Listopad 2003

Evropa za rozcestím

Emanuel Mandler

Nejen u nás vládne všeobecné přesvědčení, že současná Evropa stojí na rozcestí. Je to dáno hlavně jednáním o ústavě Evropské unie a rozšířením unie o deset nových východoevropských členů. Není zatím zcela vyřešena otázka, do jaké míry a jak vůbec se Evropa bude po organizační stránce vyvíjet a v tomto smyslu je zajisté Evropa na rozcestí. Dodejme, že na rozcestí značně hrbolatém, když současně s tím, jak se rozšiřuje o deset nových členů, hodlá přijmout definitivní ústavu; člověk by řekl, že s definitivní ústavou je třeba počkat alespoň dva roky, aby za tu dobu bylo možno odhalit nedostatky tak velikého celku a rozpoznat nové vývojové trendy. Ale jednou už to je tak, jak si Evropská unie přeje, a nyní stojí na rozcestí. Ovšem, a to je třeba zdůraznit, pouze po stránce organizační.

Rozcestí ideové má už Evropa za sebou. Nejdůležitější její státy, Francie a Německo, se rozhodly, že v celoplanetární válce proti terorismu a jeho základnám zaujme pozici neaktivního, jakoby neutrálního člena, nakloněného spíše protidemokratickému táboru. V poslední době se to projevilo zejména ve dvou rozhodováních a jednáních. První jednání se týká otázky, kdy vlastně, jak brzy se má předat řízení iráckého státu výlučně do iráckých rukou. Francie a Německo usilují o to, aby se tak stalo co nejdřív; v neustátých poměrech Iráku a Středního východu vůbec by to mohlo vést k recidivě autoritativního režimu.Jak se zdá, velkým evropským státům to vadí méně než přítomnost Spojených států na Středním východě. Ostatně nevraživé stanovisko obou tak důležitých států k americkému spojenci naznačilo, odkud a kam vítr vane.

Americký spojenec je ovšem supervelmoc a Evropa si na něho nemůže přespříliš troufat. I kdyby z našeho subkontinentu vznikl superstrát, je ochota jeho vlád a obyvatel přispívat na zbrojení a armádu tak malá, že se jaktěživ nebude moci s Amerikou měřit. Proteroristické zaměření evropských struktur je mnohem znatelněji ve vztahu k blízkovýchodnímu konfliktu. Je viditelné. Jde o vytrvalou podporu radikálních Palestinců, která se naposledy projevila tím, že teprve na nátlak nových členů bylo "politické" křídlo Hamasu zařazeno mezi teroristické skupiny a že Evropa vzorně hlasovala pro rezoluci OSN požadující ochranu Jásira Arafáta. Jistě, židovskému státu se vyhrůžky na adresu Arafáta nevyvedly a vůbec mu nepomohly, to je jedna věc. Druhá věc je podpora, kterou Evropa poskytla (a stále poskytuje) tomuto nepochybnému teroristovi a palestinskému terorismu vůbec.

Má to jistě své "materiální" kořeny. V Evropě bylo před druhou světovou válkou hodně židovského obyvatelstva. Většinu vyhladil holocaust, podstatná část zbývajících se odstěhovala buď do Izraele nebo do Spojených států nebo někam, kde mohli klidněji žít. V Evropě mezitím nahradili židovské obyvatele Arabové a vůbec muslimové. Částečně pro zmírnění kolonialistického pocitu provinění (Francie), částečně také proto, že Západoevropanům se dnes chce mnohem méně pracovat, než tomu bylo v minulém století, vítali mezi sebou imigranty, kteří si chtěli vydělat prací (dnes už je to mnohem složitější).

To je ovšem jen jedna z příčin, proč evropské demokracie zaujímají nepřátelský postoj vůči demokratickému Izraeli a nevlídný postoj k Spojeným státům. Tak jako tak, Evropa se ocitla za ukazatelem naznačujícím směr od terorismu a k terorismu. Vydala se už před léty na cestu vedoucí nepřímo k podpoře palestinského terorismu a těžko, přetěžko z této cesty sejde. Přitom, pochopitelně, verbálně všichni demokratičtí politici v Evropě terorismus odsuzují. Ale nedělá to Arafát (a mnozí další) podobně?

U radikálních muslimů to nepřekvapuje. Otázka však je, jak se z tohoto mravního marasmu dostane Evropa.

(www.bohumildolezal.cz)