Listopad 2003

Dobře, že Nobelovu cenu za mír nedostal ani Havel, ani papež

Jiří X. Doležal

Světová veřejnost se pohoršuje, že Nobelovu cenu za mír nedostal papež Jan Pavel II., a česká je udivena, že ji nezískal Václav Havel. Když se však člověk podívá na seznam jmen, která byla v posledních letech prestižní trofejí přizdobena, musí být za letošní rozhodnutí výboru vděčný. K osobám Václava Havla i Jana Pavla II. můžeme mít řadu výhrad, ale ani jeden z nich nemá na rukou krev. A proto je štěstí, že jejich jména do seznamu oceněných nepřibyla. Abych předešel nekonstruktivním polemikám samozřejmě že ne všichni držitelé trofeje jsou teroristé. V posledních letech však politikaření kolem Nobelovy ceny za mír přidalo do seznamu držitelů takové persony a instituce, že je pro slušného člověka lepší v takovém seznamu nebýt.

O vývoji politických aktivit a postojů Jásira Arafata bylo popsáno mnoho papíru, o tom, jak postupně přistoupil na nenásilné, mírové metody, jednání, vzdal se teroru, zavrhl jej, etc... Když však nedávno vyhodil sebevražedný terorista (či svatý mučedník, podle vyznání čtenáře) do vzduchu autobus plný židovských rodin s houfy dětí, Arafat ty, kteří sebevrahovi k činu pomohli, nevydal. Nevydal ty, kteří pomáhali zavraždit židovské děti. O tom, zda jsou Arafatovi lidé reálně schopni ony teroristy najít, asi dnes už pochybuje jen málokdo, víceméně tolerantní postoj k teroristickým útokům prezentuje Jásir zcela veřejně. V roce 1994 získal (jako jeden ze tří v onom roce oceněných) Nobelovu cenu za mír pan Jásir Arafat.

Impotentní ouřad vyčká...

Nemá smyslu vypisovat konkrétní selhání Organizace spojených národů, tento článek má omezený rozsah. Proto bez dlouhých argumentů: Bosna, Rwanda... Hledejme spíše název - snad "OSN v minulosti dokázala opakovaně proúřadovat týdny, měsíce a roky na téma, jak zajistit, aby se v nějaké zemi nevraždili lidé". A nedojít samozřejmě k žádnému závěru. Ony měsíce a roky, co se jednalo, se v oné zemi samozřejmě vesele vraždilo. Sympatická je OSN naopak tím, že si do své "etické komise" posadila Muammara Kaddáfího a do čela Valného shromáždění pak Jana Kavana - tím začala tato organizace dostávat nádech South Parku či jiného povedeného komiksu. To je ovšem umění, nikoliv aplikovaná krizová zahraniční politika, kterou má OSN zajišťovat. V roce 2001 získala Nobelovu cenu za mír Organizace spojených národů. Kdysi snad nejslavnější vězeň světa a hrdina boje proti apartheidu: Nelson Mandela v Jihoafrické republice. Zpočátku rovněž aktivista, bojující proti (nesporně zavrženíhodnému) rasistickému bělošskému režimu. V organizaci užívající metody stejně ohavné, jako byl onen režim. Pro mladší ročníky, co to nepamatují, připomenu. Po celou dobu tamního aktivního odboje, od jeho počátků, u kterých Mandela byl, a ještě více později, kdy již byl ve vězení, trest smrti "zrádcům a kolaborantům" z vlastních řad probíhal děsivě. "Odsouzenému" svázali ruce drátem za zády a kolem krku mu pověsili pneumatiku, ve které byl nalitý benzin. Ten pak zapálili a nechali "odsouzeného" běžet ulicemi ghetta, ze kterých se odbojáři rekrutovali, až shořel. V devadesátém třetím roce minulého století/tisíciletí získali Nobelovu cenu za mír dva muži. Jedním z nich byl pan Nelson Rolihlahla Mandela.

Korektnost není zásluha

Dalším, co - kromě účasti jejích nových držitelů ve společenství lidí výše popsaných - dnes Nobelovu cenu za mír jako nějaké mravní ocenění naprosto degraduje, je skutečnost, že letos byla její držitelka vybrána evidentně především z hlediska optimalizace politické korektnosti. Cenu za to, že jedinec optimálně splňuje momentálně aktuální poptávku po politicky korektním oceněném, si nikdo příčetný na zeď nepověsí. Je pěkné, že tu letošní dostala paní z chudé muslimské země, neboť s Nobelovou cenou jsou rovněž spojeny nějaké peníze. Ta paní je potřebuje víc než Václav Havel a o finanční potřebnosti papeže, ergo katolické církve, nehodlám vůbec diskutovat. Proto jim gratuluji, že letošní Nobelovu cenu za mír nezískali!

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)