Listopad 2003

Nelehký úděl doktora Fukse.

Tomáš Weiss

Před osmdesáti lety se narodil autor Pana Theodora Mundstocka a Spalovače mrtvol

„Slabost není hřích a síla není zásluha. Slabost je úděl, jakkoli nikoho nezbavuje povinnosti se jí vzpírat,“ napsal spisovatel Věroslav Mertl ve vzpomínce na kolegu Ladislava Fukse. Věděl, co říká. Muž, který se proslavil prózami Pan Theodor Mundstock a Spalovač mrtvol, byl totiž stejně tak geniálním spisovatelem jako slabošským podivínem. Rok 2003 nabízí hned dvě příležitosti si osobnost Ladislava Fukse připomenout. Tuto středu uplyne osmdesát let od jeho narození a navíc letos začalo poprvé od revoluce vycházet v reedici jeho dílo.

Okolnosti smrti někdy v mrazivé zkratce shrnou celý život a dílo nebožtíka. Jeden z největších českých prozaiků 20. století ležel v srpnu 1994 mrtvý ve svém bytě dva dny, než ho našel člověk, který mu nosil poštu. Totálně osamělý a špatně pohyblivý spisovatel tu pomalu umíral několik let.

Hitchcockův Večerníček

Celá devadesátá léta už vlastně nic nepsal, protože nemohl. Nad posledním rozepsaným rukopisem Paměti Lucy Férové mu došlo, že pamatovat si kompozici příběhu je pro něj čím dál obtížnější. Na úporné naléhání svého důvěrníka, ceremoniáře a sekretáře Jiřího Tušla nakonec začal spolupracovat na svých životních vzpomínkách. Nesnášel ale mikrofon a jakékoli nepřipravené projevy, takže jedinou možností bylo nechat mu je napsat. Tušlova zakázka ho vlastně přinutila žít o něco déle. Celková sešlost a únava ale byly nakonec silnější. Paměti nazvané Moje zrcadlo (1995) musel editor dokončit až po spisovatelově smrti.

PhDr. Ladislav Fuks, spisovatel, jak stálo obřadně na jeho vizitkách, se svou podivností vymaňoval ze společnosti od dětství. Jemný a přecitlivělý chlapec byl vychováván v rodině přísného policejního rady. Lépe než v kolektivu se cítil sám na hřbitově, kdy si mohl v klidu číst. Rané projevy homosexuality, která ho celý život bičovala, skrýval, jak mohl. K frustrujícímu pocitu jinakosti a nepatřičnosti se za druhé světové války přidává i obrovský existenciální strach – kdo je jiný, než žádají normy, bude zlikvidován. Vše názorně viděl na osudech svých židovských spolužáků. Vydělenost židů mu splynula s cejchem homosexuála tak, že jako málokterý gój dokázal detailně popsat duši lidí označených za protektorátu Davidovou hvězdou. Homosexualita mu přinášela trauma i jako věřícímu – celý život byl velmi silně a velmi tajně věřící katolík. A jako by toho nebylo dost, ve Fuksově rodině se dědičně vyskytovala skleróza a schizofrenie. Spisovatel tvrdil, že on sám si zdravý rozum uchránil intenzivním samostudiem psychologie a psychiatrie. Málokdo věděl, že ve svém potemnělém bytě, připomínajícím podle svědků něco mezi zámeckým pokojem, pouťovou střelnicí a vetešnictvím, dlouhá léta žil se svojí psychicky nemocnou matkou, kterou odmítal dát do ústavu a která mu obřadně říkala „pane doktore“. „Vůbec jsem to netušil, a to jsem byl u Fukse na návštěvě dost často. Jednou se otevřely dveře jednoho z pokojů a tam, ve staré noční košili a s rozcuchanými bílými vlasy, stála žena s nepříčetným pohledem. Výjev jako z Hitchcocka,“ vzpomíná Jiří Tušl na nečekané setkání. K dokreslení atmosféry ještě dodejme, že bytem zněly bez přestání árie z italských oper, občas střídané znělkou Večerníčku, který pan doktor pravidelně sledoval.

Proč na mě zapomněli

Fuks si jako sebeobranu před zranitelností a strachem zákonitě vytvořil svůj uzavřený mikrosvět. Ten podporoval jeho fantazii, trpělivost a pečlivost při psaní. V samotě knihoven a depozitářů si začal absolvent filozofické fakulty skicovat první povídky. Poměrně pozdě tak při práci kunsthistorika začal trénovat všechny svoje pozdější přednosti – bohatý jazyk, podivuhodný námět a umění vystavět atmosféru plnou hmatatelné tísně a úzkosti. Výsledkem byl zcela originální literární rukopis, který z Fukse v roce 1963 knihou Pan Theodor Mundstock udělal přes noc slavného evropského spisovatele. Už pět let poté ho němečtí kolegové navrhli na Nobelovu cenu, jeho prózy byly časem přeloženy do dvanácti jazyků a o zfilmování se ucházeli mimo jiné Charlie Chaplin a Roman Polanski.

Rubem Fuksova strachu z okolního světa ovšem bylo, že se spisovatel v osobním a občanském životě dostal zcela mimo realitu. Co mu kdo nezařídil, to nedovedl nebo nezvládl. Tragikomickým příkladem je jeho pokus o emigraci do Itálie v 60. letech. Tady se Fuks chtěl zbavit své homosexuality alespoň společensky – sňatkem s Italkou z vysoce postavené rodiny. Giuliana Limiti byla prestižní členkou Italské komunistické strany a zdravici novomanželům poslal do katedrály plné hostů dokonce sám papež. Už po několika týdnech, v nichž se žena po Fuksovi marně dožadovala plnění manželských povinností v loži, ale uprchl spisovatel zpátky do Prahy a schoval se před ní v psychiatrické léčebně.

Neschopnost postavit se osudu čelem se projevila i v následujících normalizačních desetiletích, kdy v protikomunistickém disentu zdomácněl slogan „jednotka předposranosti rovná se 1 fuks“. Strach z vlastní zranitelnosti a úniky před konfrontací, přesvědčení, že vzpoura je marná, totální dezorientace v politické situaci a neovladatelná touha stát se hojně vydávaným spisovatelem dovedla Fukse k servilnímu chování vůči moci. Jako evropsky uznávaného literáta ho začala komunistická propaganda používat, kde se jí to hodilo, a Fuks zadání plnil. Tu promluvil v televizi před sjezdem KSČ, tu napsal článek o volbách či spartakiádě. Částečně na politickou objednávku napsal nebo přepracoval v 70. letech tři romány – například Křišťálový pantoflíček pojednávající o dětství Julia Fučíka. Mnozí to chápali jako zradu literatury, lidé kolem Ladislava Fukse ale tvrdí, že on takovému pohrdání do konce života neporozuměl.

Stejně tak nerozuměl ani změnám po listopadu 1989. Jeho zdravotní a psychický stav se stále zhoršovaly, peníze docházely a v Českém spisovateli mu řekli, že s vydáváním jeho knih teď musí počkat, protože na řadě jsou jiní. V bytě ho občas navštívil nějaký novinář – rozhovor se však vždy brzo stočil na jeho posluhování režimu. Autor, který ještě v roce 1993 čekal k 70. narozeninám titul národní umělec a nechtěl si nechat vymluvit, že nic takového už neexistuje, byl nakonec rád, když si na jeho jubileum vzpomnělo pár přátel a vzali ho do města na skleničku. Jeho dílo ale zatím žilo dál – tentýž rok na divadelním festivalu v Avignonu slavilo obrovský úspěch nastudování Pana Theodora Mundstocka režisérem Bruno Boeglinem. Podle recenzí ve francouzsky mluvících zemích šlo o hit sezóny a někteří recenzenti se ptali, zda autor vůbec ještě žije.

Od roku 1989 knihy Ladislava Fukse v Česku v podstatě nevyšly. Až letos se pod obnovenou značkou Odeonu objevil Spalovač mrtvol, jako předzvěst postupného spisovatelova návratu. V Odeonu se totiž konečně podařilo dát dohromady autorská práva, která nepraktický Fuks před smrtí rozdával na všechny strany.

(RESPEKT)