Listopad 2003

Soumrak osmačtyřicátníků - zamyšlení nad Tigridem

Jan Drábek

Smrt Pavla Tigrida znamená také ten definitivní konec jakékoliv význačnější role poúnorové emigrace v českém veřejném dění. Je zajímavé a snad i přízračné pro určitou nevyspělost současné české publicistiky, že v té záplavě výstižných i podprůměrných nekrologů se o tomto aspektu nikdo ani slovem nezmínil.

Sotva měsíc před ním odešel jiný významný "osmačtyřicátník" - Jiří Horák, první porevoluční předseda českých sociálních demokratů. Setkal jsem se s ním po prvé a bohužel také naposled na jedné americké zahradní slavnosti v Praze koncem devadesátých let krátce po té, co byl ze své funkce sesazen. Tehdy jsem konstatoval, že spolu s ním patrně odchází i velká část politické slušnosti, kterou se jeho garnitura, političtí emigranti z roku 1948, snažili do současnosti vsunout. Horák mi za poklonu poděkoval a pak si povzdychl: "Víte, ono to na mně asi už tolik nezáleží. Se mnou nebo beze mne, tady to bude ještě pěkných pár let trvat než se naučí jak to vše v demokracii má chodit."

Tak nějak podobně by to asi také řekl Pavel Tigrid, s kterým jsem často o postkomunismu mluvil. Znal jsem ho už od jara roku 1948, kdy v americké uniformě navštívil náš lágr "für die tschechischen Prominenten" nedaleko Frankfurtu. (Později Pavel popíral, že by kdy nosil americkou uniformu, takže se mohu mýlit – bylo mi tehdy třináct. Pravda je ale patrně někde uprostřed: Skoro všichni jsme tehdy chodili v amerických vojenských košilích, což byly ty nejlepší k dostání v amerických post exchange obchodech.) A pak už jsem se s Pavlem Tigridem setkával každých pár let – at? už to bylo v newyorském "centroklepu" v Jackson Heights, v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa či ve Vídni na sokolském sletu. To naše nejbizarnější setkání bylo ovšem v Litomyšli v roce 1996, kdy on doprovázel španělského krále jako ministr kultury a já jako šéf diplomatického protokolu. Shodli jsme tehdy, že kdyby nám někdo ještě pár let před tím předpověděl, v jakých funkcích se budeme procházet po těchto pamětihodných kočičích hlavách, tak bychom ho bez pochyby označili za nepříčetného.

Zcela pracovní bylo pak naše setkání v Černínském paláci krátce po revoluci, na schůzi která měla rozhodnout o osudu Československého ústavu zahraničního. Ten kdysi sice vybudoval sám TGM, ale komunisté ho zprofanovali na jakousi past pro naivní krajany. Tigrid vyslovil svůj názor na věc jedním slovem: Zničit! Chtěl začít znovu s cela novou institucí nezatíženou minulostí a je typické pro tuto postkomunistickou dobu, že úřad existuje dodnes. Nevyvíjí sice přílišnou činnost, ale pokojně si žije z nájmu kanceláří v domě který vlastní.

Z tohoto případu se myslím Tigrid o postkomunismu poučil. Ale i já jsem se od Pavla Tigrida leccos praktického přiučil. Setkali jsme se třeba krátce po tom co spolu s historikem Janem Křenem byl jmenován do jakési česko německé skupiny a přirozeně přišla řeč na toto téma. V roce 1963 – tedy deset let po Stalinově smrti – se totiž ještě Křen o poúnorových emigrantech vyjadřoval takto: „..reakční cíl zvrátit chod společenského pokroku staví je před perspektivu každé reakční emigrace (pokud se jí nedostane pomoci intervence zvenčí), totiž úplné odloučení od živého národního organismu, zmrtvení a nakonec resignovaná perspektiva zániku, asimilace, tedy osud ´vystěhovalecký´“. (Citát je mimochodem z Tigridovy knihy Politická emigrace v atomovém věku, vydané v emigraci v roce 1974). Poněkud rozhořčeně jsem se ho tehdy ptal jak si on, Pavel Tigrid – jeden z těch nejvýznačnějších poúnorových - může s takto ideologicky zatíženým "historikem" sednout k jednomu stolu. Tehdy se Tigrid na mne jaksi smutně podíval a poznamenal: "Víš, ono je někdy potřeba tu a tam k takovým věcem přimhouřit oči. Jinak by si člověk v této zemi mohl takhle pořídit permanentní lístek k stání." Silně to připomíná slova z jeho dnes tři roky starého fejetonu: "Jak kdo, ale jsem z dlouholeté zkušenosti skoro automaticky nedůvěřivý k těm, kteří se až k udušení dušují mravností a vyžadují ji – zejména u těch druhých."

Patrně měl pravdu. Někdy ta přílišná zásadovost na kterou jsme si na Západě poněkud příliš zvykli rozhodně stála v cestě znovusoužití s těmi domácími. Na konec jedinou alternativou by vlastně bylo úplné zavrhnutí té naší rodné hroudy. Tigrid však mistrovsky dokázal rozeznat neplodnou, téměř dogmatickou nepružnost moralistů od plodného pragmatismu, což pro něj ovšem nikdy neznamenalo ústup z obhajoby základních principů.

Krátce před volbami v roce 1992, které tehdy vyhrála Klausova ODS, jsem byl se svým 91letým tátou na návštěvě Hradu. Přijal nás Václav Havel a přítomen byl také Pavel Tigrid, do jehož časopisu Svědectví táta kdysi přispíval. Na přetřes přišlo téma nastávajících voleb a ukázalo se, že Tigrid byl v této věci pesimista. Asi si uvědomoval, že je Václav Klaus vyhraje a že poté se země bude potápět v nezměrném populismu - že to bude údobí přetvářek, intrik a korupce, že přijdou časy, které vratkou českou demokratickou tradici rozhodně neposílí.

Je proto určitou ironií, že po Tigridově smrti o něm řekl, vlivem komunistů zvolený a bůhví k čemu tím zavázaný prezident Klaus, že "neuvěřitelně dlouhou dobu stál v čele protikomunistého exilu a posiloval svými nesčetnými a neúnavnými aktivitami naděje svých krajanů na svobodu a demokracii." Klaus rozhodně takové naděje v Tigridovi neposiloval.

A jako málokterý z těch poúnorových se dokázal dohodnout s předními osmašedesátníky, jejichž obrovská vlna obnovila jak energii exilu, tak i naději v návrat. Nutno podotknout, že v době jejich příchodu na Západ byli stále ještě na živu osmačtyřicátníci jako Petr Zenkl, Ferdinand Peroutka a Vladimír Krajina.

Zdá se, že osmašedesátník a filozof Václav Bělohradský také příliš neporozuměl osmačtyřicátníkům, když napsal, že Tigrid "odmítal umělý svět poúnorové emigrace". Jestli takový svět "komických a nedůstojných tahanic" vůbec kdy existoval, tak snad jen mezi hrstkou dožívajících politiků-emigrantů. A nebyla to tato hrstka, co rozhodovala ve Svobodné Evropě, v českých vysíláních Hlasu Ameriky a BBC a v Jostenově agentuře v Londýně. Jestliže osmašedesátníci považovali Radu svobodného Československa za ten nejdůležitější orgán poúnorové emigrace, pak rozhodně nepochopili význam takových jako byly časopisy Svědectví, České slovo, londýnský Čechoslovák a řada jiných.

Také nemyslím, že Tigrid "odmítal" tento spolek předúnorových osobností. Prostě se mezi ně neřadil. Když před dnes již více než padesáti lety vyzval Ferdinanda Peroutku k souboji o vedení Svobodné Evropy a když pak Američané vsadili na Peroutku, Tigrid si naráz uvědomil Peroutkovo postavení v očích hostitelské země. Podle toho se také zařídil. Už nikdy poté význam předúnorových osobností a jejich amerického zázemí veřejně nezpochybňoval. Uznával rozdílnost jejich cest k osvobození a právě tak si uvědomoval, že pokud je jejich cíl společný, vzájemným hašteřením si mohou jen škodit.

Snad tím největším trnem v oku osmačtyřicátníků bylo, že osmašedesátníci považovali (a jak se zdá dodnes považují) sovětskou invazi v roce 1968 za významnější událost než komunistický puč samý. "To už jen potvrdilo únor o dvacet let dříve," říkával můj táta. "Ovšem ti, co si v osmačtyřicátém vsadili na Gottwalda a Stalina, to tak nikdy vidět nemohou. To by si dělali do vlastního hnízda."

A zase: Tigrid by patrně v této věci s ním souhlasil; asi by však pochyboval, že přílišné ventilování takových rozporů by k porážce komunismu příliš přispělo. Jak říkám, Tigrid byl pragmatik: asi by radil se přes ně přenést. Tak jako se dokázal přenést přes svou averzi vůči Václavu Klausovi, když na přání prezidenta Havla na konec vstoupil do jeho vlády jako ministr kultury.

Později předpovídal poněkud předčasně, že asi bude tím posledním ministrem české kultury, protože ministerstvo by mělo brzy zaniknout. Po vzoru některých západních zemí byl toho náhledu, že na udržování kultury v zemi není žádného ministerstva potřeba. A zase se poučil, že silně vžité tradice komunismu, jako je věčné řízení kultury, není lehké jen tak přes noc zavrhnout. Příznačné rozhodně pro vývin postkomunismu je, že v rukou ministra Dostála je dnes tato instituce jednou z těch nejvlivnějších ve vládě.

Vraťme se však k Tigridovi jako představiteli osmačtyřicátníků. V roce 1956, krátce po maďarském povstání, začal vydávat časopis Svědectví, který se brzy stal předním mluvčím exilu i disentu. Tigrid sice ze začátku naznačoval, že válka nebude a že je tedy třeba hledat nějaké to dorozumění, ale hned od začátku jeho časopis nemilosrdně, i když věcně a méně emocionálně než bylo tehdy mezi osmačtyřicátníky zvykem, levicovou totalitu (o té pravicové ani nemluvě!) přísně odsuzoval.

To nebylo v exilu vždy zvykem. Třeba Společnost pro vědu a umění v Americe se k takovým věcem občas stavěla dosti neutrálně – páni profesoři si nechtěli příliš rozházet jak své levičácké kolegy, tak režim doma a v mnoha případech byli při svých studiích závislí na přístupu v českým zdrojům. Lidé kolem Svědectví vesměs takové starosti neměli a myslím, že to bylo jedním z hlavních důvodů proč se na konec tento časopis stal skvostem českého exilu.

Mnozí poúnoroví se často proti své vůli asimilovali do svých nových domovů daleko dříve než většina příslušníků jiných národů. To je pravda i o Tigridovi, alespoň podle jeho slov z jeho knihy Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. „Žiji v cizině již půl století; nespočet lidí se mě ptalo, jestli se mi venku nestýská po rodné zemi, po Praze, po přátelích, kteří tam zůstali. Vždycky jsem po pravdě odpověděl, že ne.“ Na první pohled se to zdá podivné stanovisko pro člověka, který se posléze nejen vrací do své rodné země, ale také v ní ještě dokáže sehrát vedoucí roli. Kniha však vyšla v srpnu roku 1988 a Tigrid, tak jako ostatně většina z nás, nepředvídal, že o rok později dojde k definitivnímu konci komunismu ve střední Evropě. Tak jako valná většina z nás, Tigrid pouta se svým západním domovem nerozvázal. Zcela v souladu se svými slovy „od počátku se tady venku cítím doma, je to můj domov, nemám a ani nehledám žádný jiný,“ byl také ve svém milovaném francouzském Héricy pohřben.

Tigrid strávil většinu svého života v exilu. V tom druhém i třetím. Výsledek byl, že jako málokdo u nás se vyznal v různorodých kulturách. Mluvil anglicky, francouzsky, německy a česky. A to ne nějakým upjatým klasickým stylem ale přirozeně, šarmantně, lidově. V češtině byl ovšem doma tak jako by nikdy do exilu neodešel. Jestli však zde byly určité nedostatky v porozumění mezi osmačtyřicátníky a osmašedesátníky, pak ty mezi námi, co jsme vyrostli nebo dorostli v cizině a těmi doma, se zdají být občas přímo kolosální. Tak třeba Vladimír Novotný ve svém nekrologu v časopise Reflex polemizuje s ČTK, která Tigrida označila za "významného spisovatele". Novotný je toho názoru, že tím Tigrid být nemůže protože nepsal romány. Možná, ale podle poněkud předpotopního českého vzoru. Pojem spisovatel je dnes ve světě daleko širší než označující člověka, který píše beletrii. Copak ti Thoreauové, Gibbonsové, Ambrosové a i u nás Kosatíkové, Havlíčkové a Herbenové – to nebyli a nejsou spisovatelé?

Tigrid byl osmačtyřicátníkem, jedním z těch nejlepších. Vyrostl v době první republiky ale hrůzy hitlerovské stalinské na vlastní kůži nezažil. Právě proto snad zůstáváme všichni my, co jsme se po listopadové revoluci alespoň dočasně vrátili, často nepochopeni. Příbuzní a přátelé se buďto diví, že jsme se "do téhle šlamastyky hnali" a nedovedou pochopit, že by se člověk v cizině mohl kdy zabydlet. Žádný život bez Staromáku, Činoherního klubu a Velkopovického kozla přece nemůže existovat!

Pohled zvenčí, zvláště toho dočasného navrátilce, je zpravidla poněkud jiný. Po revoluci v Praze jsme většinou prošli několika dosti emocionálními stadii. Nejdříve přišlo to bezmezné nadšení, pak určité pochyby a na konec porozumění, tak jako Jiří Horák, "že to ještě bude hezkých pár let trvat." Současně jsme na Západě zakládali rodiny, budovali kariéry a zvykali si na obecnou slušnost. Prostě zapouštěli kořeny, které nejde později jen tak vyrvat a jít o dům dále. Rozhodně to nepochopil a nebo nechce pochopit Miloslav Ransdorf, místopředseda KSČM, který je toho názoru, že Pavel Tigrid umíral jako poražený člověk. Vážně? „Jsem Čechoslovák,“ řekl tento údajně poražený člověk Lidovkám ještě před rokem, "byla to země, kde byly všechny možnosti otevřeny. Jsem přesvědčen, že tohle bude zas. Až starci odejdou na chmel. Mladí mají dneska takové možnosti, že to udělají.“ To se mi nějak k tomu poraženému člověku nehodí.

Vrátit se do své právě osvobozené vlasti po 41 letech a být ihned povolán na Hrad jako poradce prvního postkomunistického prezidenta by se označení "poraženého muže" z hlediska většiny demokratů asi příčilo. Ovšem z hlediska marxisty ne, pro toho je porážkou ustavení každého systému, kde nejsou komunisté prohlášeni za vedoucí stranu.

Takže v druhé polovině třetího roku třetího millenia našeho letopočtu končí dlouhá éra aktivního vlivu Pavla Tigrida na české politické scéně. Mezi námi osmačtyřicátníky bylo rozhodně hodně horších, ale za boha nejsem s to si vybavit jméno nějakého lepšího.

(Nový domov)