Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Listopad 2003


Fetišismus dějin

Emanuel Mandler

Němečtí vyhnanci patřili mezi skupiny, které byly druhou světovou válkou těžce postiženy: vinen/nevinen, na tom nezáleželo. Až donedávna však byly sympatie k nim rozděleny dosti zvláštním způsobem. Zvenčí se jim vlastně dostalo podstatné podpory pouze v Bavorsku, jinak zůstali bývalým protivníkům nepřáteli a vlastnímu národu jakýmsi nechtěným břemenem. Potupu, která postihla vyhnance, nechápali Němci jako potupu celého národa. Dokonce generace, které znaly nacismus už jen z vyprávění, v hojné míře přijaly nacionalisticky "příčinné", to znamená determinované pojetí vyhnání: Hitler způsobil druhou světovou válku a její nevídané hrůzy, a tím také vyhnání. Jeho skuteční viníci (kupříkladu pražská vláda) byli a jsou tímto způsobem exkulpováni. Že tento způsob "výkladu dějin" je v Německu běžný, o tom svědčí jednoznačné výroky kancléře Schrödera.

Poslední dobou se však německý vztah k vyhnancům začal měnit. A to v kladném smyslu, což se ostatně dalo čekat. Nové generace německého národa nemohly donekonečna nést na svých bedrech komplex viny za nacismus, jednou se muselo stát, že začnou překonávat pasivitu z ní vyplývající. Dokud tento komplex viny existoval, nebyla potíž Němcům dokazovat, že se ti, kdo jejich vyhnance o vše obrali, trápili a vystěhovali, ničím neprovinili. Z hlediska práva, ale i prosté logiky je to jinak. Ten, kdo byl vyhnán z vlasti, aniž mu byla prokázána vina - to znamená bez soudu -, je jednoznačně obětí perzekuce. Ale vlastně - jaký by to byl trestní kodex, aby obsahoval jako trest vyhnání? Vyhnání není trest, vyhnání je bohapusté násilí. To není věc nacionální.

Je pozoruhodné, že otázky tohoto druhu začaly Němce v hromadnějším měřítku zaměstnávat v souvislosti s projektem Centra proti vyhánění. Pomníky a pomníčky nestačí. K tomu, aby tak psychicky zdeptaný národ získal běžné sebevědomí - doufejme, že větší než běžné nezíská - k tomu je zapotřebí všeobecného symbolu. Můžeme sledovat, jak se tímto symbolem stává projekt Centra proti vyhánění.

Samotný projekt není úplně a docela neproblematický. Jde zejména o to, že Němci ho mohli budovat jako centrum týkající se vyhánění příslušníků vlastního národa a pouze jich. Jenomže oni se zřejmě obávali námitek z nacionalismu. Proč? Za druhé světové války bylo vyhnáno přibližně 12 milionu Němců a byli vyhnáni pro svou národnost. Je to snad málo? Nicméně projekt centra, tak jak ho známe, je centrum proti jakémukoli vyhánění, nejen vyhánění Němců. Aby bylo jasno: Němci mají plné právo takové internacionální centrum vybudovat a udržovat v provozu. A může se jim to také líbit. Jiná věc je, že se to nemusí líbit každému: takoví Poláci byli také vyháněni, na území Sovětského svazu bylo vyhánění etnických skupin běžným stalinským zločinem - a cožpak osud židovského obyvatelstva v Evropě (nejen obětí holocaustu, ale rovněž těch, kteří přežili koncentráky a neměli se kam vrátit), není modelovým příkladem vyhnání? A právě to je Achillova pata berlínského centra: vyhánění židů je přece jen hlavně německá záležitost, a tak mohou být z tohoto hlediska proti berlínskému centru námitky onoho druhu, že v oběšencově domě.

Nerad bych, aby tato jednoduchá úvaha byla špatně pochopena. Ať už totiž chceme v realitě uskutečnit cokoli zásadního, jen málokdy se to podaří tak, aby se spolu s dobrým úmyslem nerealizovalo i cosi vedlejšího, cizího, něco, co původní úmysl oslabí. O tom se tu zmiňuji v souvislosti s projektem berlínského Centra proti vyhánění; nedokázal bych však a nechtěl bych říci, že tento projekt nezasluhuje podporu.

A pokud se podaří uskutečnit, bude to znamenat, že hnutí vyhnanců za rehabilitaci dostane důležitý hmotný symbol. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že sousedé Německa (zvláště my) něco hrůzostrašně zanedbali.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky