Listopad 2003

Od hraběte Šlika k Lázním Jáchymov

Jiří Loewy

Starosta bavorského Dachau si nejednou trpce stěžoval, že jeho město, zmíněné v análech poprvé roku 805, má nenapravitelně špatnou pověst, ačkoli může vykázat skoro 1200 let počestné historie. Stačilo ale pouhých dvanáct let (1933-45), kdy před branami Dachau stál pověstný koncentrák, aby na dobré jméno města padl černý stín. Takový, že místní firmy, chtějí-li exportovat do světa, dodnes uvádějí mnichovské adresy.

Nedávné diskuse o případném doplnění názvu Jáchymova predikátem lázně naznačují podobný problém. I když to nebylo vysloveno, stojí za přejmenovací iniciativou nepochybně také přání, aby název města, kam se jezdí pacienti léčit či rekreovat, nebyl už spojován s poválečnou historií toho místa, kdy se Jáchymov stal středobodem českého souostroví Gulag a symbolem nelidskosti a násilí. Údolí svatého Jáchyma si nezasluhuje, aby jeho bohatou historii navždy překrylo prokletí let 1945 až zhruba 1960, kdy bylo symbolem sovětského vykořisťování našeho přírodního bohatství a krutého nakládání s desetisíci vězňů, z větší části politických.

Vzestup a pád

Když se počátkem šestnáctého století našlo nedaleko opuštěné osady Konradsgrün stříbro, vytušil hrabě Šlik coby majitel panství netušenou šanci. Založil v údolí na úpatí Klínovce městečko Sankt Joachimsthal, přivolal saské horníky a pustil se do těžby drahého kovu. Vyvolal nevídanou konjunkturu: obec jím založená měla roku 1520 už 5000 obyvatel, o pět let později 13 tisíc a roku 1533, v době rekordní těžby 14 tun stříbra ročně, už 18 tisíc obyvatel ve 1200 domech. Tím se dočasně stal Jáchymov po Praze druhým největším městem Čech. Ve 134 štolách revíru pracovalo přes 8000 horníků pod vedením 800 důlních neboli štajgrů. Město se stalo jedním z prvních středisek reformace v Čechách a proslulo bohatým kulturním a duchovním životem.

Sláva Krušných hor ještě vzrostla, když hrabě Šlik šikovně obešel královské pravomoci a získal se souhlasem zemského sněmu právo mincovní. Počal razit stříbrné mince o váze 29,33 gramů, které se vbrzku pod názvem Joachimsthaler, zkráceně Taler (tolar), těšily vážnosti po celé Evropě; vzdálená ozvěna jejich názvu se dodnes ozývá z dolaru, měny USA, Kanady, Austrálie a řady dalších zemí.

Avšak už roku 1528 král Ferdinand I. odebral Šlikům právo mincovní a roku 1545 jim byly zkonfiskovány ve prospěch krále i doly. Tím byl zahájen nezadržitelný úpadek celé oblasti – erárnímu se u nás nedaří. Horníci odcházeli, těžba setrvale klesala, až v letech 1575-94 už v ročním průměru nedosahovala ani 500 kg stříbra. Rychle se vylidňoval i Jáchymov, který kolem roku 1600 už měl jen asi 3000 obyvatel, čili jen o málo víc než dnes. Třicetiletá válka dílo zkázy dokonala, obec byla několikrát vypleněna, řádily v ní vnucené posádky, protireformace byla prosazena nelítostně.

Těžba stříbra ustala definitivně a celé Jáchymovsko upadlo na staletí do bezvýznamnosti. Obživu zbývajících obyvatel zajišťovala produkce rukavičkářská, krajkařská a tabáková, kolem roku 1840 k ní přibyla výroba uranových barev (nešťastníci, kteří jich používali, netušili, co činí).

Manželé Curieovi objevili roku 1898 v jáchymovském uranovém smolinci nový prvek - radium. Uran se začal těžit v roce 1908 a zhruba do dvacátých let minulého století pokrýval Jáchymov třetinu světové potřeby radia. Už předtím ale – 1906 – začaly být využívány léčivé účinky radioaktivních pramenů, o tři roky později už v pravidelném lázeňském provozu.

Ruda pro Sověty

Po druhé světové válce se uranového bohatství Československa zmocnil Sovětský svaz, který zde začal v roce 1947 intenzivně těžit uran jako strategickou surovinu pro své atomové zbraně. K otrocké práci v desítkách dolů byli nasazeni nejprve němečtí váleční zajatci, od jara 1949 desetitisíce československých vězňů, z velké části politických. Není třeba, abych se pouštěl do podrobností, o oněch časech existuje celá literatura, z níž jako pamětník doporučuji především osobní svědectví bez beletristických ambicí, například „Jak se chodí v laně“ Oldřicha Klobase (Blok, Brno 1996) nebo „Deset křížů“ Karla Kukala (Ježek, Rychnov 2003).

Zadrátované lágry s líbivými názvy jako Bratrství, Rovnost, Svornost, Nikolaj, Eliáš, Mariánská počaly mizet koncem padesátých let, kolem roku 1970 byla těžba uranu na Jáchymovsku zastavena úplně. Zůstala po ní už jen noční můra vzpomínek na utrpení, které tu lidem působili jiní lidé, aniž je za to dodnes stihl trest.

V České republice je několik desítek obcí, které mají titul „lázně“ integrovaný v názvu. V sousedním Německu je různých těch „Bad atd.“

přes 120, a ještě každým rokem přibývají další, protože ctižádostiví radní si od toho slibují přírůstek prestiže.

Nevidím tudíž žádný důvod, proč bychom po všech historických peripetiích, které hrabě Šlik tušit nemohl, neměli mít Lázně Jáchymov. Nezní to špatně. A snad se příští generace nebudou domnívat, že komunistický režim své vězně posílal do lázní.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)