlídky

Poučením nám budiž, že "neviditelná ruka trhu" sama o sobě nic neuřídí. Trh potřebuje jasná pravidla (zákony) a nezávislé rozhodčí orgány, efektivně dohlížející na jejich dodržování. Útěk privatizátorů v první fázi transformace před právem a institucemi se vymstil. Dosavadní vývoj nebyl optimální, ale nutno vidět, že to vše mohlo dopadnout ještě hůř. Stačí se podívat na jiné postkomunistické země. Více je jich na tom hůř či mnohem hůř než my (nutno ovšem mít na zřeteli naše lepší výchozí podmínky). Strukturální hospodářské reformy s jejich vysokými sociálními a ekonomickými náklady byly u nás v zásadě ukončeny a hospodářský výkon dnes již vykazuje uspokojivou dynamiku; vlastnické poměry se ustálily. Asi nejpodstatnější je, že naše směřování k demokracii a trhu je možno považovat za nezvratné. Politický a hospodářský systém prošel vývojem a vytvořil institucionální struktury, které zvrat prakticky vylučují. Transformace politického a hospodářského systému značně pokročila a všechny jeho součásti vykazují tendenci k postupné stabilizaci. Vnější faktory, vstup do NATO a EU, tyto pozitivní tendence podporují.

Politický a hospodářský vývoj v České republice v sobě obsahuje prvky, které konsolidaci usnadňují. ČR je národnostně homogenní země, společnost není nadměrně polarizována, geopolitická blízkost k Evropské unii vytváří příznivé předpoklady k hospodářské výměně, kulturní blízkost k sousedním zemím EU usnadňuje přebírání demokratických vzorců chování. Antisystémové strany mají u nás zatím omezený vliv. Nejsilnější z nich, KSČM, je natolik politicky izolována, že dosud neměla možnost proces transformace zvrátit. Silná ortodoxně-komunistická strana je - jako poslední Stalinův pomník čnící ve střední Evropě - unikátem. Svou zákeřností ovšem nadále představuje jedno z rizik konsolidace.

Určitou výhodou, usnadňující průběh konsolidace, je skutečnost, že česká politická kultura si přes padesát let politických deformací zachovala určité zbytky předkomunistických demokratických tradic, nabytých v procesu demokratizace v Rakousku-Uhersku a za první republiky. Nelze ovšem zcela vyloučit, že přechod k demokracii a tržnímu hospodářství na dlouho ustrne na nízkém stupni konsolidace. To by se mohlo projevovat nedostatečnou participací (nespokojených) občanů na věcech veřejných, nevýkonnou státní správou a soudnictvím, vysokou mírou korupce, zahnízděním organizované kriminality a jejím propojením s politikou. Také ale nízkou schopností státu řídit věci veřejné a prosazovat určitou politiku, dlouhodobě neřešenými sociálními problémy a nízkou úrovní veřejných služeb (sociální, školství, zdravotnictví).

Podnikání, nebo podvádění?

Nedostatky ve fungování státní správy a soudnictví stejně jako korupce vedou - k újmě všech - k deformacím trhu a k oslabení hospodářské soutěže. Tato varianta může nastat zejména tehdy, jestliže občané budou volit strany, které zaměňují právo svobodného podnikání s právem svobodného podvádění. Skutečné demokracie a hospodářské prosperity lze dosáhnout jen tehdy, když se podaří změnit mentalitu - potlačit všeobecně rozšířený názor, že podvod je nutnou součástí každodenního života. Stejně nezbytné je potřít korupci a hospodářskou kriminalitu, které se jako zhoubná rakovina rozlezly tělem české společnosti.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)