Listopad 2003

Může každý Němec za to, že je Němec?

Bohumil Doležal

Ve čtvrtečním Právu (příloha Salon) vyšel český překlad rozhovoru s posledním žijícím členem štábu povstání ve varšavském ghettu Markem Edelmanem. Rozhovor je převzat z polského časopisu Tygodnik Powszechny. Podnět k němu dal plán Nadace německých vyhnanců na zřízení Centra proti vyháněním v Berlíně. Edelman hodnotí Němce celkově a ty vyhnané zvlášť. Jeho názory měly neobyčejný ohlas v Polsku i v zahraničí – a opravdu, není se čemu divit.

Pan Edelman nijak nezastírá svou zaujatost: „já se svou minulostí taky nejsem normální“, říká. Tím „taky“ navazuje na konstatování, že „Němci – se svou minulostí – nejsou normální lidé“. Tady je jakási disproporce – na jedné straně „já“, na druhé „Němci“. Všichni Němci splývají v jeden kolektivní subjekt. Proč? Pan Edelman píše: „Říká se: byli Němci špatní a dobří. Ale proč jsem neměl štěstí a nepotkal jsem ani jednoho dobrého Němce? Jenom takové, co mi dávali přes hubu.“ Devadesát procent dnešních Němců ovšem panu Edelmanovi přes hubu dávat nemohlo prostě proto, že tehdy ještě nebyli na světě. „Ano“, přiznává dále pan Edelman, „mně je taky líto holky, která s malým dítětem zahynula během vyhánění. Ale nemám žádné slitování pro německý národ.“ Problém je v tom, že „národ“ je abstraktum. Existuje v učebnicích, encyklopediích a na etnických mapách. Je obtížné si ho představit tak, jako holku, která i s dítětem přišla o život při vyhnání. A přitom „národ“ ve skutečnosti tvoří, vyplňují konkrétní lidé jako ona, lidé, které dovedeme litovat, protože si je umíme představit. Což je nejlepší protijed proti paušálním soudům, ať už jsou neseny nenávistí rasovou, třídní nebo nacionální.

To je jakýsi základní omyl ve východisku podivných úvah pana Edelmana. Následuje řada více či méně rafinovaných pokusů vyhnání Němců a to, co je doprovázelo, bagatelizovat.

„Vyhnání je vlastnost všech evropských diktatur…“, „k takovým tragédiím vede každé totalitní zřízení“. Vyhnání Němců nebyla nějaká přírodní pohroma, ale plánovaná a organizovaná akce. Nevymyslily a neprovedly ji žádné diktatury nebo totalitní zřízení, ale docela konkrétní darebáci, kteří za ně taky nesou odpovědnost, stejně jako docela konkrétní Němci zodpovídali za nacistická zvěrstva. Nelze se vymlouvat na diktatury a totalitu.

„Němci, přesídlení po válce, na tom neprodělali… dostali se z bídy do země blahobytu“. Když někoho oloupím o veškerý majetek a pak vyženu, a on se později domůže blahobytu, nečiní to ani o chlup hezčím to, co jsem udělal.

„Němci vyhnaní do NDR neprotestovali – s jednou výjimkou berlínského povstání v roce 1953. Zjevně se jim dařilo líp než Polákům.“ Stejným právem se dá říci: „Maďaři neprotestovali proti ruské nadvládě - s jedinou výjimkou revoluce v roce 1956.“ Jakmile není řeč o Němcích, vynikne absurdita takových argumentů.

„Vychází-li nápad Centra proti vyhánění z prostředí Svazu vyhnanců (BdV), znamená to, že je to zastřený návrat k ideji Drang nach Osten… Protože v politice není ani tak důležité, co kdo říká, ale kdo to říká.“ To je ovšem bolševická zásada: nemůže to být rozumné, když to říká buržoazní element, imperialista atp. Vždycky a všude je důležité v první řadě to, co se říká, a samozřejmě v jakém kontextu se to říká. Třídní, rasový či národnostní původ je irelevantní. Přičemž to, co se říká, samozřejmě podléhá kritice. Což se vztahuje i na to, co říká pan Edelman.

„Nelze srovnávat tragédii Gustloffa (lodi s civilisty, potopené Spojenci) se zločiny Osvětimi, Treblinky, Majdanku.“ To je ovšem tvrzení poněkud pokrytecké, protože právě jím se obojí srovnává, s tím, že Treblinka, Osvětim a Majdanek jsou zločiny mnohonásobně větší. O tom taky nikdo nepochybuje. Pochybovat – a to právem – lze jen o tom, zda se za menší zločiny dají větší zločiny schovat. Zločin je zločin a jako takový musí být pojmenován. Věci, které pan Edelman zmiňuje (útok na civilní plavidlo, zničující bombardování civilních cílů) jsou vysvětlitelné jako reakce na podobné akce německých branných sil. Je však třeba zároveň říci, že nebyly správné. Není třeba se připodobňovat nepříteli v jeho ničemnostech.

„Vyhnání Němců nezměnilo mentalitu lidstva, zatímco holocaust ji změnil.“ Nevím, jak změnil holocaust např. mentalitu arabských teroristů. Zato vím, jak změnilo vyhnání Němců mentalitu Čechů. Jakou nenávistí, plynoucí z nepřiznaného špatného svědomí, otrávilo mysli lidí u nás. Tato proměna má neblahý vliv na celý politický život v ČR. Neuvažuji, jak to činí pan Edelman (pokud zrovna nejde o Němce), výlučně v globálních souvislostech. A proto mi zrovna ta česká proměna velmi vadí.

„Naprostá většina Němců si uvědomovala, co nacisté dělají…“ Naprostá většina dnešních Němců si to uvědomovat nemohla, protože tehdy ještě nebyla na světě. Jakým právem je pan Edelman strká do jednoho pytle se zločinci z SS?

„Němci se neosvobodili od Hitlera sami. Od nacismu je osvobodili Američané.“ Tady mám špatné svědomí: od ruského komunismu jsme se my Češi taky neosvobodili sami. Naše svoboda byla plodem toho, že se sovětské impérium uprostřed ambiciózních reforem, které je měly zlidštit, sesypalo jako domeček z karet. Nemyslím, že by to pro nás byl velký handicap. Jak ke svobodě přijdeme, není až tak důležité, pokud víme, co si s ní máme počít. Němci dokázali, že to vědí. Dokázali vytvořit demokratický a prosperující stát.

Na milost bere pan Edelman „mladé Němce“, kteří „si uvědomili, že blahobyt jejich rodiny pochází z křivdy vůči obětem války“. Nad tím zůstává rozum stát: na konci války zbyla z Německa hromada trosek. Blahobyt německých rodin pochází z jejich práce. Práce a demokracie jdou ruku v ruce.

„Proč nikomu v Polsku nepřišlo na mysl, aby postavil pomník vyhnancům – třeba z Varšavy po povstání, ze zabraných východních území? Nebo vyhnaným židům?“ Pokud je to pravda, je to samozřejmě velká chyba a je na Polácích, aby ji napravili. Němci, ani ti vyhnaní, ani ti nevyhnaní, za to nemohou.

Německo zaplatilo za nacistickou éru a její zločiny strašnou cenu: země byla zdevastována, rozsáhlá území anektována, obyvatelstvo vyhnáno. Třetina „zbytkového“ Německa se pak stala na půl století ruskou kolonií. Panu Edelmanovi je to, jak se zdá, pořád ještě málo: „Němcům nenáleží milosrdenství, ale jen pokání, a to na mnoho generací“. Pokud se bude Němcům a Německu přes všechno vyrovnání s minulostí, přes všechno pokání, přes další a další odškodňování obětí nacistických zločinů, stále předhazovat jakási nevykoupitelná vina, může být většina německé společnosti postupně přivedena k názoru, že ve své sebekritice šli špatnou cestou.

Smyslem každého poválečného uspořádání je trvalý a spolehlivý mír. Potrestání zločinů je významné, ale nesmí ohrozit tento rámec. Trvalý a spolehlivý mír nemůže stát ne odplatě a nenávisti, nýbrž na spravedlnosti. Spravedlnost si žádá, aby si i vítězové připustili, kde selhali. Chyb a selhání není prost nikdo, ale ne každý si je dokáže přiznat.

Když někdo přichází se svými názory na veřejnost, musí počítat s tím, že budou podrobeny kritice bez ohledu na jeho minulost a jeho osud. Žádná minulost a žádný osud nemůže ze špatných názorů udělat dobré a naopak. Mohlo by se snad zdát, že po tom, co zažil, má pan Edelman právo takto mluvit. Jenže to není pravda. Právo takhle mluvit nemá nikdo.

(www.bohumildolezal.cz)