Listopad 2003

Jak by měla vypadat ideální pohádka

Bohumil Doležal

Miroslav Macek podrobil nedávno v Lidových novinách drtivé kritice české národní pohádky. Na základě rozboru několika příkladů dospívá k závěru: „Narazit v českých pohádkách na hlavní hrdiny, kteří získali majetek, postavení nebo alespoň nevěstu usilovnou prací paží nebo mozku, svojí pracovitostí a podnikavostí (až na pranepatrné výjimky) nelze.“ Tak například v Perníkové chaloupce podle pana Macka „nezletilci vnikají na cizí pozemek a kradou tu cizí majetek, aniž jsou za to potrestáni“. Neobstála ani Sněhurka a sedm trpaslíků, kterou prý v Estonsku vyřadili z četby doporučené pro děti (princezna posluhuje u trpajzlíků jen za byt a stravu, což není způsob obživy hodný důstojného člověka).

Ve stejném duchu lze pokračovat: tak v pohádce Zvířátka a Petrovští smečka zdivočelých zvířat připraví skupinu podnikatelů o veškerý kapitál. Kocour v botách má zase na svědomí zákeřnou vraždu majitele rozsáhlého rekreačního areálu. Atp. atp.

Problém je pouze v tom, že řadu těchto pohádek sdílíme se skoro celou Evropou. Zdá se tedy, že zkaženost prorůstá jako rakovina starým kontinentem. Kritiku lidových pohádek lze také rozšířit podle ideové orientace a zálib kritizujícího. Pan Macek hovoří z pozic rytíře tržního hospodářství bez přívlastků. Mně jako člověku spíše konzervativně naladěnému zase vadí, proč každý, kdo je oděn nějakou společenskou autoritou (např. knížepán) bývá v pohádce zpravidla zároveň ničema a blb. A jako milovníka koček mne uráží, že jsou v pohádkách vystavovány soustavnému týrání a ponižování ze strany myší, které nesnáším.

Od této kritiky je jen krůček k představě, že pohádky je třeba zreformovat. Ty nevhodné zakázat (k čemuž prý v Estonsku už udělali první krok) a ty vhodné přepsat. Někde stačí jednoduchá úprava. Všichni například známe pohádku o starém mamlasovi, který se vypraví na trh s kravičkou a po řadě nezodpovědných a nepromyšlených obchodních transakcí přinese babičce domů jen jehlu, kterou, pokud se nemýlím, ještě navíc ztratí. Abychom dostáli požadavkům pana Macka, stačí všechno obrátit: čiperný stařík odchází na trh s pouhou jehlou a po sérii promyšlených obchodů díky vynikajícímu marketingu a chytře koncipované reklamní kampani odjíždí nakonec s překrásnou a dobře vykrmenou jalovicí a stejně překrásnou a dobře vykrmenou šestadvacetiletou sekretářkou přirozeně nikoli zpátky za babičkou, nýbrž na Bahamy.

Přál bych si pohádky typu Jak chytrý kníže líného a vyčuraného křupana napálil, nebo o přičinlivé kočičce, která během čtvrthodiny zakousla sedmadvacet hnusných myšek. Všechny tyto pohádky by měly jedno společné: děti by je milovaly podobně jako údajně kdysi pohádky Járy Cimrmana. To jest vůbec ne.

Představa, že četba někoho kazí, není nic nového. Vede logicky k tomu, že ta špatná se má zakázat a ta nová připsat, respektive přepsat. Tak kdysi Zdeněk Nejedlý, profesor Moriarty českého bolševismu, upravil Karafiátovy Broučky tak, že z nich eliminoval Pánaboha. Terminologií blízkou panu Mackovi se taková činnost nazývá sociálním inženýrstvím.

(www.bohumildolezal.cz)