Listopad 2003

Český genetik vrací rodinám oběti války

Milan Macho

Na hřbitovech po celé Bosně a Hercegovině denně pláčí vdovy nad čerstvými hroby. Nikde v Evropě není tolik pohřbů jako na území bývalé Jugoslávie. Každý den se zhruba pětadvaceti bosenským rodinám vracejí ostatky jejich rodinných příslušníků, obětí etnické války na Balkáně. Patří k těm šťastnějším z tisíců pozůstalých, neboť aspoň mají kam nosit květiny a v duchu rozmlouvat se svými drahými. Velkou zásluhu má na tom i český genetik Daniel Vaněk.

Ještě dnes, řadu let po skončení války na Balkáně, pátrají experti po desetitisících obětí a snaží se zjistit, kdo je kdo. Ze seznamu pohřešovaných postupně mizí jméno za jménem. To vše díky rozsáhlému projektu Mezinárodní komise pro pohřešované, jež vznikla v roce 1996 z popudu bývalého amerického prezidenta Billa Clintona.

Nové postupy zrychlily práci

Proč právě sedmatřicetiletý český genetik Daniel Vaněk dostal důvěru, aby se významně podílel na největším identifikačním projektu v historii lidstva? Odpověď je jednoduchá. Pomohl výrazně urychlit identifikaci pomocí metody DNA. Před Vaňkovým nástupem pracovaly laboratoře v Bosně a Hercegovině pouze na přípravě vzorků. Ty se pak posílaly ke zpracování do USA a do Polska. Postup to byl drahý a hlavně zdlouhavý. Bylo potřeba vybudovat molekulárně-genetická pracoviště přímo v místě. A to byla chvíle pro Daniela Vaňka. "Během práce v kriminalistickém ústavu jsem objížděl různé konference po Evropě a psal články do odborných časopisů," vzpomíná badatel. "V roce 2001 jsem se setkal se svým nynějším šéfem Edwinem Huffinem, Američanem z Oklahomy, a ten mě v listopadu pozval na dva dny do Bosny, abych mu řekl svůj názor na metody práce stávající laboratoře. Vlastně už během rozhovoru, kdy jsem prohlásil, že je všechno špatně, a naznačil, jak by se to mělo změnit, jsem byl přijat. A jelikož jsem právě dosluhoval desátý rok u ministerstva vnitra a přál jsem si změnu, během dvou měsíců jsem se sbalil, naložil věci do auta a odjel do Bosny."

Chyba se stát nesmí!

"Metoda DNA spočívá v typování deoxyribonukleové kyseliny, která kóduje veškeré informace o lidských jedincích," říká Daniel Vaněk o metodě, která se poprvé objevila v roce 1986 v Anglii. "Velký problém v Bosně je získat DNA z kostí, které byly třeba deset let uloženy v zemi, někdy spáleny nebo zasypány vápnem." Během prvního měsíce v Bosně se proto zahloubal do metody izolace DNA z moči, kterou v Česku vyvinul s doktorem Martinem Pospíškem z Univerzity Karlovy. "Moč obsahuje také velice málo buněk, je tam rovněž velké množství bakterií, které DNA degradují - takže tento modelový přístup jsem kompletně přepracoval pro kosti," vysvětluje Vaněk, zástupce šéfa celého projektu DNA. S použitím nového postupu se Vaňkovi podařilo zvýšit úspěšnost odebírání vzorků z dřívějších třiceti na devadesát procent u dlouhých kostí, a dokonce 99 procent u zubů. Může se stát při identifikaci chyba? "Právě mou povinností je, aby se nestala," říká Vaněk. "Dohlížím na dodržování správných postupů a zatím se omyl nestal. Všechno je třikrát jištěné. Nemůžeme si ani chybu dovolit, to by zdiskreditovalo celou naši misi."

Kromě dohledu na dodržování laboratorních postupů vede český genetik vývoj nových metod identifikace a má na starosti akreditaci laboratoří. Banjalucká laboratoř, kde Vaněk sídlí, se věnuje převážně složitějším případům. Například těm, kdy je místo stehenní kosti či zubu k dispozici pouze jediný obratel. Nebo když je třeba odebrat vzorek z ohořelých či vápnem zasypaných kostí, u nichž ještě probíhal nějaký chemický proces. Laboratoř v Sarajevu pracuje ve velkém na jasnějších případech.

Někteří stále věří

Odborníci v Banja Luce a v Sarajevu zkoumají denně stovku vzorků kostí nebo zubů a z nich identifikují kolem 25 mrtvol. "Je to otázka týdnů, než po identifikaci získá rodina ostatky mrtvého, aby je mohla pohřbít," říká Daniel Vaněk a dodává: "A pozůstalí ještě dostanou od vlády finanční příspěvek na pohřeb." Daniel Vaněk se takového pohřbu také zúčastnil a pořádně jím otřásl. "Setkal jsem se s matkou, které odvlekli muže, dva syny a ještě zničili barák. Popisovala mi, jak se s ní syn loučil… Takové utrpení samozřejmě na člověka působí víc než setkání s kostmi, které se vykopávají ze země," vypráví Daniel Vaněk a lesknou se mu při tom oči. Odborníci odhadují, že pohřešovaných je celkem 30 až 40 tisíc, najde se jich však asi jen polovina. Identifikovat se zatím podařilo kolem 4600 pohřešovaných. U mrtvol, jejichž totožnost se nepodaří určit, jde buď o člena rodiny, z níž nikdo nepřežil, nebo jehož příbuzní se nepřihlásili. "V Bosně se nám celkem podařilo přesvědčit lidi, aby poskytli vzorky krve.

Naprosto odlišná je situace v Makedonii. Začátkem června jsem tam řešil problém: měli jsme dvacet mrtvých těl, ale žádné pozůstalé k nim. Ty rodiny si nechtějí vůbec připustit, že jejich milovaní jsou po smrti. Tvrdí, že byli pouze uneseni, a proto nebudou dávat vzorek krve," lituje Daniel Vaněk. "Od války v Bosně uplynulo víc času než od konfliktu v Makedonii. Lidé v Bosně pochopili, že pohřešované nenajdou, a chtějí už mít po všem, kdežto v Makedonii pořád věří, že se jejich příbuzní někde objeví."

Sám si vaří, sám si pere

Banja Luka leží v srbské části Bosny a Hercegoviny. Pracoviště mezinárodní komise pro pohřešované osoby sídlí v budově staré nemocnice, v níž přestavěli celé jedno patro. Laboratoř je moderně vybavená, každý má svůj počítač. Vaňkova šéfovská kancelář je také nová, i když neoplývá velikostí. Genetik bydlí pět minut pěšky od laboratoře, v klidné ulici kousek od středu města. V rodinném domku má pronajaté celé patro. "Používám obývák, kuchyň, ložnici a koupelnu, to další poskytuju hostům, pokud přijedou na návštěvu. Teď za mnou byly obě dcery, desetiletá a šestiletá, aby taky viděly, kde tatínek pracuje," říká s potěšením. Umí si doma udělat skoro všechno, ale žehlení ho nebaví. "Stačí mi jedno jídlo denně. Většinou si udělám těstoviny, rýži s tuňákem nebo něco podobného. Moc mi chutnají zdejší sýry, dělá se tu šťavnaté a voňavé čevapčiči, jí se hodně zeleniny." S platem zhruba 200 tisíc korun měsíčně se dá velice dobře vyžít a ještě ušetřit. V Kriminalistickém ústavu musel po nocích překládat, aby uživil rodinu. "Mám samozřejmě mnohem vyšší režii, než bych měl v Praze. Život v Bosně je drahý. Navíc si hradím pobyty na mezinárodních konferencích. Mezinárodní komise pro pohřešované mi zaplatí ročně pouze jednu konferenci v Americe a jednu v Evropě." Nedávno se odstěhoval od své přítelkyně. "Odjezd do Bosny byl začátek konce našeho vztahu," tvrdí. "Chápu ji: mít chlapa, který přijede domů jednou za dva týdny a věnuje se svým dvěma dcerám z prvního manželství, to je pro ženskou na nic."

Nezájem českých úřadů

Je špičkovým vědeckým a humanitárním pracovníkem a Česká republika by na něho mohla být pyšná. Není tomu tak. "Nejsem vyslaný Českou republikou, jsem soukromá osoba," říká Vaněk a dodává, že i na slavnostním otevření laboratoře v Banja Luce chyběli z pozvaných pouze dva: zástupci českého vyslanectví a českých jednotek SFOR. Jako Čech a Slovan je český genetik pro Srby přijatelnější než Američan. "Když se místní dozvěděli, že by tam měl působit americký pracovník, blokovali dokonce založení laboratoře," konstatuje Daniel Vaněk. Přitom USA financují projekt minimálně z poloviny. Přispívají také mnohé země Evropské unie, například Nizozemsko, jehož velitelé tak brutálně selhali ve Srebrenici a zavinili tím masakr desítky tisíc muslimů.

S bývalými kolegy z kriminalistického ústavu je však Vaněk stále v kontaktu. "Zpočátku mi pomáhali, když jsem potřeboval namíchat speciální chemikálie na pokusy, všechno mi dali. Já jim naopak poskytl svou metodu a nabídl, že kdokoli bude chtít, může se přijet do Bosny zdarma proškolit. Ale zájem zatím není. Divím se tomu. Z FBI by k nám chtěli někoho poslat, ze zemí Evropské unie také…" upozorňuje Daniel Vaněk. Byl to právě on, kdo před 12 lety založil v Praze na kriminalistickém ústavu genetickou laboratoř a začal prosazovat zjišťování totožnosti metodu DNA, která nahradila méně přesnou metodu krevních skupin. DNA lze totiž dešifrovat například i podle spermatu, nedopalku cigarety nebo olíznuté známky na dopise. Příští rok bude zřejmě Daniel Vaněk řešit, co dál. Identifikace pohřešovaných z bývalé Jugoslávie totiž stojí ročně osm milionů dolarů a tato částka je zatím slíbena do roku 2004. A laboratoře tohoto typu nikde jinde ve světě neexistují. "Práce je to zajímavá, ale už se mi přece jen tenhle život kočovníka trochu zajídá," připouští Daniel Vaněk. "Cítím, že se potřebuji zase usadit, mít kolem sebe kamarády a lidi, které mám rád, a aspoň na chvilku žít normálně."

Jak se identifikují nalezené ostatky

V letech 1997 a 1998 vypracoval Červený kříž seznam pohřešovaných lidí. Ten se neustále rozrůstá stejně jako soupis pozůstalých, protože mnozí z nich, hlavně Muslimové, utekli do ciziny a hlásí se postupně teprve nyní. Na základě seznamu procházejí pracovníci Mezinárodní komise pro pohřešované vesnici po vesnici. S lidmi, kteří někoho postrádají, vyplní formulář a odeberou jim kapku krve z prstu. Vzorky krve putují do Tuzly, kde jim v identifikačním centru přidělí čárové kódy a odešlou je do laboratoří v Sarajevu nebo Banja Luce. Tam se z odebraných vzorků zpracovává výsledný DNA profil. Podobný je postup při získávání vzorků z kostí či zubů mrtvol. Po exhumaci, jíž je přítomen i soudce, antropolog a patolog a kterou snímá monitorovací zařízení, je z ostatků odebrán vzorek, nejlépe ze stehenní kosti nebo ze zubu. Do databáze se zanese místo nálezu a třeba i fotografie zbytků oděvu mrtvého. Každý den se porovnávají databáze vzorků pozůstalých a mrtvých. Zjistí-li se genetická příbuznost dvou profilů, zmizí ze seznamu pohřešovaných další jméno. Pravděpodobnost, že jde o hledanou osobu, přesahuje 99,99 procenta.

(MF DNES)