Listopad 2003

Kurs prognostiky pro začátečníky a pokročilé (dokončení)

Luděk Frýbort

Stát a jeho cesta k černé díře

V pokusech o odhad budoucího vývoje demokratické politiky jsme vyšli ze zákonitostí, platících nikoli pouze pro přírodu s jejími rostlinkami a hovádky, nýbrž i pro člověka a jeho dílo, ostatně rovněž součást přírody. Vše se vyvíjí, nic nedospívá do konečné, dalšího zdokonalení už nepotřebující formy. To pravidlo platí i pro demokracii, o níž bychom si měli být vědomi, že nepředstavuje samoúčelnou posvátnost, nýbrž zatím jen nejúspěšnější způsob veřejné správy. Budoucnost ukáže, v co se vyvine a přemění dál: bude-li dalším stadiem úplné zakrnění demokratických funkcí a jejich nahrazení suchou a účelnou, nic demokratického ani nepředstírající vládou byrokracie, nebo prokáže-li vývojovou schopnost a přejde od současného panství partajních elit k principu samosprávy, v němž bude občanova vůle rozhodovat nejen o sestavení parlamentu, nýbrž o všech otázkách a nezbytnostech, v nichž pocítí potřebu uplatnit svůj názor; a to nikoli jednou za čtyři roky, nýbrž denně.

Podobný proces proměny čeká i sám stát. Míváme tendenci nahlížet na jeho současnou formu jako na cosi téměř božsky posvátného; ale pohlédneme-li do minulosti, uzříme, že i v ní se úloha a podoba státu měnila, jakkoli se v dané chvíli zdála být nedotknutelnou. Můžeme si promítnout celý jeho vývoj v našich zeměpisných souřadnicích: od lesních tlup, spravujících své záležitosti dohodou a vzájemnými pranicemi, přes zárodek státního uspořádání,vytvořený kořistnickými knížecími družinami raného středověku, přes monarchickou autokracii až po současný vládní způsob, jímž je zastupitelská demokracie. Navzdory různým převratům a jiným křečím dějin můžeme v celém tom tisíciletém průběhu sledovat jistou setrvalou tendenci: sílení moci a vlivu státu. Kamennými mlaty mávající divoši nepotřebovali ke své existenci žádný; společnosti středověku si zažívaly dost útlaku a svévole, nicméně jim stát nestrkal prsty do všeho, a ještě předminulé století mívalo své koutky, kam jeho všetečnost nezasahovala. Dnes bychom navzdory vší demokracii už sotva našli prostor, v němž by občan mohl konat po svém, nepodřízen státnímu dohledu. V utužování poddanské závislosti vyniká především stát takzvaný sociální, stanovivší si za úkol všeobsáhlou, z daní financovanou péči o občana od prvního do posledního dechu.

Můžeme vyslovit prognózu, že přirozená tendence k státní všemoci bude pokračovat i nadále. Stále těsnější bude stisk státních kleští, v nichž se bude zmítat občan, ovšemže občan všemi demokratickými právy nadaný. A stále širší bude rozpětí působnosti, již si stát bude osobovat. Budiž na tomto místě vyřčeno, že ve skutečnosti je jen velmi úzká oblast, kde je působení státu skutečně nezbytné: víceméně jen ochrana občana před zločinem (soudnictví, policie atd.), trocha mezinárodní diplomacie a reprezentace, jakož i obrana proti vnějšímu nebezpečí, v kterémžto oboru už ale aspoň mezi zeměmi Západu došlo k jistému pokroku od dob kamenných palic. Všechno ostatní může a dovede řešit občan sám, a ne-li on, tedy obce a nižší správní celky. Jelikož bývá státní péče navíc neefektivní a rozmařilá, vzbuzuje v občanovi čím dál silnější dojem, že stát je nepřítel, s nímž musí svádět neustálý lítý boj; a jelikož je stát proti němu v převaze, vynalézat tisíce drobných lstí, jimiž dosáhne vytvoření tajných koutků, v nichž rozhoduje sám o sobě.

Ale každý vývoje plyne tak dlouho ve zdánlivém klidu, až narazí na hranice svých možností a dojde k vývojovému zlomu. Není vyloučeno, že už se v něm nalézáme a budoucnost má připraven pro současné pojetí státu otřes, z nějž nevyjde takový, jaký byl předtím. Zkusme si to představit.

Setrvale se rozpínající stát pochopitelně potřebuje k výkonu funkce neustále se rozmnožující armádu těch, kteří jeho dozor a péči vykonávají. Nač stačila v dřevních časech zmíněná již kamenná palice, za Boleslava Ukrutného několik desítek mečů knížecí družiny a za rozvinutějšího feudalismu sbor dvořenínů v paruce a s kordem po boku, na to si dnešní stát vydržuje rozsáhlou byrokracii, počet jejíchž služebníků jde v lidnatějších zemích do milionů. Ti všichni běhajíce s lejstry v podpaždí chodbami svého úřadu přísahají, že mají strašně moc práce, že na ni nestačí a že nutně potřebují posily. Až donedávna se stát prostřednictvím svého úřednictva rozpínal celkem bez překážek. Jeho potřeby byly kryty daněmi, a kde daně nestačily nebo bylo eráru žinantní je zvyšovat, tam nastoupilo zadlužení. Pamatuji se na slova, jimiž se ještě před dvaceti lety obhajoval německý kancléř Schmidt, nařčený opozicí z lehkovážného dělání dluhů: »Ale vždyť my si to přece můžeme dovolit! Vždyť my na to máme!« Dnes už by se žádný politik takto nevyjádřil, do módy přišla slova o železném šetření a o snižování deficitů. Poněkud pozdě, řekl bych.

Za císaře pána si stát vystačil s deseti procenty občanova příjmu, jež mu v podobě daní a dávek vytáhl z kapsy. Jaký to rajský stav! Dnešní erární zátěž obnáší kolem třiceti procent ve Švýcarsku a v USA, kde buď vládnou obyčeje přímé demokracie tak početných regimentů úřednictva nevyžadující, nebo systém zásad liberálních, do občanských kapes tolik nesahající. Stát sociální, jehož chvalitebný model mnozí nacházejí ve skandinávských zemích, je mnohem žravější a vyžaduje si oběti často až vysoko přes padesát procent. To už je hranice, na níž se ukazuje, že to tak dál ne a nejde. Za ní se už hroutí hospodářský život, takže dalším přitahováním daňového šroubu přítok grošů do státní kasičky nesílí, nýbrž naopak slábne. Užít věčného způsobu rozmařilců a obrátit se o výpomoc k lichvářům, to už také začíná nejít; množí se případy, v nichž lichvář pokrčí rameny a dí, lituji, milý státe, nepůjčuji bankrotářům, od nichž bych své penízky nejspíš nikdy neviděl zpátky. Tuto zkušenost už učinila kdysi převelice sociální Argentina, a její příklad, ač se zatím nezdá nikoho odstrašovat, zajisté není poslední. Nic naplat, už můžeme odhadnout, že rozmařilec stát bude muset dřív nebo později začít ... ne šetřit, to on dělá v jednom kuse. Ostatně ukažte mi zhýralce, který by si vstávaje lehaje neumiňoval, že začne šetřit. Ale bude muset začít omezovat rozsah své péče a moci. Bude se muset rozpomenout, v čem je jeho působení nezbytné a kde by se bez něj společnost mohla klidně obejít. Bude muset, ouvej ouvej, sáhnout na svou milovanou byrokracii, a to tak, že omezí rozsah její agendy. Zbytečno podotýkat, že tak ani neučiní lehko, ani že se byrokracie omezení svého vlivu bude bránit jako lev a pokoušet se je všemi způsoby odvrátit. Můžeme dokonce předpovědět, že souboj občanské společnosti s diktátem byrokracie bude z velké části poznamenávat dějiny nastávajícího století a jeho výsledek že není nikterak jistý.

Mohu předcházející řádky ilustrovat příkladem. Mně blízká osoba pracuje v Zemědělské komoře německé země Dolní Sasko, zabývajíc se tam kontrolou osiva. Pro touž činnost je v řečené zemi příslušný i úřad druhý, zvaný Šlechtitelský. I otázal jsem se oné osoby, co by se stalo, kdyby se otevřel jícen pekelný a oba slavné úřady pohltil. Pochopitelně první, co jí přišlo na mysl, bylo, že by tím přišla o chleba; ale zamyslivši se hlouběji mi sdělila, že vlastně nic. Jen by se sedláci museli sami starat, aby měli své osivo čisté a aby jim vyrostlo obilíčko, za něž by stržili slušnou cenu. Jelikož by sedláci na sebe takové břímě rádi vzali a ušetřili si tak lejstrování a výdaje, jest otázkou, k čemu vlastně oba úřady se svými stovkami pilných zaměstnanců jsou. Lze mít za to, že kdybychom takto šli na kořen užitečnosti jednoho úřadu za druhým, zjistili bychom v převážné části případů, že jsou snadno nahraditelné vlastní zodpovědností těch, o něž si troufají mít otcovskou, leč nevyžádanou péči.

Jako v případě demokracie, i prognóza příštího vývoje státu může být dvojí. Buď je instituce státu dalšího vývoje schopná, překoná svou zbytněním byrokracie způsobenou krizi a od hlídání každého občanova pšouku se vrátí k principu vlastní odpovědnosti. Bude to stát levný, výkonný a jeho prospěšnost bude zjevná, čímž občanu jednak zůstane víc grošů v kapse, jichž bude moci použít k investicím do hospodářství, jednak mu ubude nutnost bránit se státu jako lítému nepříteli a vymýšlet lsti k odvrácení jeho spádů. Je to, přiznám se, až jaksi příliš krásný scénář, jenž mi připomíná různé zářné zítřky, co nám bývaly slibovány, takže bych byl s jeho vyhlašováním raději opatrný.

Nebo bude všechno jinak. V tom případě je stát západního typu na konci svých možností a nečeká jej další pozitivní vývoj, nýbrž degenerace. Nenajde sílu k odvržení svého bumbrlíčkovství, a protože už nebude možné si opatřovat prostředky k dalšímu rozpínání po demokraticku a tržně, sáhne k destruktivnímu řešení, s nímž už také máme svou zkušenost. Nebude se spoléhat na berní úřad, nýbrž se sám zmocní všech hospodářských zdrojů země, postaví je pod svou kontrolu, bude z nich nějaký čas čerpat a pokoušet se regulovat umělými zásahy to, nač nestačil způsob přirozený. To ovšem by v krátké době vedlo k rozpadu všech společenských a hospodářských funkcí, k všeobecnému zchudnutí a morálnímu zhrubnutí, což rovněž není nutno dokumentovat na příkladech. Dál ale podobenství nesahá; ožebračené země sovětského bloku měly svou naději ve funkčním Západu, kterážto možnost v popsaném scénáři odpadá. Představitelný je pak už jen pád na samé dno, černá díra, jež pohltí stát i s jeho daněmi, deficity a dluhy, a nakonec temné období naprostého chaosu. Snad by z něj mohla vzejít nová organizace společnosti, začínající ... bohdá ne až od kamenného mlatu. A to ještě jen za předpokladu, že se nezápadní civilizace dočkají své černé díry ještě dřív, protože nelze čekat, že by předmětu své někdejší závisti a zášti odpustily.

Napadá mě ale zrovna, není-li možný i scénář třetí, že by totiž vládu z rukou nemohoucího a rozhazovačného státu jednou převzali ti, jimž je hospodářské myšlení vlastní, šéfové koncernů a bank. Něco podobného se už rýsuje, hranice mezi zeměmi Západu se stírají a význam vzájemného obchodu čím dál víc zastiňuje nedůvěryhodnou politiku. Zajisté; je to pomyšlení, při němž se vzbouří srdce nejen zaníceného protivníka globalizace, nýbrž i opravdového, rozvážného demokrata. Ale nebude-li mít Západ k výběru víc než pád do černé díry ... kdoví.

Čítáme mnoho o koncích, k nimž západní svět dospěje v důsledku svého konzumního myšlení a necitlivého nakládání s životním prostředím. Nechci tvrdit, že na tom vůbec nic není; za mnohem pravděpodobnější však pokládám úpadek Západu v důsledku rakovinného bujení státu a jeho byrokratického aparátu.

Kudy se může ubírat vývoj politiky

Zamýšleli jsme se v jedné z předešlých kapitol nad budoucím osudem společenského způsobu, zvaného demokracie. Ukázali jsme si, že vznikl ze specifických podmínek západní civilizace a jinam že je těžko přenosný, jak můžeme dosyta dokumentovat na příkladech zemí, jež sice přejaly všechny formální detaily demokratické ceremonie, přesto však zůstávají zaostalé, nefunkční, mnohdy v horším stavu než za vlády kmenových kouzelníků. Ale ani v prostředí západní civilizace nevisí demokracie nehybně v prostoru a času, nýbrž jako všechno ostatní dílo boží, i ona podléhá věčnému zákonu vývoje. Otázali jsme se, zda právě nyní, v tomto jedenadvacátém století, ji nečeká vývojový zlom, jímž se buď přemění do vyššího, dokonalejšího stupně, nebo zdegeneruje. Dnes, v pokračování té úvahy, se pokusme odhadnout, jak a v co se může vyvinout pole, na němž demokracie působí, totiž politika. Pomiňme různé politické jevy v cizích civilizačních oblastech, jež nás sice mohou znepokojovat, ale nemůžeme na ně mít podstatnější vliv, a zůstaňme tím, čím jsme a měli bychom především být, hospodáři na vlastním, západním políčku.

Před zhruba dvěma sty lety se účast na veřejném dění, původně záležitost aristokraticko-monarchické elity, v zemích Západu rozšířila na všechny společenské vrstvy. Jakmile k tomu došlo, vyvstalo zřejmě zákonité a do dneška platné rozštěpení politického názoru na levici a pravici. Je pozoruhodný ten úkaz, že ať se kdekoli konají volby a ať je jakákoli jejich předehra, nevzdaluje se poměr hlasů obojí části názorového spektra přibližné vyváženosti: půl je občanů v podstatě levicově, půl pravicově smýšlejících. Dospěje-li levice, příliš lehkovážně zacházející se zdroji země, k hospodářskému úpadku, pozvedne se k přechodnému triumfu pravice; dojde-li k stabilizaci a vzestupu konjunktury, posune se občanská přízeň zpět k levicovým principům, slibujícím při malé vlastní námaze rozličná modrá z nebe. Ale ať tak nebo tak, ani největší úspěch či propad se příliš neodchyluje od padesáti procent, rozdělení občanské přízně odpovídá myšlenkovému založení obou částí společnosti. Jsou v ní na jedné straně lidé, důvěřující ve vlastní schopnosti a hodlající si svůj blahobyt vlastním úsilím vytvořit; a tisíce drobných blahobytů pak vytvářejí blahobytnou, prosperující společnost. Na straně druhé stojí ti, kteří žádají, aby blahobyt i četné jiné výhody pro ně vytvořil stát. Třetím do počtu a často jazýčkem na volební váze je pak početný sbor lidí, kteří nemajíce názoru ani postoje žádného, se rozhodují podle toho, který z usmívajících se plakátových strýčků má krásnější kravatu a lepšího kadeřníka. V poměrné vyváženosti všech uvedených prvků a jejich zaběhlosti by demokratické společnosti Západu mohly prokráčet všemi otřesy času a v nezměněném stavu vplynout i do století dvaadvacátého.

Jestli ale vplynou, je sporné, neboť na vývoj působí i jiný mocný faktor, jímž je pud jakkoli demokratického politika k moci. Člověk může potlačit své špatné sklony, ví-li o nich, ale pudy, zděděné už od našich chlupatých prapředků, jsou zřejmě nepotlačitelné. Takový je zaprvé pud schraňovací, vedoucí původně k shromažďování kořisti a zásob a v modernějším podání peněz, zadruhé snaha o získání privilegovaného místa v tlupě, vznikem státu změněná v touhu vládnoucích po ještě a ještě větší moci. Můžeme tu obojí posedlost kárat a doporučovat příklon k vyšším duchovním hodnotám, ale na principu samém nic nezměníme, peněz ani moci nebude nikdy dost. I ten nejbohatší člověk, ač tisícinásobně zaopatřen, nenechá dalšího schraňování majetku, a i ten nejmocnější vladař se bude vždy ohlížet, kde by urval další kus své osobní moci.

V té skutečnosti může spočívat kámen úrazu budoucího vývoje a nebezpečí pro demokratickou vyváženost. Neboť příležitosti k moci - a tím i druhotně k získání hmotných statků - skýtá nepoměrně víc princip levicový. Jeho pracovní metoda, odebrat občanům co největší část jimi vytvořených prostředků a poté je dle vlastního uvážení znovu rozdělit, pochopitelně velmi vyhovuje vládychtivcům, protože kdo drží v rukou opratě přerozdělovacího aparátu, vykonává velmi podstatnou moc. Tak se společnost může znovu snadno octnout tam, kde už jednou byla, v rozdělení na pány a kmány. Všimněme si, co velkomožných vrchností znají dějiny, co dobrotivého panstva, rozhazujícího z kočáru krejcárky mezi chudou holotu; to není protimluv, okázalá štědrost je potěšením vládce, nezvratně upevněného ve své moci. Je možno očekávat, že upevní-li nezvratně svou moc levicový politik, bude velice dobrotivý k holotě, jak k tomu ostatně už dnes směřuje. Možná dokonce, že na rozdíl od dřevních feudálů ponechá v platnosti i některé ozdobnější části demokratického rituálu. Určitou brzdou v tom dění patrně bude tendence k úpadku, zákonitě provázející levicové hospodaření, třebaže je ovšem nejisté, dá-li se vrchnost budoucnosti takovou malicherností ovlivnit.

Ale to všechno platí pouze za předpokladu, že i nadále bude hlavní občanovou pohnutkou blahobyt. Může tomu totiž být i jinak; ohrožení holé existence odsunuje otázku materiálního nadbytku do pozadí, kdo prchá z hořícího domu, nestará se příliš, jak bohatá bude večeře. Jevů, jimiž by se občan západní země mohl cítit ohrožen ve své existenci, je celá řádka a už dnes dobře patrných. Snadno se může stát, že jejich naléhavost ještě vzroste a převáží nad dosavadním pravolevým politickým schématem.

Prvním v pořadí obecného zájmu se může stát problém bezpečnosti; a bezpečnost, povězme si hned, činí nemalý díl občanské svobody. Málo platná jsou všechna ústavně zaručená práva, musí-li se občan uzavírat ve svém přímo pevnostně zabezpečeném příbytku, zatímco venku svobodně řádí zločinná zvůle. Tak daleko to zatím většinou nedošlo, ale už nyní se občan cítí být stále méně bezpečný mimo své čtyři stěny, stále víc je míst, kam se pro jistotu nepouští, stále hrozivější je noc, stále podstatněji je občanova svoboda omezována v prospěch těch, jejichž jediná svoboda by neměla přesahovat bezpečně zamřížovaný areál. Tento stav bývá odůvodňován mnoha právně-etickými zásadami, ale jako všechno ostatní, i ony mají svou mez, po niž je občan ochoten se jim podřizovat. Bude-li překonána, může se bezpečnost stát tématem, rozhodujícím o výsledcích voleb a sestavení vlád. Spolu s projevy rozkladu, infiltrujícími z oblastí světové bídy, může obojí vyústit a pravděpodobně také vyústí do pocitu akutního ohrožení, z nějž vyplynou zcela jiné priority, než jaké jsou ceněny v časech vyrovnanějších. Vzpomínka na časy, v nichž se stávkovalo za zvýšení platů o dvě a půl procenta, bude pak vyvolávat útrpný úsměv, stejně jako četné jiné současné posvátnosti.

Lze hádat, že západní politiku očekává ještě další vystřízlivění. Až dosud totiž političtí předáci obojího zabarvení předstírají, že jsou v jejich moci záležitosti hospodářské, růst produkce, míra zaměstnanosti a jiné podobné. Má-li vládní partaj to štěstí, že její působnost spadá do období konjunktury, připne si zásluhu za to hrdě na svou hruď; má-li smůlu a vládne v časech hospodářské recese, ozdobí se metálem stejně zázračné schopnosti opozice. Zatím to divadlo jakž takž funguje, ale přibývá i těch, kteří přestali věřit, že politický kouzelník má schopnost tahat z klobouku králíky konjunktury a dospěli k poznání, že to nejlepší, čím se politika může přičinit o hospodářství své země, je plést se do jeho záležitostí co nejméně.

Nakonec ještě zbývá zmínit se o tématu, jež v posledních desítiletích mimořádně ovlivnilo politický zápas: je to otázka životního prostředí. A jestliže se politika dokázala zmocnit témat ekonomických, aby z nich udělala králíka k předvádění kouzelnických triků prosťáčkům, dopadla ekologie co možná ještě hůř. Vážnost problémů, jimiž se zabývá, by si zasloužila přísné nestranickosti a co nejpečlivějšího vážení, ale místo toho z ní byly odlity kule do partajních mušket, stala se zástupnou levicovou ideologií poté, kdy se ukázal jako nepoužitelný marxismus, osvědčila se jako žebříček k vystoupání do politických kariér. Kromě nich už zpolitizovaná ekologie, jak lze po dobrých třiceti letech jejího působení sečíst, nedosáhla jiných výsledků než bujného zdaňování, zbytečných výdajů, zdržování projektů, které byly nakonec vzhledem k své nezbytnosti přesto provedeny, ale s mnohaletým zpožděním a za mnohonásobných nákladů, jakož i rozličného iracionálního povykování. V neposlední řadě zpomalila zelená obstrukce vývoj energetických principů vyšší generace, jejichž zavedení do praxe může jednou rozhodnout o dalším trvání západní civilizace. Ekologie, citlivá, jemného a od- borného zacházení vyžadující věda o souladu lidských potřeb s přírodou, se tak do značné míry zdiskreditovala a je nebezpečí, že dostane-li se Západ do podstatnějších potíží, bude odvržena jako druhořadý krám. Je totiž třeba vědět, že ekologická vyváženost je drahý špás a je nutno na něj mít. Ekologická katastrofa ve všech částech třetího světa usvědčuje z omylu každého, kdo si představuje, že recept na trvale udržitelný vývoj je prostota a chudoba. Nikoli. Ekologický stav zemí západní civilizace odpovídá a bude i nadále odpovídat jejich stavu hospodářskému a vycházet z jeho rozvoje, ne z popření.

Tím už se dostáváme k závěrečnému souhrnu. Cokoliv pozitivního přinese budoucnost, bude pokračováním a dalším rozvinutím dosavadního vývoje. Tak tomu je už od prahor, tak tomu bude i nadále, veškeré pokusy o umělé zavedení nových, šťastnějších světů nemohou než skončit debaklem a retardací. Tím spíš pokusy o návrat k idylám, které nikdy neexistovaly a ani existovat nemohly. Nastávající století s sebou možná přinese dramata, ve srovnání s nimiž bylo to, s čím jsme se rozloučili v roce devětaosmdesátém, ještě bukolická selanka. Aby v nich náš životní způsob obstál, bude se muset rozpomenout na kořeny, z nichž vyrostl, na prozíravost, zodpovědnost, cílevědomou práci a smysl pro realitu, v nichž spočívá jeho převaha nad ostatními civilizačními oblastmi. Dokonce, odvažuji se na tak metafyzické pole, ve střetnutích století obstát musí, neboť nevzejde-li svět budoucnosti z dnešní západní civilizace, nevznikne z ničeho, nepředstírejme si nic o nezkažených přírodních národech. Leda by vývoj živočicha jménem člověk byl ukončen a tuto planetu měli ovládnout níže organizovaní tvorové, jak už také bylo vysloveno, ale v to se zdráhám věřit. To se v dějinách přírody ještě nestalo, to není v jejích zákonitostech.