Listopad 2003

Tomáš Špidlík, učenec, jemuž je rozumět

Jan Jandourek

Nedávno jmenovaný kardinál patří mezi tři Slovany, kteří dávali takzvaná duchovní cvičení samému papeži

Zřejmě už patří k české tradici, že kardinálové nevypadají jako tradiční církevní knížata. Kardinál Josef Beran, který zemřel koncem šedesátých let v římském exilu, byl muž maličké postavy, kardinál František Tomášek, který dovedl církev na práh svobody, připomínal spíše obyčejného venkovského katechetu. Podobně je tomu i s jezuitou Tomášem Špidlíkem, který byl jmenován koncem minulého týdne (koncem září 2003, pozn. red. CS-magazínu) kardinálem. Kdo se s ním osobně setkal, ví, že ze všeho nejvíce připomíná bodrého moravského kněze.

Duchovní cvičení pro papeže

Vzpomínám si na několik setkání s páterem Špidlíkem. Na první pohled je to člověk, který oplývá neuvěřitelným množstvím historek a vtipů. Cituji po paměti bez autorizace: "Po italských církevních ústavech kdysi obíhal film. V dívčích vystříhali všechny chlapce, v chlapeckých všechny dívky. Nakonec tam zůstali jenom koně a psi." Nebo si vzpomínám, jak jednomu křesťanovi-nekatolíkovi vysvětloval dogma o papežské neomylnosti: "Já jsem přece také neomylný." "Jak to?" vyděsil se dotyčný. "No když říkám při mši slova 'toto je mé tělo, toto je moje krev', tak se přece nemýlím." Zdání však někdy klame. Přes schopnost být srozumitelný každému posluchači patří jezuita Špidlík mezi přední církevní intelektuály a znalce východní křesťanské spirituality. Je jedním ze tří Slovanů, kteří dávali takzvaná duchovní cvičení samému papeži. Co jsou vlastně ona "duchovní cvičení" neboli exercicie? Jde o jakési období meditací a reflexí, které v dnešní podobě zavedl zakladatel řádu jezuitů svatý Ignác z Loyoly. Znamená to vést druhé k tomu, aby poznali svůj vnitřní stav a podle tohoto poznání nasměrovali svůj život k věčným hodnotám. Postavit se před papeže s touto ambicí je jistě dosti komplikovaný úkol. Za Špidlíkem však stála čtyřsetletá tradice jezuitského řádu. A také osobní římská zkušenost.

Z Boskovic do Říma

Tomáš Špidlík totiž žije už více než padesát let v Římě. Původem je však tento kněz Moravan, narozený roku 1919 v Boskovicích. V rozhovoru s kolegou M. I. Rupnikem vzpomíná na obyčejné poměry, ze kterých pochází: "Otec byl obuvník, ale těžce nemocný, neměl penzi. Život jsme měli těžký. Když jsem začal třetí třídu gymnázia, začal jsem si sám vydělávat na studie. Má matka si ale nikdy nestěžovala, říkávala: 'Zaplať pánbůh, zase jsme přečkali týden'." Ve dne matka pracovala na poli, v noci ji nemocný otec - trpěl těžkým revmatismem - budil, aby mu pomáhala. Aby si vydělal na studia, dával Tomáš hodiny slabším žákům a také jednomu hraběcímu synkovi. Toto nelehké období mu nicméně pomohlo, protože se naučil vykládanou látku stručně shrnout jednou větou, což se mu později hodilo i na předních univerzitách. O prázdninách pak student Špidlík jezdil s kravami, kosil trávu a pracoval na poli. Kromě toho ještě se svým spolužákem pořádal jízdy na kole a dokázali za den ujet i sto padesát kilometrů. Po maturitě v roce 1938 začal Tomáš Špidlík studovat češtinu a latinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. "Jedné noci nás přepadlo gestapo spolu s vojáky. Po dlouhém nočním výslechu odvezli velkou část studentů do koncentračního tábora. Mě zachránila pověstná německá přesnost. Rozkaz k odvozu se vztahoval na ty, kterým bylo alespoň dvacet let, mně chyběl měsíc." Pak nějakou dobu pracoval v železárnách, než nastoupil do jezuitského noviciátu, což je jakási přípravka na vstup do řádu. Když Němci jezuitský dům obsadili a musel být během čtyřiadvaceti hodin vyklizen, pokračoval ve studiích na Velehradě. Na velehradském gymnáziu pak také učil češtinu a ruštinu. Po roce 1948 odešel studovat teologii do nizozemského Maastrichtu. Holandsky tehdy ještě neuměl, a když probíhal překlad z hebrejštiny do holandštiny, nebyl si jist, který jazyk je který. Během zdejších studií se nicméně naučil podle svých slov spojit dvě věci: hlubokou víru a svobodu ducha. Tady se také stal v roce 1949 knězem a o dva roky později odešel do Říma. Na Papežském východním ústavu studoval východní spiritualitu a získal tu doktorát.

Vzdálená blízkost

Přes zeměpisnou vzdálenost a to, že kvůli vládě komunistů do vlasti nemohl, byl mnoha lidem doma blízký. Jeho hlas znali například posluchači českého vysílání Vatikánského rozhlasu. Do Československa se také pašovaly jeho knihy o duchovním životě, které v Římě v češtině vydávala Křesťanská akademie. Připomeňme aspoň jeho tituly Ruská idea nebo Spiritualita křesťanského Východu. Studium východní křesťanské spirituality ho naučilo mimo jiné tomuto: každá lidská osoba je neopakovatelná a má od Boha své poslání. Ač je autorem českým, svá díla píše často nejdříve francouzsky a do češtiny se pak překládají dodatečně. V současnosti působí Tomáš Špidlík jako profesor na papežské Gregoriánské univerzitě, která je považována za jakousi líheň osobností, které jednou budou v církvi něco znamenat. Od roku 1984 je poradcem Kongregace pro svatořečení, později se stal i členem Kongregace pro východní církve (kongregace je ve Vatikánu cosi jako ministerstvo). Je také inspirátorem založení střediska pro východní studia Centrum Aletti v Olomouci. Vzpomínám si, jak působivě dokáže Otec Špidlík hovořit o křesťanském umění. Je zajímavé, že v tom je podobný jinému českému (již zemřelému) teologovi, známému disidentovi a chartistovi Josefu Zvěřinovi. Obraz totiž někdy dokáže přiblížit více než jen suché dogmatické slovo. Když mluvil Špidlík o tom, co znamená červená nebo modrá barva na pravoslavných ikonách, dodával trochu žertovně, že historici umění na to mají někdy jiný názor.

Ocenění za výkon

Teď je tedy někdejší chlapec z Boskovic kardinálem. Co to znamená? Když necháme stranou pocty a vážnost, kterých se takovému muži v církvi dostává, má kardinál pouze jednu funkci: po smrti papeže se účastní volby nové hlavy církve. Volitelem však může být pouze ten, kdo není starší osmdesáti let. Příští volby papeže se tedy třiaosmdesátiletý Tomáš Špidlík jistě účastnit nebude. (Teoreticky by však mohl být zvolen, byť nebude během volby sedět v Sixtinské kapli.) Ve skutečnosti je to však pocta ještě větší. Špidlík není jen člověkem do počtu, církevním úředníkem, ale jde o uznání jeho intelektuálních zásluh. Mezi kardinály je třeba rozlišovat. K jedné "sortě" patří muži z římské kurie, tedy lidé, kteří jsou blízko ústředí církve. Další kardinálové jsou hodnostáři z různých konců světa, většinou z míst, která bývají s kardinálským titulem spojena (třeba Paříž, Vídeň nebo Praha). Posledním kardinálským typem bývají lidé, kteří sice nejsou biskupy, ale vyznamenali se během svého života významnými intelektuálními výkony. Mnozí z nich se ani po kardinálském jmenování nenechali vysvětit na biskupy, a navázali tak na starou církevní tradici. V křesťanském starověku totiž kardinál biskupem být nemusel. A ještě jeden paradox. V roce 1998 dostal katolický kněz Tomáš Špidlík Řád T. G. Masaryka, řád nesoucí jméno člověka, jehož vztah k církvi byl přinejmenším vlažný. Ale svobodu ducha by jistě u Tomáše Špidlíka ocenil i sám T. G. Masaryk.

Odkud jsem

Pocházím z Boskovic, a tím jsem byl blízko Brna - kde jsem později studoval literaturu, ta mě velmi zajímala.

Čím vším jsem byl

Po válce jsem vstoupil k jezuitům a u nich jsem vystudoval filozofii. Potom jsem odjel do Holandska studovat teologii. Teď jsem již 52 let v Itálii - přednáším na Papežském východním ústavu a na Gregoriánské univerzitě. Jako známého odborníka na spiritualitu Východu mě také často zvali po celém světě na přednášky.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo

Když jsem byl jmenován kardinálem, řekl jsem papežovi: Já sám už toho pro církev mnoho neudělám, ale moc děkuji za to uznání toho všeho, co jsme všichni spolu udělali pro sjednocení církve, pro vytvoření evropské spirituality. Také jsem napsal spoustu knih, které jsou postupně překládány do řady jazyků - celkem mi tak (i s překlady) vyšlo na 140 knih.

Můj nejbližší velký úkol

Dokončit dvě knihy, které teď mají vyjít.

(MF DNES)