Listopad 2003

Co vše se ztratilo v Iráku

Emanuel Mandler

Inspektor Blix soudí, že zbraně hromadného ničení v době amerického útoku v Iráku pravděpodobně vůbec nebyly. Proto, dovídáme se, hlavní důvod, pro který Spojené státy zaútočily na Irák, byla nestoudná lež. USA si ji vymyslely, aby tím ideologicky pokryly svou agresi. Tak a podobně argumentuje dnes mnohý posluchač (divák, čtenář, diskutér v hospodě). A připomene, že ať Američané hledají, kde hledají, beztak nic v Iráku nenajdou.

V tom posledním je hodně pravdy. Nejenže nenašli Usámu bin Ládina, dokonce ani Saddáma Husajna ne. Vida, a ten nepochybně v době koaličního útoku v Iráku byl. Jenomže zmizel. Proč by měl právo na zmizení jen on? Kromě proslulého diktátora mohlo z Iráku zmizet ledacos, a těžko vědět co konkrétně.

Než se zmíníme i o této prožluklé otázce, sluší se připomenout a vždy znovu připomínat, proč Spojené státy zaútočily na Irák. Nebyly si zcela jisty tím, že vlastní nebo vyvíjí zbraně hromadného ničení, podle neveřejných zpráv to však považovaly za velmi pravděpodobné. Rozhodně nepochybovaly o souvislosti mezi Irákem a teroristickou sítí ohrožující západní civilizaci (tato souvislost je rovněž dokumenty “neprokázaná”), přičemž měly právem za to, že Irák zaujímá v tomto zápase mimořádně významné geopolitické postavení. Na rozdíl Evropy, Amerika opravdu bojuje se světovým terorismem. A je to boj nesmírně důležitý – představme si, že by se terorismus rozšířil a zahnízdil po celém světě; při rozvoji techniky je to neobyčejně zlá představa. V tomto boji jsou však Spojené státy velmi osamocené, podpora jejich zápasu je proto tím aktuálnější.

Vraťme se však k otázce, kterou vlastně nelze zodpovědět: co všechno v Iráku bylo a dnes už není, anebo je zakopáno kdesi na zcela nepřístupném místě té velké země. K zodpovězení stačí představit si vývojové alternativy podle francouzského návrhu na konsolidaci poměrů v Iráku. Americký komentátor o tomto návrhu říká, že “požaduje jakési šílené symbolické předání irácké suverenity jakémusi typu narychlo sestavené dočasné irácké vlády, přičemž by na zbytek přechodu Iráku k demokracii měla dohlížet rozdělená OSN spíše než Amerika.” (T. L. Griedman, “Americká válka s Francií”, MF DNES 25. 9. 2003). První vývojová alternativa založená na tomto rychlém předání svrchovanosti je, že vše by v Iráku fungovalo jako na drátku: vytvoření stran, volby, fungování samosprávy atd. Taková alternativa je pro reálně uvažujícího člověka těžko představitelná. Ale opačně extrémní vývojová alternativa založená na francouzském návrhu je představitelná zcela snadno. Spočívá v tom, že v Iráku zavládne anarchie, kterou zkrotí za cenu tisíců lidských životů energický vůdce a zavede hrůzostrašnou diktaturu (nebo “islámskou republiku”). Sice by ani USA, ani kdokoli jiný takový Irák nenapadl, ale kdyby napadl, co by tam asi našel? A vůbec, záleží na tom tolik?

Záleží na tom mnohem méně než na tom, že by zeměkoule měla zase o jednoho nebezpečného diktátora a o jeden totalitně hrozivý stát víc.