Listopad 2003

Život válečného pilota: sláva a zavržení

Jan Gazdík

Generál Alois Šiška bojoval za Československo jako pilot v Anglii. Pak ho zatklo gestapo. A potom komunisté. Pilot bombardéru KX-B, válečný hrdina generál Alois Šiška se navždy odmlčel. Byl to člověk, který žil pro druhé, vzpomínají na známého letce, který má zítra pohřeb (17.09.2003, pozn. red. CS-magazínu), jeho přátelé.

Praha - Když před týdnem (09.09.2003, pozn. red. CS-magazínu) zemřel hrdina druhé světové války, pilot 311. československé bombardovací perutě (RAF) Alois Šiška, těžko to zvládali i muži, s nimiž jen tak něco nehne. "Hned, jak jsem se to v úterý dozvěděl, svolal jsem piloty Šiškovy letky, ale už po několika větách jsem toho musel nechat - zlomilo mne to," říká velitel základny taktického letectva z Náměště nad Oslavou Martin Hejra. Plukovník se obrátil raději na Zdeňka Mikulku a zastřeným hlasem ho požádal: "Kaplane, vezmi to za mne." Alois Šiška propůjčil loni své jméno náměšťské letce bitevních strojů L-159. Piloti ho však dávno předtím vnímali jako "otce", který je - už jako kluky - ovlivňoval svými postoji. Trefně to říká vojenský kaplan Mikulka: "Šiška je pro nás jednou z osobností, která šla za tím, co pokládala za správné. Nevím, jak pilotům, ale takoví lidé jako Šiška dávají mému životu smysl." Mikulka chvíli váhá a pak dodá: "I křesťané věděli, že je staří Římané předhodí buď lvům, anebo přibijí na kříž, když se budou držet své víry. A Šišku nezlomily ani ty největší válečné a pak i poválečné strázně." Hrdinství válečného veterána, stejně jako stovek dalších, nutí k nelehkým a někdy i mučivým úvahám o tom, jak by se na jejich místě zachoval někdo jiný.

Po obsazení Československa jednotkami nacistického Německa mohl přece zůstat doma a bez větších obtíží tu mizérii - stejně jako miliony dalších - přežít. Místo toho se 4. ledna 1940 vydal na strastiplnou cestu do Francie přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko. Po porážce Francie se Šiška okamžitě s kamarády vydal na cestu do Velké Británie, kde po absolvování School of Musketry nastoupil 11. dubna 1941 službu u 311. československé bombardovací perutě RAF. "Vždy, když o nich přemýšlím, ptám se, zda by i dnes někdo měl odvahu k tomu, nad čím oni zřejmě příliš neuvažovali: republika byla v ohrožení a oni ji šli bez myšlenek na sebe samé bránit," přemítá historik Jiří Rajlich.

Neustálé hrátky se smrtí

Těžko říci proč, ale téměř při každé bojové misi měl Šiška namále: při návratu z bombardování Hannoveru (14. srpna 1941) prostřílel jeho stroj německý noční stíhač číhající nad letištěm. Totéž se opakovalo 20. srpna při návratu z Berlína. O dva týdny později (7. září 1941) prorazila nad Berlínem střepina granátu kyslíkové potrubí a celá Šiškova posádka usnula ve velké výšce z nedostatku kyslíku. Probrala je až protiletadlová palba nad Nizozemskem. Při návratu z náletu na italský Turín (11. září 1941) havaroval na britském pobřeží s posledními zbytky paliva v poli s protiinvazními kůly. Po náletu na Janov (27. září) dokázal Šiška přistát při nulové viditelnosti a aniž o tom věděl, zabrzdil stroj jen pár metrů před hangárem. A pak přišel osudný šestnáctý nálet. Osádka bombardéru s označením KX-B se 28. prosince 1941 už těšila na oslavu silvestra, aniž tušila, že o několik hodin později se bude tísnit v záchranném člunu v mrazivých vodách Severního moře.

Šiškova zpráva pro RAF

"Nad Wilhelmshavenem nás zasáhlo protiletadlové dělostřelectvo. Na zpáteční cestě - asi 20 minut po odbombardování - začal hořet levý motor. Po nějaké chvíli se mi podařilo oheň uhasit a pokračovat v letu na jeden motor. Pak upadla tomuto vypnutému levému motoru, který se otáčel jen tlakem vzduchu, vrtule a zasekla se do trupu v místě telegrafisty. Vrtule přesekla hydrauliku a poškodila řízení letounu tak, že se stroj nedal ovládat. Podvozek a flapy vypadly a přes veškerou snahu vrátit je do normální polohy se mi to nepodařilo. Letoun šel spirálou dolů... až v poslední chvíli se mi těsně nad vodou podařilo provést manévr na přistání. Při kontaktu s hladinou jsem ale upadl do bezvědomí, protože jsem se omráčil o palubní desku. Když jsem přišel opět k vědomí, letoun byl ze dvou třetin zatopen a členové osádky - až na zadního střelce - seděli v dinghy. Podařilo se mi dostat do dinghy, kde jsem strávil šest dní... až do připlutí k holandskému břehu, kde jsem byl vzat do německého zajetí."

Pomalá a strašná smrt

Loni mi Šiška utrpení v člunu popsal osobně: "Po několika dnech v dinghy plném vody mi obě nohy zachvátila gangréna. Z pěti kamarádů, kteří přistání přežili, zemřeli dva. Do moře jsme tak spustili druhého pilota Josefa Tománka. Síly nám ale už nezbývaly na to, abychom přes okraj člunu přehodili i navigátora Josefa Mohra." Po mučivých úvahách a rostoucích bolestech Šiška navrhl střelci Pavlu Svobodovi, aby své utrpení dobrovolně ukončili. "Nejvíc se totiž každý z nás bál, že nakonec zůstane sám i s mrtvými - to bylo nesnesitelné pomyšlení." Tři zbývající letci spolykali šest dávek injekcí s morfiem, po nichž upadli do bezvědomí, ale nezemřeli. Když lékař německého zajateckého tábora uviděl Šiškovy omrzlé nohy, z nichž kapalo uhnívající maso, nařídil okamžitou amputaci. "Vezli mne na sál a píchli mi oblbovačku. Ale při přendávání na operační stůl jsem dostal infarkt. Paradoxně mi to zachránilo nohy. Němci se pak se mnou patlali celý rok," vzpomínal letec na dobu, kdy se na svět díval tak trochu z "druhého břehu". Peklo prožíval i při výsleších na pražském gestapu, které ho obvinilo z velezrady, špionáže a pozvednutí zbraně proti říši. Rozsudek mohl být jediný - smrt. Zpět do zajateckého tábora britských důstojníků v Hohnsteinu byl vrácen až po nátlaku Velké Británie. Z Hohnsteinu jej také Spojenci po osvobození okamžitě převezli do proslulé nemocnice Queen Victoria Hospital.

Z uniformy do montérek

Kainovo znamení letce, který za války sloužil v RAF, na sobě Šiška pocítil již v červenci 1948, kdy ho StB zatkla na léčení v Trenčianských Teplicích. Tam se seznámil s budoucí manželkou Vlastou. Pro nedostatek důkazů byl sice letec propuštěn (ještě v lednu 1949 dostal odměnu "za budovatelskou práci"), ale již v následujícím roce byl vyhozen z armády do trvalé výslužby s penzí 930 korun. Vlasta Šišková vzpomíná na léta perzekuce a šikanování úřadů s nadhledem a bez hořkosti. "Mne vyloučili z vysoké školy a pak nás i s manželem vystěhovali z Prahy do Dušník nad Vltavou, kam nejezdil vlak ani autobus. Vesnička měla sedmadvacet čísel - a my dostali právě to sedmadvacáté." Při vzpomínkách se Vlasta Šišková ptá sama sebe, jak to mohli vůbec přežít. "Jiné rodiny neustálá šikana tajné policie rozvrátila. Ženy své partnery opustily, protože nemohly unést jejich společenský pád. Už to nebyli krásní chlapi v elegantních leteckých uniformách. Domů se vraceli vyčerpaní, pozdě večer a ve špinavých montérkách. Od počátku mi bylo jasné, že nemohu na Lojzu donášet nebo mu něco vyvádět. Měla jsem ho především ráda. A potom: řekli jsme si, že naše rodina tou bouří projde už proto, abychom těm grázlům neudělali radost."

Život pro jiné

Válečné utrpení a pak i mnohaleté pronásledování komunistickou tajnou policií přivedlo Aloise Šišku k obdivuhodnému životnímu postoji. Bylo-li to jen trochu v jeho silách, pomohl každému, kdo se ocitl v nouzi. Proto v sobě nalezl sílu, aby se v roce 1968 vrátil do armády a pomohl jí s rehabilitacemi perzekvovaných vojáků. Proto se jako člen britského The Guinea Pigs Clubu staral až do svých posledních dnů o nemocné a zpravidla osamělé válečné veterány. Proto se také letců z Náměště, ale i Vlasty Šiškové tolik dotklo nedávné nařízení generálního štábu, které ruší letku bitevních strojů L-159, jíž Šiška propůjčil loni své jméno. "Ještěže se toho táta nedožil," povzdechla si včera Vlasta Šišková.

(Text vznikl s přispěním historika Jiřího Rajlicha)

Kdo byl generál Alois Šiška

* Za druhé světové války byl pilotem britské bombardovací 311. perutě RAF. Byl sestřelen a zajat. Gestapo ho obvinilo z velezrady a špionáže.

* V padesátých letech byl vyhozen z letectva a vystěhován i s rodinou z Prahy.

* Plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989.

* Za hrdinství vyznamenán třemi Československými válečnými kříži, třemi medailemi Za chrabrost a Řádem M. R. Štefánika. Britové mu například udělili The 1939-1945 Star.

* 15. května 1914

† 9. září 2003

(MF DNES)