Listopad 2003

Fetišismus dějin

Emanuel Mandler

Němečtí vyhnanci patřili mezi skupiny, které byly druhou světovou válkou těžce postiženy: vinen/nevinen, na tom nezáleželo. Až donedávna však byly sympatie k nim rozděleny dosti zvláštním způsobem. Zvenčí se jim vlastně dostalo podstatné podpory pouze v Bavorsku, jinak zůstali bývalým protivníkům nepřáteli a vlastnímu národu jakýmsi nechtěným břemenem. Potupu, která postihla vyhnance, nechápali Němci jako potupu celého národa. Dokonce generace, které znaly nacismus už jen z vyprávění, v hojné míře přijaly nacionalisticky "příčinné", to znamená determinované pojetí vyhnání: Hitler způsobil druhou světovou válku a její nevídané hrůzy, a tím také vyhnání. Jeho skuteční viníci (kupříkladu pražská vláda) byli a jsou tímto způsobem exkulpováni. Že tento způsob "výkladu dějin" je v Německu běžný, o tom svědčí jednoznačné výroky kancléře Schrödera.

Poslední dobou se však německý vztah k vyhnancům začal měnit. A to v kladném smyslu, což se ostatně dalo čekat. Nové generace německého národa nemohly donekonečna nést na svých bedrech komplex viny za nacismus, jednou se muselo stát, že začnou překonávat pasivitu z ní vyplývající. Dokud tento komplex viny existoval, nebyla potíž Němcům dokazovat, že se ti, kdo jejich vyhnance o vše obrali, trápili a vystěhovali, ničím neprovinili. Z hlediska práva, ale i prosté logiky je to jinak. Ten, kdo byl vyhnán z vlasti, aniž mu byla prokázána vina - to znamená bez soudu -, je jednoznačně obětí perzekuce. Ale vlastně - jaký by to byl trestní kodex, aby obsahoval jako trest vyhnání? Vyhnání není trest, vyhnání je bohapusté násilí. To není věc nacionální.

Je pozoruhodné, že otázky tohoto druhu začaly Němce v hromadnějším měřítku zaměstnávat v souvislosti s projektem Centra proti vyhánění. Pomníky a pomníčky nestačí. K tomu, aby tak psychicky zdeptaný národ získal běžné sebevědomí - doufejme, že větší než běžné nezíská - k tomu je zapotřebí všeobecného symbolu. Můžeme sledovat, jak se tímto symbolem stává projekt Centra proti vyhánění.

Samotný projekt není úplně a docela neproblematický. Jde zejména o to, že Němci ho mohli budovat jako centrum týkající se vyhánění příslušníků vlastního národa a pouze jich. Jenomže oni se zřejmě obávali námitek z nacionalismu. Proč? Za druhé světové války bylo vyhnáno přibližně 12 milionu Němců a byli vyhnáni pro svou národnost. Je to snad málo? Nicméně projekt centra, tak jak ho známe, je centrum proti jakémukoli vyhánění, nejen vyhánění Němců. Aby bylo jasno: Němci mají plné právo takové internacionální centrum vybudovat a udržovat v provozu. A může se jim to také líbit. Jiná věc je, že se to nemusí líbit každému: takoví Poláci byli také vyháněni, na území Sovětského svazu bylo vyhánění etnických skupin běžným stalinským zločinem - a cožpak osud židovského obyvatelstva v Evropě (nejen obětí holocaustu, ale rovněž těch, kteří přežili koncentráky a neměli se kam vrátit), není modelovým příkladem vyhnání? A právě to je Achillova pata berlínského centra: vyhánění židů je přece jen hlavně německá záležitost, a tak mohou být z tohoto hlediska proti berlínskému centru námitky onoho druhu, že v oběšencově domě.

Nerad bych, aby tato jednoduchá úvaha byla špatně pochopena. Ať už totiž chceme v realitě uskutečnit cokoli zásadního, jen málokdy se to podaří tak, aby se spolu s dobrým úmyslem nerealizovalo i cosi vedlejšího, cizího, něco, co původní úmysl oslabí. O tom se tu zmiňuji v souvislosti s projektem berlínského Centra proti vyhánění; nedokázal bych však a nechtěl bych říci, že tento projekt nezasluhuje podporu.

A pokud se podaří uskutečnit, bude to znamenat, že hnutí vyhnanců za rehabilitaci dostane důležitý hmotný symbol. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že sousedé Německa (zvláště my) něco hrůzostrašně zanedbali.

(www.bohumildolezal.cz)