Listopad 2003

Internacionalismus a poválečné vyhnání

Emanuel Mandler

Přes oficiální snahu nemluvit o poválečné situaci se o ní hovoří stále víc. Není to vždy příjemné. Ale milé je diskutovat o ní se čtenářem, jemuž jde hlavně o poznání tohoto dramatického období dějin.

Vážený pane Mandlere,

rád bych se na Vás obrátil s následující otázkou k vyhnání Němců po válce: Jak jistě víte, stojí v hlavě VIII Košického vládního programu z 5. dubna 1945, něco jiného, než stálo pár neděl poté v dekretu 5/1945. Otázka viny se řešila jednoduše národností.

Čemu se divím a co si nejsem s to moc vysvětlit, je, jak k tomu došlo. Na fóru Lidových novin o dekretech jsem vyslovil domněnku, zda to nebyl jakýsi výměnný obchod s komunisty v tom smyslu, já (Edvard Beneš) vám (šesti komunistickým ministrům) povolím znárodnění, Národní frontu atd., když se připojíte k mému projektu kolektivní odplaty za Mnichov.

Jak Vám to zde píšu, připadá mi to jasně tak trochu za vlasy přitažené, nicméně Váš názor bych uvítal.

Se srdečným pozdravem

Antonín Andert

Tutzing/Bavorsko

Odpověď:

Vážený pane Anderte,

také si myslím, že vysvětlení, které uvádíte, neodpovídá zcela skutečnosti. Skutečnost je taková, že komunisté zpočátku trvali na tom, aby byly vystěhovány pouze osoby (individua) německé národnosti, které se za války provinily. Odlesk, ale opravdu jenom odlesk tohoto pojetí najdete ve všech nacionálně perzekučních Benešových dekretech. Podobně jako Košický vládní program (psaný s ohledem na mezinárodní spojence "ohleduplně") také Benešovy dekrety neodpovídají zcela realitě. Ta byla horší. Dekrety uvádějí výjimky, ale ty jsou buď směšné (např. v dekretu o konfiskaci zemědělské půdy), anebo se v praxi nedodržovaly.

Celkem se to vše snadno dá vysvětlit tím, že nekomunistické strany přistoupily na komunistickou hru: něco jiného budeme o odsunu říkat a něco jiného dělat; divoký odsun je toho nejlepším příkladem.

Pokud jde o dekret č. 5, pak si Národní fronta okolnost, že tu žádné výjimky nejsou, odůvodňovala nejspíš tím, že vlastně ještě nejde o konfiskace, ale pouze o dohled nad majetkem. Nebylo to nešikovné, zabavit majetek a tvrdit že jde pouze o to, aby se s ním správně zacházelo.

Takže serióznost postupu vůči Němcům a Maďarům, naznačovanou v Košickém vládním programu, bych doporučoval nebrat příliš vážně.

Se srdečným pozdravem

Emanuel Mandler

Vážený pane Mandlere,

abych pravdu řekl, sledoval jsem rozdílem Košického vládního programu a dekretu č. 5/1945 stopu, na kterou mě přivedl zesnulý Ferdinand Seibt v jeho "Deutsche und Tschechen". Františka Seibta znám ze zakázkových kontaktů; restauruji zde v okolí Mnichova knihy, přesněji knihovazby, a přes materielní stránku knih jsme se spolu seznámili.

Ferdinand Seibt argumentoval v kostce tak, že zde onen citelný, velmi opatrný a přitom skutečně vyjádřený rozdíl je. Z toho, jak například Hrabal líčí konec války (jsem ročník 46, a od roku 1969 jsem pryč z Čech) a ze svých obyčejných úvah, jsem dospěl k závěru, že doba byla vyhecovaná a lidé se těšili na konec války, ale všichni velmi svědomitě sledovali, co a jak se projevuje, jaké plány se asi chystají, co se tedy po válce bude dít. Z toho usuzuji, že Košický vládní program by se neměl brát na lehkou váhu. V mnoha bodech (přebudování státu) byl přeci splněn.

Otevřeně řečeno, nehodlám tehdejším komunistům přisuzovat zodpovědnost za národně chápané dekrety. Jejich cílem byly a musely být socializující dekrety. Nikde ale nevidím, že by se museli odklánět od vlastního přesvědčení, to znamená od internacionalismu. Že na národovectví "naskočili", je mi jasné a z populistických důvodů pochopitelné, že by ho ale sami mezi dubnem a květnem 1945 rozdmýchávali, je mi těžké uvěřit.

Váš

Antonín Andert

*

Vážený pane Anderte,

možná, že bude zapotřebí vyměnit si pár dopisů, abychom si rozuměli. Jaké jsou v zásadě rozdíly mezi jednotlivými dokumenty NF, na to poukazuji v publikaci "Benešovy dekrety". Jde o to: projekt národně socialistické revoluce vytvořil dr. Beneš. Komunisté ho přijali a rozpracovali v ucelený program (Košický vládní program), který přijala celá NF. Legislativou revoluce, přirozeně včetně vyhnání Němců, byly Benešovy dekrety. Není možné požadovat, aby se dokumenty tohoto trojího druhu zcela shodovaly.

Když čeští komunisté viděli, jak kladně se k vyhnání Němců staví Stalin, byli odsunu více nakloněni než před tím. Když pochopili, že jim to přinese sympatie českých voličů, jejich nadšení ještě stouplo. Není na tom nic divného. Říkáte, že komunisté museli být hlavně pro socializující opatření. Ale byla nějaká opatření víc socializující než úplná konfiskace majetku Němců bez náhrady? Nezapomeňte, že značná část německého majetku připadla státu a že drtivé většině národních správců zkonfiskovaný majetek, pokud se nerozkradl, beztak brzy stát sebral.

K divokému odsunu ještě poznámku: nemohl proběhnout bez pomoci sovětské okupační správy. Sovětské orgány a naši komunisté - myslíte si, že se neshodovali?

Se srdečným pozdravem

Emanuel Mandler

Vážený pane Mandlere,

veškerým Vaším argumentům přitakávám, jedno mě ale přitom tak trochu teoreticky zaráží: Není možné, že může být rozdíl mezi vysvětlováním věcí poté, co proběhly, a mezi tím, když se snažíme situaci, při které docházelo k volbě mezi možnými alternativami, nějak rekonstruovat? Jinak řečeno, retrospektivně poukazovat na vnitřní logiku jednotlivých tahů by nás přeci mohlo nutit k tomu, volky nevolky přezírat skutečnost, že v konkrétní dané situaci existovaly alternativy, které byly spolu s touto posléze zvolenou situací zvažovány.

O co mi tedy jde, bych nazval pokusem vybavit si tehdy se nabízející alternativy. Vidět tehdejší aktéry v jejich rozpoložení. A zde mě zajímají hlavně komunisté. Prezident Beneš mi ve srovnání s nimi připadá poměrně triviálně determinovaný (můj stát, můj Hrad a ta facka, co mi dali, nebo jen chtěli dát v Mnichově). Komunisté řešili otázku sociální revoluce za cenu, že bude provedena národnostně a tak i chápána (ne třídně). Na druhé straně věděli, že když tomu svolí a dokonce se něčeho podobného zúčastní, tak jim už nikdo jejich "proletáři všech zemí, spojte se!" věřit nebude. I kdyby se mezi sebou (v Moskvě) kojili Leninovými poučkami o vedoucí úloze strany a z toho si arogantně lepili představy o tom, že nestraník buď zapomene, nebo nebude znát; každý z nich věděl, že internacionalismus je jedním z nejsilnějších trumfů marxistů.

Že ho nevynesli, to víme, nevíme ale (aspoň já ne), proč. Jasné muselo být totiž i jim, že ti, co nacistickou perzekucí opravdu trpěli, dobře věděli, že stěžejním nacistickým přesvědčením bylo právě národovectví, že se tudíž při poválečné politice vůči Němcům jedná o to samé, pouze jinak namalované.

Akceptovat zde vysvětlení, že i komunisté dobře věděli, že předkládat československému obecenstvu internacionalismus je jakoby politickou sebevraždou, bere-li se v úvahu silný český nacionalismus, se mi moc nezdá. Dožívala totiž doba, kdy byl každý svědkem, jak se u německého souseda rozdmychával. Vědělo se tedy dobře, že nacionalismus, protože abstraktní, není ničím daný, jako např. jazyk, ale že je to zákal, kterým se sice dá mnohé zakalit, ale nemusí.

Zdraví Vás na dálku

Antonín Andert

Vážený pane Anderte,

myslím, že když se české válečné a poválečné problémy pojmou z větší části teoreticky (jak se o to pokoušíte), pak ta větší - teoretická - část zastíní část faktickou, tedy to, jak tomu skutečně bylo. Hovoříme-li o komunistickém internacionalismu, měli bychom si kupříkladu být vědomi toho, že to už dávno nebyl Marxův či Leninův internacionalismus, nýbrž internacionalismus J. V. Stalina jakožto suverénního vládce Sovětského svazu. Jinými slovy, pod pláštíkem komunistického "internacionalismu" se skrýval sovětský imperialismus. Úkolem jednotlivých východoevropských komunistických stran bylo získat v příslušných zemích moc tak, aby se země mohla stát součástí sovětské koloniální říše. Pokud by nějaká komunistická strana byla neposlušná, se zlou by se potázala (stalo se to Jugoslávii, ale ta byla příliš daleko a Stalin na ni nedosáhl).

Tento východoevropský internacionalismus, jak jsem si ho výše dovolil vyložit, nemohl nikdo na světě tak dobře uplatnit jako čeští komunisté, a to proto, že z poloviny jej nadšeně vytvářely "buržoazní" strany jako záštitu svého revolučního nacionalismu. Pro dr. Beneše a českou exilovou vládu v Londýně znamenalo pevné (opravdu pevné) pouto se Sovětským svazem záruku národní a státní bezpečnosti proti německé a vůbec germánské hrozbě. Pokud Klement Gottwald hovořil o internacionalismu, pak to byl jakýsi fetiš. Vážně komunistická strana myslela pouze věčné a nerozborné přátelství se Sovětským svazem a vytýkala svým partnerům, že v tomto oboru a odvětví "internacionalismu" nejsou dostatečně důslední. Slavný případ s Marshallovým plánem je důkazem toho, že nikoli komunisté, ale nekomunistické strany měly potíže s rozpolceností své politiky. V té době si totiž národní socialisté a lidovci byli vědomi toho, že Československo se ve svém vlastním zájmu nemůže úplně odloučit od Západu. Jenže - bylo už pozdě. Nemusím snad zdůrazňovat, že takový problém komunisté neměli.

Jinak řečeno: kdyby neexistoval fanaticky protiněmecký a "proslovanský" (prosovětský) Benešův nacionalismus, museli by si ho snad dát komunisté vyrobit, protože lepší ideje, jichž by se mohli chopit a pochodovat s nimi k únoru 1948, se snad ani nedaly vymyslet. Nezůstávejme v teorii, tento nacionalismus znamenal také ohromné majetkové přesuny a značné loupežení. Nedivme se, že komunisté stanuli v čele tohoto "internacionalismu" a na dlouho měli v Česku náramný počet příznivců. Hodně lidí se domnívalo, že především díky komunistům si polepšili. Rozumíme si?

Se srdečným pozdravem

Emanuel Mandler