Listopad 2003

Postiženým svoboda nepatří

Eliška Bártová

Pražský magistrát chce lidi s handicapem udržet za zdmi ústavů

Dvacet let žili Martin Cejnar a David Židla v pokoji s dalšími čtyřmi lidmi a sami nesměli jít ani na procházku. Dnes tito mladíci bydlí s dalším klientem v bytě patnáct kilometrů od ústavních zdí, které tak dlouho ohraničovaly jejich život. Chodí nakupovat, jezdí do školy, a s pomocí asistentů se učí všemu potřebnému – zkrátka začínají žít. Možná jsou ale na dlouhou dobu poslední, komu se podařilo z pasti ústavního systému uniknout. Magistrát hlavního města Prahy totiž další návraty do života ze svých zařízení pro postižené zatrhl. Naplnily se tak obavy, že měsíc staré odvolání liberálního ředitele Ústavu sociální péče v Horní Poustevně je jen přípravou k mnohem tvrdšímu úřednickému atentátu.

Probuzení ze sna

Ke statnému muži postávajícímu u jednoho z ústavních domků v Horní Poustevně spěchá chlapec s dívkou. „Dobrý den, pane řediteli. Jak se máte?“ volají na dnes už odvolaného ředitele Zdeňka Štanderu z dálky a nadšeně mu líčí své dopolední zážitky. „Nám došel po cestě benzin, tak jsme museli tlačit,“ říká tmavovlasý mladík několikrát po sobě, zatímco dívka se chlubí koupenou barvou na vlasy a čerstvě nalakovanými nehty. Po silnici přichází další mladý muž a se spokojeným úsměvem řediteli sděluje, že byl poprvé v práci a že ho baví pomáhat v kuchyni. Všichni tři jsou klienty ústavu, přesto si může každý z nich jít svou cestou: někdo odchází dojit kozy na nedalekou farmu, někdo jde domů – do jednoho z patnácti bytů, které pro ně bývalý ředitel Štandera pronajal. Banální věc? Pro desetitisíce lidí v českých ústavech a pro další desítky tisíc jejich příbuzných spíš nesplnitelný sen. Ve většině z pětistovky zdejších zařízení jsou lidé nuceni trávit svůj čas zavřeni za zdmi, bez možnosti rozhodovat o svém životě, jít ven do společnosti anebo být chvíli sám.

V Horní Poustevně se ale už před lety rozhodli, že to takovýmto způsobem dál nechtějí vést. A v praxi dokázali, že v podstatě všichni obyvatelé ústavu můžou s jistou mírou dopomoci žít běžným životem – a že to je jejich právo. Díky neoblomné snaze ředitele Štandery a jeho předchůdce Milana Chába dostat všechny klienty zpátky do života dnes mimo zdi žije 87 z původních 105 obyvatel ústavu. Do zimy chtěl Štandera dostat ven i zbývajících 18 lidí a plánoval, že konečně bude moci ústav zavřít a jeho obří budovu pronajímat. Jenže plány na dokončení integrace se zhatily. Inspekce pražského magistrátu zjistila, že Horní Poustevna je ve ztrátě 1,7 milionů a že k tomu, aby zařízení mohlo dále fungovat, je třeba 4 milionů. Radní Hana Halová (ČSSD), která na magistrátu spravuje ústavy, proto nařídila vedle vyhazovu ředitele i zrušit všechny rozjednané nájmy. „Co se týče vize a péče o klienty, předběhli v Poustevně svou dobu a jsou dále než jinde, ale šli rychleji, než dovolily ekonomické podmínky. Na jejich představy prostě nejsou peníze,“ říká nový ředitel Jaromír Soukup, kterého radní prozatímně dosadila na Štanderův post.

Komu čest, tomu čest

Ústav v Horní Poustevně hospodařil s rozpočtem 25 milionů na rok, všech šest srovnatelných zařízení, která zřizuje magistrát, dostávalo v průměru o dva miliony více. Obdobně dopadla Poustevna i co se týče platby na klienta – zatímco Štanderovi posílal magistrát 226 tisíc na klienta a rok, do obdobného ústavu v Ratměřicích teklo z magistrátní pokladny bezmála o polovinu víc. „Kritéria neexistují, záleží jenom na tom, jak si to ředitel u magistrátních úředníků vybojuje,“ říká prozatímní šéf Poustevny Soukup. „Kdyby v Poustevně dostávali tolik co jinde, mohli by hospodařit bez problémů – možná i s přebytkem,“ dodává. Jenže i přes opakované žádosti magistrát rozpočet bez udání důvodu nenavýšil a Poustevna se začala dostávat do dluhů. K tomu, aby mohli platit nájmy v bytech a zároveň udržovat obří ústavní budovu, potřebovali více peněz, než kdyby klienty nechali zavřené v baráku. Ve chvíli, kdyby se však podařilo klienty z ústavu přesunout, byl by provoz v konečné fázi levnější, což dokládají i zkušenosti ze zemí, kde už ústavy dávno zrušili. K tomu, aby Štandera jako první v Česku dokončil transformaci, nedostal šanci.

Když při magistrátní kontrole radní Halovou upozornil na to, že si oběd, který v ústavu snědla, musí zaplatit a že o svolení fotografovat klienty musí žádat je samotné, došla úřednici trpělivost. Kvůli „špatné komunikaci s ředitelem“ přednesla radě pražského magistrátu návrh na jeho odvolání, jenž pak jednohlasně prošel. „Když jsem si ověřovala, proč byl Štandera odvolán, došla jsem k závěru, že nebyl jiný důvod, než snaha zatrhnout koncepci, kterou v Poustevně rozjeli,“ říká unionistická poslankyně Táňa Fischerová. Proti rozhodnutí rady vystoupil v interpelacích zastupitel Michael Hvížďala (US-DEU) a o mimořádnou interpelaci požádala i Fischerová. „To, že hospodařili se ztrátou, bylo způsobeno i tím, že nedostávali tolik peněz jako ostatní. Důležité je, že všechny prostředky se v Poustevně proměnily v kvalitu, na kterou můžeme být pyšní, a ani jedna koruna nebyla zneužita,“ řekla ve svém projevu k magistrátním kolegům Fischerová.

S obavami, že odchod oblíbeného ředitele ublíží jejich blízkým, se na pražského primátora Pavla Béma (ODS) obrátili dopisem i rodiče klientů Poustevny a požádali ho, aby se pokusil rozhodnutí rady zvrátit. Odpovědi se jim však zatím nedostalo, stejně jako poslankyni Fischerové na její interpelaci. „Nebudu se s vámi o ničem bavit,“ říká radní Halová na žádost o rozmluvu a rázně zabouchává dveře své kanceláře. Primátor Bém je sdílnější, ale možnost, že by odvolaného ředitele vrátil do funkce, odmítá. „Hovořil jsem sice s desítkou odborníků a nenašel se jediný, kdo by postup ředitele kritizoval,“ říká Bém. „Dostalo se mu mimořádného hodnocení a zaslouží si respekt a úctu za to, co dokázal. Ale bohužel je špatný manažer a účetní a před tím jsme nemohli zavírat oči. Je třeba, aby ústav vedl schopný ekonom.“

(Respekt)