Listopad 2003

Dračí vejce v základech

Bohumil Doležal

Integrační snahy v rámci EU narážejí neustále na problémy. Římská mezivládní konference o unijní ústavě jimi bude zavalena. Hlavní obtíží je nesoulad mezi velkými evropskými státy, které se pokoušejí uplatnit politickou a hospodářskou váhu, a malými zeměmi usilujícími zachránit co nejvíc ze své suverenity. To je jen ta nejtriviálnější rovina. Nesoudržnost Evropy může mít i hlubší historické kořeny. Malý příklad: maďarská vláda se domáhá toho, aby v preambuli euroústavy byl odkaz na práva národních menšin. Premiér Špidla považuje práva národních menšin za takovou samozřejmost, že není nutné je v ústavě zvlášť zmiňovat. Maďarsko a ČR jsou zároveň ve stejné a odlišné situaci: někdejší Československo se po druhé světové válce zbavilo Němců, rozdělením federace Slováků a zároveň i Maďarů. Dnes je národnostně poměrně homogenní. Stejně tak i Maďarsko: to o své "národnosti" přišlo dříve, po první světové válce. Zároveň přišlo o tři miliony Maďarů, kteří zůstali na odtržených územích. Pro ně žádá zmínku o menšinách v preambuli ústavy (je otázka, zda ta zmínka bude něco platná). ČR tento problém nemá.

Problémem EU je, že se buduje velkolepá stavba, aniž bylo do jejích základů zabudováno uspokojivé uzavření dvou velkých válečných konfliktů minulého století. Po prvním z nich vyhlásili vítězové zásadu sebeurčení národů, ale to, co z mírové konference vzešlo, bylo pouhé mocenské řešení, které mělo zaručit bezpečnost vítězných mocností. Následovala ještě hroznější recidiva konfliktu, po němž už žádná mírová smlouva s hlavní poraženou stranou uzavřena nebyla: vzhledem k okolnostem se americká okupace Německa nepozorovaně změnila v ochranu před sovětským impériem, kdežto ruské osvobození východní Evropy se stejnou cestou změnilo v okupaci. Po rozpadu SSSR a skončení studené války zůstala Evropa rozdělena na vítěze a poražené. Poražení (Německo, Rakousko) dodnes platí jakési reparace formou odškodnění obětem nacistického násilí. Státy počítané k vítězným (ČR, Polsko) obětem svého násilí neplatí. Navíc jsou politické elity těchto zemí upřímně přesvědčeny, že jim Německo stále dluží stamiliardové reparace, a je jen věcí jejich dobré vůle, že je v tuto chvíli nevymáhají. Projekt visegrádské spolupráce, který v zárodku znamenal jakýsi polovědomý pokus překonat dělení na vítěze a poražené, nepřinesl žádné výrazné výsledky. Mezi poražené státy nepatří jen Německo, Rakousko a Maďarsko, ale i Itálie. Kterýkoli evropský socialista smí srovnávat italského premiéra s Mussolinim, ale když mu on oplatí stejnou mincí, je z toho skandál.

Garanty poválečného statu quo byly obě supervelmoci, USA a Rusko. Dnes jsou Spojené státy vytlačovány z Evropy (která se už nebojí ruského nebezpečí a myslí si, že je nepotřebuje). Rusko se po minulých zkušenostech zejména malým středoevropským státům nejeví zcela spolehlivým partnerem. Důraz ODS na suverenitu ČR a na transatlantické vazby je nesen obavou z prolomení hranice, oddělující vítěze od poražených: samostatné Československo kdysi vzniklo z vůle vítězů a zrušení této pomyslné hranice chápou nacionalistické strany jako existenční ohrožení českého státu. Je zjevné, že uzavření latentního nepřátelství v Evropě nemůže znamenat nějakou její důkladnou reorganizaci. Po tak dlouhé době může mít nanejvýš podobu politického prohlášení a "zmírnění následků některých křivd" (např. tím, že se budou garantovat politická práva národních menšin). K tomu se zatím nikdo neměl. Spojené státy mají jakousi panickou hrůzu z destabilizace Evropy: Evropa se ovšem v tuto chvíli stabilizuje - proti nim. Možná tedy, že už je pozdě. V tom případě je do základů evropské integrace zabudováno dračí vejce. A je jen otázkou času, kdy se z něho vylíhne nějaká příšera.

(MF DNES)