Listopad 2003

Opus bonum 2003

Emanuel Mandler

Kdo vlastně dnes ví, co bylo Opus bonum? Tuto katolickou organizaci založil bývalý opat břevnovského kláštera Anastáz Opatek, kterého v padesátých letech komunisté věznili a který po propuštění z vězení v roce 1968 emigroval do Bavorska. Opus bonum vydávalo v Německu publikace, usilovalo o smíření mezi Čechy a Němci a snažilo se svými aktivitami napomoci československé protikomunistické opozici. Od roku 1978 pořádala tato organizace každý rok v nevelkém Frankenu třídenní setkání českých a slovenských exulantů nejrůznějších směrů a politického i náboženského zaměření. Kromě akcentu na náboženskou stránku přispěla tato frankenská setkávání obdobně jako rozhovory odpůrců normalizačního režimu doma k udržení tradice svobodného rozhovoru o aktuálních otázkách.

Je to zvláštní, ale na Opus bonum není třeba pouze vzpomínat. Díky úsilí bývalých emigrantů, zejména Ivana Medka, Milana Kubese a Martina Štumpfa, se už letos po šesté konalo v břevnovském klášteře symposium obnoveného Opus bonum, k němuž ovšem jeho organizátoři stejně jako v minulých letech přizvali i domácí příznivce svobodného rozhovoru. Ze tří dnů zbyl sice den jediný, avšak ať již posuzujeme obsah a úroveň diskuse jakkoli, musíme obdivovat, že Opus bonum stále existuje, i když vzniklo v úplně jiných podmínkách, než jsou naše nynější. A může existovat ještě dlouho. Má takříkajíc "rezervy". Letos bylo tématem tohoto symposia "Křesťané a společnost v Evropské unii". Kromě věcného a obsažného úvodního referátu pátera Otteho jsme mohli slyšet množství pěkných slov o významu křesťanství v naší a evropské společnosti, o tom jak je dobře (nebo naopak špatně), že křesťané jsou u nás v menšině, co můžeme my přinést Evropě pěkného a mnoho dalšího z toho, co beztak víme. Jako by křesťany otázka terorismu, irácké a palestinské krize a toho, jak se k těmto věcem staví evropské státy a národy, vůbec, ani trochu nezajímala. Ještě že tu byla příležitost volně a bez omezení promluvit o vztahu Čechů a Němců a o otázkách poválečného vyhnání (čehož využili hlavně Milan Churaň a dr. Příhoda).

Křivdili bychom ovšem setkávání Opus bonum, kdybychom viděli hlavně takové nedostatky. Toto setkávání má určité vlastnosti, které jiné setkávání těžko může nahradit. Především by Opus bonum nemohlo (a ani nechce) zapřít, že vzniklo v českém exilu. To znamená, že se v něm silněji než kdekoli jinde uplatňují exilové osobnosti a jejich názory. Zdejším, "domorodcům" se přece dostatečně nedostává dialogu ani s bývalými emigranty, ani s krajany žijícími v zahraničí. Pokud k takovému dialogu dojde, pravidelně zjišťujeme, že lidé, kteří delší dobu ochutnali život v exilu, jsou vůči našim poměrům náročnější než my, že na rozdíl od nás, kteří jsme těmto poměrům přivykli až běda, oni se zcela nepřizpůsobili. Takové rozdílnosti je dobré si uvědomovat; Opus bonum však je může alespoň do jisté míry využít k pozitivním účelům.

Je to pravděpodobně dáno blízkostí náboženského východiska. Naše víceméně ateistická společnost sice vlastní křesťanskou tradici neodmítá, ale nebere ji na vědomí. Jako by nebyla. Účastníci rozhovoru Opus bonum o ní nepochybují a právě tak nepochybují o hlubokých křesťanských kořenech současné Evropy. Tato blízkost náboženského východiska je kladným prvkem v českém světě, který duchovně stále vychází z poválečné revoluce, a je mu tedy blízké "pohanské" vidění světa: hromadné vyvlastňování majetku, potlačování slabšího, kolektivní vina, nezákonný pořádek i Evropa zakotvená ve fiktivních dějinách. Sama existence svobodných rozhovorů Opus bonum umožňuje konfrontaci křesťanského vidění světa s názory ostatních společenských skupin.

Tato konfrontace ovšem měla také další, "nekonfrontační" stránku. Právě tak jako v domácím disentu se scházeli demokratičtí odpůrci režimu s pronásledovanými reformně komunistickými funkcionáři, bylo tomu rovněž tak v exilu. Nejenže se s reformními komunisty scházeli, ale také se sbližovali a zjišťovali, že tito komunisté vůbec nejsou tak zlí, jak by si snad člověk myslel - a nadto že jsou nesmiřitelnými odpůrci normalizačního režimu. Liberálové tak získávali přehnané pochopení pro reformní komunismus i pro reformní komunisty. Tato politická mlha, která tehdy doma i v zahraničí vznikla, se negativně projevuje od listopadového převratu dodnes; jistě i v případě rozhovoru Opus bonum. Kdyby tomu tak nebylo, ubylo by hezkých slov, o kterých jsem se zmínil v úvodu, a přibylo konkrétních, i když často nepříjemných otázek a odpovědí.

Bylo by velmi hezké, kdyby se Opus bonum v příštích letech touto cestou vydalo: konkrétním, nemilosrdným a nekonformním pojednáváním o problémech naší současnosti.

(www.bohumildolezal.cz)