Listopad 2003

Co s nimi?

Emanuel Mandler

V debatách o reformě veřejných financí a o financích vůbec se nezapomíná zdůraznit i jedna z kladných stránek těchto většinou restriktivních zákonů. Jde o to, že vláda, "ač by nemusela" (ministr Škromach), přidá od ledna každému důchodci měsíčně 140,- Kč. Reálná hodnota důchodů prý tak vzroste (?) a podle naší vlády se poněkud přiblíží metě: stavu za Jakeše v roce 1989. Ne ovšem zase tak úplně. Nesmíme zapomínat na blížící se vlny inflace a na to, že pohled na důchody je u nás poněkud deformován. Existují přece mimořádně slušné důchody estébáků a dalších vnitráků, důstojníků a poddůstojníků i mnoha vysoce postavených administrativních pracovníků období reálného socialismu. Odmyslíme-li si tyto slušné důchody, těžko se kupříkladu někdo dozví, jaký je v Česku průměrný důchod normálních lidí. Koneckonců buďme rádi, že to nikdo neví. Ale i z cifer, které jsou k dispozici, by mohl ledasjaký odpůrce demokratických pořádků ukout zbraň proti našemu režimu, a divím se tedy, že se o nich na veřejnosti hovoří. Neměly by patřit mezi utajované skutečnosti?

Může se to, co říkám, chápat jako nejapný žert. Za to, že třináct let po sametovém převratu máme u nás nižší reálné důchody než za reálného socialismu, se naše společnost totiž nijak nestydí. A tato závažná záležitost souvisí zřejmě s tím, jak přetěžko shánějí zaměstnání lidé starší čtyřiceti let. Zcela zmizela úcta k věku (nikoli ke stáří), jako nutná produktivní hodnota společnosti. Mají-li dobře fungovat, neobejdou se mnohé podniky a instituce (uveďme jako příklad média) bez "starších", zkušených a v důsledku toho často moudrých pracovníků. Jenomže ani mladší lidé, ani hlavní podniky a instituce to takto nevidí a lidé nad čtyřicet let jsou jako neperspektivní pracovníci odepsaní.

Na rozdíl od úcty k (pracovnímu) věku, která je produktivní, dalo by se říci materiální společenskou hodnotou, nemá úcta ke stáří pozitivní provozní význam - je hodnotou evidentně duchovní. Tím, že velmi rychle mizí, ztrácí se jeden z pozitivních duchovních rozměrů národa. Lhostejné to není. Naše obyvatelstvo postupně ztrácí četné příznaky a obyčeje, které získalo vývojem v křesťanské Evropě a s jakousi zvrácenou blažeností žije v pohanském klimatu nacionálních, rasových a stavovských (třídních) nenávistí. V době, kdy Česko vstupuje do Evropské unie, směřuje jeho duchovní rozměr spíše k pohanství.

A z tohoto pohledu je dobře vidět význam úcty ke stáří jakožto duchovního rozměru křesťanské Evropy, který naše společnost spolu s dalšími kladnými a důležitými atributy beznadějně ztrácí na úkor nabobtnání rysů destruktivních. Ty budou i v budoucnu především škodit nám samým.

(MF DNES)