Listopad 2003

Konečně máme stabilní poměry

Luděk Frýbort

Po víc než dvaceti letech jsem se zase vydal prozkoumat Řecko, abych zjistil, jaký pokrok od těch časů učinilo. Mohu nyní prohlásit, že pokroky jsou jako obvykle dvojího druhu: o jedny je co stát, o jiné není. Na kladnou stránku účtu budiž napsáno, že je dnes Řecko nepoměrně čistší, než jaké jsem je zastal před málem už čtvrt stoletím; tehdy byla každá vesnice obehnána valem odpadků jako praslovanské hradiště palisádami, a igelitové cáry povívaly krajinou. Mezitím však došlo k pokroku velmi význačnému, jenž ač nebývá tolik slaven jako například stavba přehrad a železáren, bývá méně vyvinuté zemi mezníkem daleko rozhodnějším: byl zřízen pravidelný odvoz odpadků. Ne že by silnice dosud nebyly lemovány závějemi plastikových lahví a jiného neřádstva; řecký řidič dopije a šup! - flaška letí oknem. Inu, přece jen je jistý rozdíl mezi civilizací severskou a tím, jaký mrav panuje v krajích středomořských, ač obojí je čítáno k Západu. Dopravní struktury se zlepšily převelice, a třebaže jsem byl varován před divokými způsoby řeckých šoférů, nenašel jsem té pýchy a toho bezohledného frajerstva, jaké ... co bychom si povídali, že ano. Na druhou stranu budiž přiznáno, že se z Řecka stala končina pěkně drahá, a to nejen vzhledem k cenám turistických služeb. I obyčejný nákup v samoobsluze může u mnoha druhů zboží překvapit cenou víc než dvojnásobnou, než jakou je zvykem platit v Německu. Asi že Řecko, kraj odedávna inflační, přijalo sice euro, ale počíná si s ním, jak bylo zvyklé s drachmou; i není vyloučeno, že postupem let se stane navštívitelným pouze pro vybrané kruhy zbohatlické smetánky.

Především jsem však byl zvědav, jaký vliv má na Řecko jeho členství v Evropské unii. Zda mu tato lstivá organizace také přeměřuje úhel zakřivení okurek, nařizuje vybavení hospod a zakazuje výrobu národních pochoutek (i když, pravda, o utopencích nebylo slýcháno na březích egejských ani před přístupem k EU). Výsledek zkoumání byl zarážející: potměšilá unie zřejmě takovými naschvály sužuje nebohou zemi českou, avšak jiné evropské kraje jich zůstávají ušetřeny. Kdepak by návštěvník spatřil v hospodě nějaké bezdotykové baterie, kdepak superhygienické řeznické špalky, kdepak přísně oddělené zpracování masa a zelenin, kdepak tříhodinový limit ohřívání, kdepak dodržování dalších tuctů podobně nesmlouvavých příkazů! A tak vám nevím. Rád bych měl v ruce podrobný výčet všech složitostí, co jich údajně bruselské úřednictvo uvalilo na české šenkýře, řezníky a jiné živnostníky. Až bych to věděl, poohlédl bych se po ostatních zemích unie a vyptal se svých holandských, anglických, švédských i jiných známých, zda i jejich živnostnictvo bylo nataženo na tento byrokratický skřipec. Řecká pozorování mě utvrdila v podezření, že nejspíš nebylo; že utopenci i řeznické špalky jsou povýtce koníčkem, na němž rajtuje byrokracie česká. Proč, k čertu?

Ostatně jsem tušil, že ne všechno jde rovnými cestami, hned jak se zmíněné Jobovy zvěsti poprvé dostaly na stránky novin a tuzemské živnostnictvo se jalo omdlévat úlekem. Houby Evropská unie. Houby Brusel. Spíš jsem hádal na zarputilou snahu klausovských euroskeptiků (lze-li vzpěněnou zášť zvát skepsí) vyhlašováním zřejmých nesmyslů a protismyslů vylíčit málo informovanému českému občánku Evropskou unii jako nezodpovědný spolek šílenců a naschválníků, aby pak, až nadejde den rozhodnutí, hlasoval proti němu. Den hlasování však přišel, občánek vstup do EU stvrdil, na národovecké běsnění nic nedaje, ale zpráv o nesmyslných bruselských požadavcích neubylo; i musím svůj odhad poopravit. Snaha zošklivit veřejnosti spojenou Evropu tady jistě byla a ještě je, ale pravý a nejhlavnější důvod těžko splnitelných, nákladných a obecný nesouhlas vzbuzujících požadavků asi musíme hledat jinde.

Snad abychom si je dali do spojitosti s jiným úkazem: se souběžně probíhajícím lavinovitým rozplemeněním úřednictva v království českém (dosti žertovně kontrastujícím s posměšky na adresu bruselské byrokracie), jemuž navzdory nějakým těm řečem už nedovede zamezit nejen pan premiér Špidla, nýbrž ani peklo samo. Nu, a každý úředník hledí jednak posílit svou důležitost, jednak vyplnit nějakou činností jemu vyměřený čas, jelikož spát osm hodin denně za psacím stolem dokáže jen málokdo; i přemýšlí tedy, čím a jak by ještě rozhojnil stohy směrnic, nařízení, zákazů a takových věcí. Maje nyní po ruce Evropskou unii, na niž se může vymlouvat, rozdováděl se obzvlášť bujně. Avšak skeptický a své zkušenosti mající pozorovatel patrně nebude ani toto vysvětlení pokládat za vyčerpávající. Abychom se problému přiblížili v plnému rozsahu, představme si následující scénku:

Osoby: ustaraný pan podnikatel, muž s aktovkou. Kulisy: malá výrobna, bilance těsně nad hranicí rentability, neplatící zákazníci, výplaty vyškrábané ze všech šuplat těsně před termínem, statisíce utopené v dluzích, jež se pan podnikatel vhledem k známé efektivitě soudů ani nepokouší vymáhat.

Muž s aktovkou zamává lejstrem: »Jsem inspektor Nenasyta z úřadu pro kontrolu drobného podnikání. Zde je můj průkaz. Proveďte mě, prosím, výrobními prostorami.«

Podnikatel: zkoprní, z prsou se mu vydere bolestný vzdech.

Muž s aktovkou po půlhodině: »Tak pane: zjistil jsem závažné nedostatky. Vaše místnost pro přečerpávání chemikálie H2O není klimatizovaná, chybí odsávání prašných substancí nad velikost 0,01 milimikronu, podlaha a ostění musí být z leštěného mahagonu, schodiště musí mít rozpětí dva metry šedesát. Do čtrnácti dnů hleďte zjednat nápravu, jinak budeme nuceni vám vyměřit pokutu půl milionu Kč, případně odebrat živnostenské oprávnění.«

Ozve se dutá rána, pan podnikatel se zhroutí v bezvědomí. Paní účetní přiskočí s lahvičkou čpavku a podrží mu ji u nosu, čímž se poněkud vzpamatuje a vyšeptne: »Jéžišmarjá. Kde já na to vezmu ... a do čtrnácti dnů ... to mě zruinuje...«

Muž s aktovkou, ještě stále přísně: »Nedá se nic dělat, takový je předpis, měl jste se včas informovat. My bychom třeba ... ale to víte, Evropská unie. Můžete si na tu pokutu vzít půjčku.«

Podnikatel (dožere se): »A tak já to tady zavřu a bude to. Šest lidí bude na dlažbě ... ať se o ně stará pan Špidla. Nenechám se pořád...«

Muž s aktovkou (přechází do konejšivého tónu): »Já vím, pane, já s váma cejtím. Ono je to dneska ... ale co já můžu, že jo, já jsem malej pán. To byste se musel obrátit...« (odmlčí se, tvář mu ustrne v přemýšlivém výrazu). »Zrovna mě napadlo ... třeba by se našla nějaká možnost. Kdybyste například...«

Podnikatel (mající už své zkušenosti): »Kolik?«

Muž s aktovkou s výrazem skromnosti na líci: »Myslím ... takovejch dvacet tisíc by to spravilo. Ne pro mne, pane, já z toho mám nejmíň, jsou tu jiný, co chtěj nakrmit...«

Pan podnikatel zasmušile sáhne do pokladny, vyjme peníze určené k výplatám a podá je muži s aktovkou. Úlevou je mu vědomí, že má až do příští úřední kontroly pokoj. Proč za takových okolností ještě svůj podnik vede, ho sice za probdělých nocí napadá, ale bude třeba mnoha dalších inspekcí, než se definitivně vzdá. Lidská podnikavost je houževnatý tvor a neutluče ji jen tak hned nic; jsou však hranice, za něž by šel jen blázen.

Myslím, že mi nikdo nepředhodí nereálnost takové scénky, leda některá z potrefených husí. Možná je záplava složitých, nesplnitelných a zbytečných regulí přirozeným plodem byrokracie. Možná že se jí vyjadřuje úřednický sklon k rozmělnění zodpovědnosti; čím víc úředníků, tím víc nařízení, čím víc nařízení, tím menší její díl připadne na každého z nich, až se v té záplavě lejster už nevyzná nikdo, ani slavný úřad sám. Jestli i Evropská unie k tomu jevu přispívá svým dílem ... možná, z jisté části. Přesto bych na ni tuhle psí hlavu sázel až na posledním místě. Ale především je rozbujelá změť příkazů, jejichž význam je často rozplizlý, mnohoznačně vyložitelný a navzájem si odporující, znamenitým nástrojem vydírání. Mít v kapse průkaz kontrolora je výnosnější než zlatý důl; a chybí-li politický dohled, je-li politika sama protkána přízí korupčních vztahů, tu už není platné vůbec nic. Pak všemocní byrokraté nejen že mohou zneužívat své moci k vyděračství, ale ve spolupráci s chamtivými legislativci a kdoví jakým zájmům sloužícími soudy záměrně vytvářejí neprostupnou džungli, v níž je snadné lovit. Překročí-li tento vývoj určitou mez, nepotlačí úřednickou korupci už žádné výnosy a komise, ba ani sám mistr Mydlář. Můžeme se jen ptát, co bylo dřív: zda byrokratické bujení, z nějž vyplynula vydíratelnost, nebo naopak touha vydírat, jíž k službám byla zřízena neprůhledná byrokracie.

Asi jsme byli všichni naivní. Domnívali jsme se v těch nevykvašených letech devadesátých, že bezostyšná, miliardy pohlcující zlodějna pomine, až se poměry stabilizují. A ony se opravdu stabilizovaly. Co bylo na postsocialistické korupci ještě amatérského, zdokonalilo se v profesionalitu, vytvořil se promyšlený systém, jehož jednotlivé složky se vzájemně doplňují a kryjí, jeho účastníci se už svému řemeslu dobře vyučili a vědí, že jsou nepostižitelní. Není ochota ke skutečným změnám, diví se kritický tisk. Bodejť by byla. Nápravu by musel přivodit někdo korupcí nezasažený a proti všem jejím svodům imunní. Musel by stát na dostatečně vysokém místě, které by mu takový zákrok umožňovalo. Musel by být dokonale informován, aby korupčním labyrintem dokázal prohlédnout až na samé dno a rozbít zločinná spojení. Hledejme takové, že. Ne že by se na vlivných místech poctiví, neúplatní a stateční lidé vůbec nevyskytovali. Ale ubývá jich, ustupují, vzdávají se, zahodil senátorský průkaz nadějný pan Václav Fischer, vhodné záminky se chopila statečná paní Marvanová a stáhla se do soukromí... A občan, volič ... čas, kdy ještě měl možnost svým hlasem něco změnit či ovlivnit, už minul, už jej chytrým lavírováním mezi prognostickými partajemi promarnil. Také v tomto ohledu se situace dokonale stabilizovala, z voleb, lze se obávat, už nevzejde nic, leda další prohloubení popsaného stavu.

Hledám, jakého stébla se zachytit ... může jím být ona vysmívaná a ze všech možných úskoků viněná Evropská unie? Bude mít sílu povědět tuzemským vychytralcům - dost, takhle se v naší evropské domácnosti nehospodaří? Budou mít bruselští komisaři kuráž ne k zdvořile obojakým diplomatickým frázím, ale k tvrdému nátlaku na příživníky všech druhů a stranické příslušnosti? Pak bychom mohli mít šanci se vyvinout aspoň jako Řecko, země trochu zmatkářská a ne ve všem všudy příkladná, ale sympatická. Ale netěším se příliš. Dějiny světa jsou plné pokusů o omezení moci byrokracie, a nezdařil se zatím žádný z nich. Že by se to mohlo povést s parazitickou byrokracií stabilizovaného postkomunismu...