Listopad 2003

Byla to genocida, pane prezidente!

Sidonia Dědinová

Otevřený dopis autorky dokumentárního románu Edvard Beneš - likvidátor, novinářky a dlouholeté spolupracovnice Svobodné Evropy Sidonie Dědinové, prezidentovi České republiky Václavu Klausovi

Vážený pane prezidente,

do dějin České republiky i bývalého Československa jste se zapsal jako politik, který prosadil a provedl privatizaci hospodářství. To byl převrat. Vaše rozsáhlá privatizace v 90. letech bravurně a bez komentáře zrušila nejvýznamnější Benešovy dekrety z října 1945: o zestátnění dolů a hutí, bank, pojišťovnictví a klíčového průmyslu.

V dubnu 2002 jste jako předseda sněmovny nicméně svedl poslankyně a poslance, aby prohlásili Benešovy dekrety za právní základ České republiky, ačkoli ty nejdůležitější už byly ve stoupě. Proto si myslím, že jednomyslný souhlas poslanců s neotřesitelnou platností Benešových dekretů byl výrazem duševního zmatku.

Píši Benešových, nikoliv prezidentských dekretů, poněvadž v době, kdy dekrety vyhlašoval, Edvard Beneš prezidentem nebyl. Nebyl jím za války v exilu, poté co se dne 5. října 1938 prezidentského úřadu oficiálně vzdal. A nebyl jím ani po návratu do vlasti v květnu 1945 a to až do 28. října 1945, kdy jej prozatímní národní shromáždění zvolilo provizorně. Všechny Benešovy dekrety byly vyneseny v době, kdy nebyl právoplatnou hlavou státu. Ani prozatímní národní shromáždění nevzešlo z voleb, nýbrž bylo delegováno podle Benešova dekretu ze srpna 1945. Právní neujasněnost Benešova zvolení prezidentem v říjnu 1945 je doložena také tím, že v červnu 1946 byl - tentokrát aspoň částečně »svobodně« voleným parlamentem - zvolen opět, přičemž jeho předchozí funkční období trvalo jen tři čtvrti roku místo ústavních sedmi let.

Dalším důvodem, proč říkám Benešovy a nikoli prezidentské dekrety, je, že ústava první republiky, na niž se vždy odvolával, ani právoplatně úřadujícímu prezidentu legislativní pravomoci neudělovala. Jak upozornil jeden český badatel, samo vydávání údajných »prezidentských« dekretů bylo hrubým porušením československé ústavy. Proč má veřejnost akceptovat, že porušování demokratické ústavy je nejvhodnějším základem nového státu?

Už Váš předchůdce Václav Havel se dopustil osudného kroku v roce 1995, když prohlásil Benešovy dekrety za právní základ Československé republiky, ačkoliv ty hlavní už hnily na smetišti.

Vážený pane prezidente, jestliže pod pojmem »dekretů« hájíte výnosy Beneše a vlády Národní fronty proti Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům, pak obhajujete genocidální zločiny.

Podle PAKTU OSN O GENOCIDĚ z let 1946 a 1948 je genocida zločinem podle mezinárodního práva. V Československu v letech 1945 - 1948 a dalších došlo k spáchání genocidy:

1) na německé menšině žijící na území ČSR

2) na menšině maďarské, kde genocida byla později částečně revidována.

Jako rozumný ekonom víte, že zpustošené české, moravské a z části i slovenské kraje jsou důsledkem shora uvedené genocidy. Podle definice OSN totiž genocida znamená nejen

a) vyvražďování příslušníků nějaké národnostní, rasové nebo náboženské skupiny, nýbrž také

b) těžkou újmu, způsobenou na fyzické nebo psychické integritě příslušníků této skupiny, dále

c) záměrné vystavení této skupiny takovým existenčním podmínkám, které mají přivodit její úplné nebo částečné zničení

d) opatření ztěžující porody uvnitř této skupiny.

Genocida tedy není až úplné vyvraždění skupiny, jak svého času zalitoval český premiér Miloš Zeman a před ním extremista Miroslav Sládek. Samo zničení existenční základny takové skupiny je genocidou. Trestné je podle paktu OSN nejen spáchání genocidy, nýbrž i souhlas s ní, přímé a veřejné štvaní ke genocidě, pokus a spoluvina.

Dokumentem o provedení genocidy v Československu poválečných let jsou vyvlastňovací i stanné trestní Benešovy dekrety, Benešovy projevy z exilu i po válce ve vlasti. Nesčetná přímá svědectví vypovídají o zločinech, které byly ještě krvavější, než si lze podle úředních vyhlášek představit.

V dalších článcích PAKTU OSN O GENOCIDĚ se uvádí, že osoby, které se provinily genocidou, podléhají potrestání, ať už se jedná o členy vlády, státní úředníky nebo soukromé osoby.

Edvard Beneš, diplomatický iniciátor a řídící pachatel genocidy, tedy patří na lavici obžalovaných přinejmenším v historickém smyslu. Beneš se v žádném časovém úseku svého působení nezasloužil o stát tak pozitivně, aby byl současnými českými poslankyněmi a poslanci vyznamenáván. Za první světové války to byl mnohem spíš Milan Rastislav Štefánik, který otvíral dveře Masarykovi a Benešovi k mocným vítězům. Štefánikova smrt je dodnes neobjasněna. V letech 1918 - 1935 v roli ministra zahraničí nedokázal Beneš dospět ani k vyrovnání s nejbližšími sousedy. To byla jedna z příčin Čechy tak často pranýřovaného polského a maďarského vpádu do Těšínska a na jižní Slovensko v osudném roce 1938.

Místo skutečné stability v zahraničních vztazích upředl Beneš bezvýznamnou Malou dohodu s Jugoslávií a Rumunskem a smlouvu s Francií, která rovněž stoprocentně selhala. Především ale selhával on sám, v úlohách diplomata i vojevůdce. Jako prezident republiky, jímž v letech 1935 - 1938 legitimně byl, zastával hodnost nejvyššího velitele armády. Toto privilegium uplatnil ve formě pokleku před nepřítelem. Zlomil tím páteř celému národu.

Mnichovskou kapitulaci musel podepsat krátkodobý předseda vlády Jan Syrový. Rozhodnutí o ní však učinil výlučně Beneš, vzdor svým rozhořčeným generálům (včetně Syrového!), kteří stejně jako většina československých občanů a povolaných vojáků bojovat chtěli. Dokonce mnozí sudetoněmečtí povolanci byli odhodláni táhnout proti Hitlerovi. Jako dík za splněnou službu byl generál Syrový v květnu 1945 obviněn z kolaborace, zatčen a odsouzen k dlouholetému vězení. O jaký stát se Beneš zasloužil, pane prezidente Klausi?

Tutéž otázku kladu českým poslankyním a poslancům. Ani z jejich beder nelze sejmout váhu odpovědnosti

a) za nesmyslná hlasování

b) za absolutní neznalost českých a československých dějin

c) za neznalost genocidálních dekretů, jež povýšili na zákon.

Obávám se, že ani jeden, ani jedna z dam a pánů, kteří sedí v české sněmovně, si nepřečetl, tím méně prostudoval ústavně nelegální Benešovy dekrety, kterých původně bylo asi 140. Poslancům zřejmě uniklo i to, že jste Vy, pane Václave Klausi, v průběhu svých četných vládních a ústavních funkcí některé dekrety potichu zrušil, jiné jim naopak házíte do hlasovací mašinerie. Tento úskok je sice Vaším osobním proviněním, nicméně zůstává v rámci odpovědnosti poslanců, aby řekli Ano, či Ne. Nejohavnější sousto, Lex Beneš, Poslanecké sněmovně teprve chystáte: »Edvard Beneš se zasloužil o stát«.

První, koho to rozhněvá, budou Slováci. Těm nechtěl Beneš přiznat ani identitu národa. Slovenští předáci, kteří Benešovi a T. G. Masarykovi připomínali písemně dokumentovaný příslib z Pittsburgu o autonomii Slovenska, byli za první republiky označováni za zločince a div se, světe, po skončení Slovenského štátu mnozí popraveni.

Nesčetní badatelé dokazují, že Beneš byl nejúskočnějším a nejzbabělejším nekomunistickým politikem moderních českých dějin. Tyto skutečnosti se mi potvrdily mnohokrát při psaní mého dokumentárního románu Edvard Beneš - likvidátor, který vyšel v těchto dnech v Praze. Byl to Beneš, kdo bez voleného parlamentu vyhnal miliony německých a zčásti i maďarských spoluobčanů, ožebračil je, ponížil a označil je za elementy, jimž nelze odpustit. V květnu 1945 se vrátil z exilu nevolen, zavlekl do vlády komunisty, nezákonně se zmocnil legislativních pravomocí. Od května 1945 to byl uchvatitel, nikoli prezident. Takový muž že se zasloužil o stát? Beneš se zasloužil o rozpad státu.

Vámi prosazovaný »Lex Beneš« se může stát další hanbou České republiky, v každém případě brzy makulaturou. Vážený pane prezidente, má-li se tento »zákon« stát nástrojem cenzury, budu první, kdo na to upozorní evropská grémia ... a kdo Vaši cenzuru poruší.

Sidonia Dědinová, Ismaning, Německo