Listopad 2003

Po uši v Americe (ukázka ze stejnojmenné knížky)

Jan Drábek

Snad by místo ukázky z knížky Jana Drábka Po uši v Americe, kterou vydalo nakladatelství Euromedia v edici Knižní klub, Praha 2003 slušela být na tomto místě spíše recenze. Redakce CS-magazínu se však domnívá, že větší vypovídací hodnotu má v tomto případě ukázka z díla.

Z počátku táta, který se doma politiky stranil, chtěl přiložit ruku k exilovému dílu. Na podzim roku jel do Washingtonu. Čeho tam byl svědkem na zasedání přípravného výboru Rady svobodného Československa ho poněkud vyděsilo. Většina členů rady si představovala, že se z ní časem stane uznávaná československá vláda, jak tomu bylo na začátku druhé světové války. Mimo problému česko-slovenského tam však projevili svou nevraživost agrárníci a živnostníci, příslušníci někdejších politických stran, které nebyly zastoupeny v poválečné národní frontě. Hlavně brojili proti těm, kteří ještě loňského roku (1948, pozn. red. CS-magazínu) byli doma v Národní frontě. Mezi zástupci zvláště agrárníků byli také lidé s povážlivými morálními prohřešky zvláště z doby druhé republiky.

K řešení všech těchto problémů bylo potřeba nadmíru fantazie protože zcela scházela vedoucí osobnost alespoň Benešova ražení, natož ražení Masarykova. I to by se snad na konec přeci jenom snad dalo vyřešit. Jenomže tu byla ještě další a možná i podstatnější překážka. Na Massachusetts avenue nedaleko Sheridan Circle stála menší ale impozantní budova a v té bylo sídlo velvyslanectví Československé republiky. Dokud tam byla tato instituce Amerikou tolerována, nemohla být žádná vážná řeč o exilové vládě. A zase: jen člověk s tou nejbujnější fantazii by si dokázal představit, že po uzavření newyorského konzulátu ČSR by Američané příliš spěchali se zrušení i tohoto posledního styčného bodu s československým režimem. Nota bene k vůli tomuto nanejvýše pochybnému společenství zkrachovaných politiků zvané Rada svobodného Československa.

Ve své knize o Ferdinandu Peroutkovi Pavel Kosatík píše, že “založení Rady svobodného Československa mělo mezi exulanty na celém světě velký ohlas”. Současně však připouští, že s tím byly spojeny konflikty od samého začátku a popisuje jak se Peroutka často úspěšně snažil hrát roli jakéhosi nadstranického vyjednavače.

Studie tehdejších dokumentů a exilových časopisů může snad dnes budit dojem, že rada tehdy hrála významnou roli v exilovém životě. V té době byly však německé lágry plny uprchlíků, kteří měli starosti zcela jiného druhu. Kanada přijímala jen mladé lidi a ti se museli zapsat na rok na práci buďto v polnohospodářství nebo v rodině. V Austrálii byli nově příchozí téměř zcela odtrhnuti od exilového dění na jiných kontinentech. Rada od samého začátku ze sebe chrlila provolání ke všemu možnému světovému dění a exilové časopisy tyto namnoze školácky koncipované dokumenty otiskovaly bez vážnějších edičních zásahů. Šlo přece o materiál ze špičkové organizace, který navíc dostávaly bezplatně.

Ve skutečnosti se rada záhy stala jakýmsi rozhádaným emigrantským Babylonem, zatím bez nějakých pro sebe blíže upřesněných cílů, mimo snad okamžitého osvobození Československa od bolševismu. O nějakých těch realističtějších cílech neměli na konec jasno ani Američané a od nich by se to spíše dalo očekávat, protože si dobře uvědomovali jak budou všechny takové snahy muset financovat. Petr Zenkl se domníval, že jako předpoklad k tomu, aby se mohl do Prahy vrátit na bílém koni v čele osvobozovací armády, musí být zvolen předsedou rady. To se mu také podařilo. Funkce se pak držel až téměř do své smrti. Tedy i v době kdy už bylo nabíledni, že právě tato skupina lidí se asi do Prahy vracet nebude. Rozhodně ne na bílém koni.

Na začátku roku 1949 se pak Rada svobodného Československa oficielně zrodila. Táta se však její ustavovací schůze již nezúčastnil. Byl už v té době zánovním zaměstnancem Hlasu Ameriky a to byla vládní agentura, která členství v takových nanejvýše rozporuplných politických organizacích nepovolovala. Myslím, že po svých dosavadních zkušenostech s touto skupinou lidí byl za to americké vládě nanejvýše vděčný.

V neděli 6. března si do svého deníku zaznamenal, že byli s mámou na večeři u redaktora Jana Muenzera z Hlasu Ameriky a že se tam sešli s Petrem Zenklem, Hubertem Ripkou a Arnoštem Heidrichem. Komentuje to těmito slovy: “Dozvěděli jsme se podrobnosti o tom, jaké byly potíže při vyjednávání Rady svobodného Československa, kdy paní Zenklová na příklad sama musela zejména Slovákům připomínat, o co vlastně jde. Také paní Hasalová prý vyváděla, když Hasal se nedostal ani do předsednictva ani do výboru. Špatně se prý choval hlavně Majer, který intrikoval proti Zenklovi.”

Zasedání muselo být tehdy dosti divoké; ovšem nedovedu si představit, že by Pavluška Zenklová -- ta hodná babička, která se nikdy nenaučila ani pár slov anglicky a starala se výlučně o to, aby Petříček měl pěkně vyžehlené košile -- by se bývala pokoušela někomu připomínat o co v radě jde. V mezinárodní politice byla asi právě tak doma jako v jaderné fyzice. Řekněme si to však upřímně: mimo jeho vlastní role v celém procesu, ono to nebylo někdy příliš jasné ani tomu jejímu Petříčkovi.

Logičtější to už bylo u paní Hasalové, energické to dámy, která později byla sousedkou mých rodičů na washingtonské počeštěné Park Road. Byla to manželka generála Antonína Hasala, legionáře a někdejšího ministra dopravy. Ten byl nestraníkem a tím pádem vyřazen z vysoce stranického soupeření v radě. (Navzdory tomu však generál Hasal představoval můj první úspěch v americké žurnalistice. Bohužel až po své smrti: když v roce 1960 zemřel, napsal jsem o něm svůj první nekrolog pro dnes už dávno zaniklé noviny The Washington Evening Star.)

Václav Majer, jeden z těch mladších a nadějnějších politiků té doby, byl po válce sociálně demokratickým ministrem výživy. Později v USA zápasil s alkoholismem a také patrně se stresem, do kterého ho strana dostala, když rozhodla, že její ministři se nezařadí mezi ty, kteří v únoru podali demisi. Jestliže však ve svých pamětech tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina píše, že se Václav Majer “statečně bil za podání demise své i svých stranických kolegů”, tak se zdá být logické, že to věděl i Zenkl. Navzdory tomu Majera napadal a i ve svých vzpomínkách naznačuje, že se v únorových dnech Majer choval zbaběle. Bůh suď, proč; je také možné, že se podstatně mladšího Majera obával jako možného soupeře. Občas přidal k dobrému i to, že sociální demokraté už vlastně v ČSR vůbec neexistují, protože se dobrovolně sloučili s komunisty.

V Praze už tehdy silně kolaborující národní socialisté sice také nějakou velkou parádu nepředstavovali, ovšem podle Zenklovy verze ti byli k tomu donuceni, zatím co už od dob Fierlingera sociální demokraté s komunisty koketovali zcela dobrovolně a otevřeně. Majer by tedy měl své důvody k intrikování proti Zenklovi, i když se mi to nezdá být pravděpodobné. Nebyl prostě tímto typem člověka.

Zde nutno podotknout, že i Petr Zenkl měl od začátku v Americe potíže přijít své rodné straně na jméno. Národní socialisté se do angličtiny překládali jako National Socialists, tedy stejně jako členové Nazionalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, neboli nacisté. Aby takovým omylům předešli, národní socialisté si začali říkat Beneš Socialists, což ovšem zase nesedělo těm nársoc-straníkům v exilu, kteří Beneše považovali za hlavní zdroj svých trablů.

Ani postupem času se situace v Radě podstatně nezlepšila. V polovině roku 1957, tedy když už jsme bydleli ve Washingtonu, si táta ve svém deníku poznamenal: ”Večer byl u nás profesor Machotka, ale mluvil divně. Zdá se, že i jemu stoupla do hlavy jeho funkce v tzv. radě, kde společně s Lettrichem a Slávikem jde proti Osuskému. A béře to ještě pořád smrtelně vážně, ačkoli nám sám vypravoval, jaký je smutný pohled na bývalé politiky, kteří se třesou o svou gáži, kterou jim Free Europe (Rádio Svobodná Evropa) vyplácí.”

***

Do raných let padesátých také spadá epizoda s příjezdem do Ameriky Jiřího Voskovce. Později o tom Voskovec napsal do Tigridova časopisu Svědectví svěže vtipný komentář jako část své zamýšlené knihy Stín svobody. Knihu nikdy nenapsal, ale v otištěném úryvku Voskovec verbálně elegantně šermuje ve vazbě na Ellis Islandu s jakýmsi inspektorem, který jen občas, aby se neřeklo, udělá nějaký ten výpad. Většinou se tento inspektor jen brání satirickým výpadům Voskovcovým, které si, jak se zdá, Voskovec doslova pamatoval ještě po dvaceti letech.

Zajímavé je, že většina otázek které inspektor Voskovcovi klade, má co dělat s dobou válečnou nebo dokonce i předválečnou. Zvláště ho zajímají Voskovcovy styky s Adolfem Hoffmeistrem. Voskovec vysvětluje, že to byl jeho kamarád, který měl levičácké sklony, sympatizoval s loyalisty během španělské občanské války a popisuje, jak Werichova manželka pomohla za války dostat Hoffmeistera do Ameriky.

Voskovec se v článku stále ohání tím, že měl v úmyslu se vždy do Ameriky vrátit, Říká, že z Československa odešel v dubnu 1948 a tvrdí, že nikdy nepracoval pro československou vládu. Léta 1948-1949 ovšem strávil v Paříži jako československý zástupce při organizaci OSN zvané UNESCO. Voskovec tam tedy zastupoval vražednou vládu, která v září toho roku přijala zákon o zřízení táborů pro politicky a společensky nepohodlné osoby - tedy o zřízení naších vlastních československých koncentráků.

Bylo to v době kdy Paříž byla plná jeho bývalých přátel, tehdy již uprchlíků z totalitního Československa. Nejen, že si jich nevšímal, ale někteří z nich si stěžovali, že raději přecházel ulici, když se s nimi náhodně setkal. V Paříži se údajně stýkal hlavně s Francouzi a pak ovšem také se starým kamarádem a stalinistou Adolfem Hoffmeistrem. S tím si klidně chodil na skleničku. Hoffmeister byl tehdy totiž československým velvyslancem ve Francii.

Ve svém článku v časopise Svědectví se o svém pobytu ve Francii Voskovec vůbec nezmiňuje, zatím co my jsme o něm v Jackson Heights slýchavali často. Proslýchalo se, že se Voskovec asi pokusí o návrat do Ameriky, kde žil během válečného exilu. Mnozí z nově příchozích exulantů tiše doufali, že ho prostě Američané do země nepustí.

Nakonec strávil na Ellis Islandu při prověřování téměř rok. Mezi nově příchozími uprchlíky by se ve vztahu k němu dalo spíše mluvit o smutku než o nějaké nenávisti. Byl to prostě další z tolika velkých českých umělců, kteří tváři v tvář komunismu zklamali. Kupodivu to byli nakonec hlavně Ferdinand Peroutka a Petr Zenkl, co se Voskovce u Američanů zastali. Podle některých svědků jeho bývalý kamarád z dob válečného exilu v Americe, Dr. Karel Steinbach, to po Voskovcově vystupování ve Francii výslovně odmítl udělat.

Když se Voskovec pak do Ameriky přeci jenom dostal, tak se s výjimkou několika prominentů exilu stranil. Z hlediska své kariéry měl pravdu, exil nebyl pro něj zvláště důležitý. V tomto postoji se příliš nelišil od mnoha jiných nově příchozích, kteří na svou starou vlast pod krutou stalinskou totalitou raději zapomněli. A měli na to právo, žili přece ve svobodném světě. Ovšem v případě Jiřího Voskovce poněkud zaráželo, že nejdříve napsal o sobě scénář a pak vystupoval v televizní hře podle něho jako chrabrý bojovník s komunismem, který před svým odchodem do exilu dával komunistickým policajtům v Praze co proto.

Nejsem si vědom, že by se kdy poté v Americe v tomto boji aktivně angažoval. Možná, že měl pravdu. Osvobozené divadlo kdysi hlásalo, že totalitu je možné zdolat jen vtipem a důvtipem. Když pak totalita nejen všechny osvobozená divadla zrušila a z jejich někdejších hrdých představitelů udělala mnohdy vazalstvo, byla to pro umělce, kteří se ocitli v zahraničí, obrovská porážka. Způsob, jak se s ní vypořádal Voskovec, byla však jen jednou z několika možností.

Někdy na podzim roku 1953 jsem se musel dopisem táty zeptat, co si o dvojici Voskovec-Hoffmeister myslí. Můj dopis s otázkou se nezachoval, zato mám k dispozici tátovu odpověď z 26. října. Je nanejvýše výmluvná: “Pokud jde o Hoffmeistera: salonní komunista, bohatý rozmazlený synáček, špatný advokát, znamenitý karikaturista... Po odstranění Clementisově se čekalo, že to s ním také špatně dopadne. Byl z Paříže odvolán a je teď v Praze. Je sice na svobodě, ale politicky zřejmě na vedlejší koleji. Voskovec: je v New Yorku a poněvadž jeho vlivní američtí přátelé se patrně domnívají, že jeho kolaborace s komunisty byla v pořádku, hraje na Broadway a má se dobře.”

Později se také táta setkal s Janem Werichem. Bylo to na filmovém festivalu v Montrealu, kde táta dělal rozhlasovou reportáž. Zdá se, že se dosti sťukli, zvláště když se ukázalo, že jsou vlastně kolegové, protože Werich za války pro Hlas Ameriky dělal také. Šli pak spolu na skleničku, ale záznam v tátově deníku nezní příliš lichotivě: “Potvrdil, že film Až přijde kocour bude v ČSR hrán. Mluvil však značně povýšeně: vy.... se na kapitalismus i komunismus, je tu třeba něco třetího, co začal Jan XXIII...ve Svobodné Evropě jsou samí darebáci. Já: Nebojíme se Chruščova, ale Mao Ce-tunga! W: My také! Já: Mohu jet kam chci! W: Jedu na měsíc do New Yorku, na cestu jsem dostal 12 dolarů. Já: Na den? W: Ne, na celý výlet! Vypadal sešle a nedoslýchá. Rakovina krku prý se zastavila.”

Zde nutno podotknout, že v Praze byl táta velkým obdivovatelem V+W. Měli jsme doma plno jejich desek a když je někteří konzervativci napadali, že to jsou vlastně kryptokomunisti, táta je hájil, že talentovaní komici nemohou řídit svůj humor jen na jednu stranu.

(Ukázka je z knížky Jana Drábka Po uši v Americe, kterou vydalo nakladatelství Euromedia v edici Knižní klub, Praha 2003. Knížku zakoupíte u českých knihkupců nebo v internetovém knihkupectví www.czech-books.com)