Listopad 2003

Signály z jiného tisíciletí

Emanuel Mandler

(3. pokračování)

Konečně!

Nemohu ovšem zamlčet, že obstarání stipendia jsem neměl snadné. Má pověst literáta byla po vydání mé knížky próz „Atrakce“ (1965) velmi špatná. Prózy, ve kterých jsem se snažil mimo jiné využít Kafkovy poetiky, zejména kasuistiky, k vyjádření tragického stavu tehdejší společnosti, zřejmě opravdu nebyly zcela vyvedené. Nicméně, když byla zlikvidována Tvář, začaly skoro ve všech tiskovinách vycházet na „Atrakci“ hrůzostrašné recenze jako na knížku, která svou neuvěřitelně nízkou úrovní přímo ohrožuje naši literaturu. Nikdo se mne nezastal, dokonce ani nikdo z mých přátel, kterým se ostatně mé texty příliš nelíbily; jenomže bylo evidentní, že v novinách a časopisech inkasuji i za Tvář. Další má knížka „Poslední Branibor“ nemohla mou reputaci napravit (a je otázka, zda by to dokázala), protože její sazba byla za sovětské okupace rozmetána. S touto nezáviděníhodnou pověstí jsem si nicméně přece jen „tvůrčí stipendium“ vysloveně vyběhal. (K tomu poznámku na okraj: v roce 1983 jsem se setkal s Jiří Čutkou, autorem jedné z těch nenávistných recenzí „Atrakce“. Řekl mi, že by se mi nemohl podívat do očí, kdyby se nepřiznal, že tenkrát o mé knížce psát nechtěl. Nakonec svou recenzi napsal v důsledku jistého morálního nátlaku: přemluvili ho, aby podpořil dobře organizovanou kampaň proti mně.)

Od října 1967 jsem tedy přestal navštěvovat Československou vlastivědu a říkal jsem si, že budu mít dost času k práci i pro úsilí o obnovu Tváře. Ředitel Encyklopedického ústavu ČSAV Marcel Zachoval mi hned v září slíbil, že mne zaměstná. Vše bylo dohodnuto; v druhé polovině prosince jsem s nimi měl domluvit podrobnosti. Do té doby jsem se o nové zaměstnání nestaral.

Co se týče Tváře, měl jsem ale co dělat. Propukl spor, který jsme snad mohli, kdybychom byli prozíravější, předvídat. Ve společnosti panovala dusná atmosféra, poznamenaná tím, že Literární noviny dostaly spisovatelům za trest nového šéfredaktora Zelenku (později, za normalizace ředitele televize), ale i tak bylo zřejmé, že druhá polovina roku 1967 je obdobím přechodným. Nepochybovali jsme, že Tvář bude obnovena. Jen to jsme netušili, že rehabilitaci a obnovení časopisu budou stát v cestě značné překážky.

První způsobil Václav Havel. Byl z nás všech jediný na veřejnosti hodně známý, byl uznávaný Svazem spisovatelů, a tak nám porůznu dával najevo, že má ještě jiné aktivity, než je Tvář, a že nejsme zdaleka tak důležití jako on. To bylo nepříjemné a vyvrcholilo to v roztržku. Milan Nápravník přišel s nesmyslným nápadem, aby Tvář vycházela nikoli jako časopis, ale na volných listech. Velká většina z nás to odmítla, protože Tvář nechtěla být esoterickým časopisem; byli jsme přesvědčeni, že jde o to, aby Nápravník nemusel publikovat svá avantgardní (a hodnotná) díla na témž archu jako „obyčejní lidé“. Ale Havel se Nápravníka zastal. A v této souvislosti nám řekl, že by bylo lepší, kdyby šéfredaktorem časopisu nebyl Nedvěd, nýbrž on sám, a to proto, že je známá osobnost a má užitečné konexe. Noví členové redakční rady (Vladimír Kafka, Přemysl Blažíček) to považovali za samozřejmé, „staří“ tvářisté o něčem takovém nechtěli ani slyšet: má-li být Tvář rehabilitována, pak samozřejmě s bývalým šéfredaktorem. Při hlasování Havel výrazně prohrál a urazil se. Přestal chodit na naše schůzky a někteří další členové redakčního kruhu s ním.

Byla to snad nejnebezpečnější situace za celou dobu, co časopis existoval, protože rozštěpením redakční rady klesla šance na jeho faktické obnovení na minimum. V té chvíli jsem blahořečil tomu, že nemusím chodit do zaměstnání. Věnoval jsem značné úsilí a hodně času tomu, aby se rozštěpení redakční rady odstranilo, aby se udobřil Havel i „odštěpení“ členové redakční rady. Jenomže museli se udobřit také dosavadní členové redakční rady, kteří měli Havlovi jeho chování hodně za zlé. Najít kompromis byla fuška. Konečně se našel. Spočíval v tom, že Nedvěd zůstane šéfredaktorem a Havel bude jmenován předsedou redakční rady. S tím Václav Havel souhlasil a v předvečer roku 1968 byla redakční rada Tváře opět jednotná. Tato potíž tedy byla odstraněna.

Zato nastaly nečekané komplikace s mým novým zaměstnáním. Šel jsem se najisto přihlásit do historického oddělení Encyklopedického ústavu. Najisto proto, že jej řídila L. B. (mimo jiné nejhezčí dívka z našeho ročníku), u níž jsem předpokládal víc než přátelské přijetí. Ale stal se pravý opak. L. B. měla malé pochopení pro mé existenční starosti; sdělila mi, že stav jejího oddělení je plný, že o žádného dalšího pracovníka nežádala a také žádného nechce, mě nevyjímaje. Násilím jsem se do Encyklopedického ústavu dostat nemohl, takže mi nezbylo, než přijít s prosíkem do Společnosti pro šíření, aby mi prodloužili neplacenou dovolenou.To byl počátek ledna 1968, všichni jsme věděli, že KSČ má nového vedoucího tajemníka, ale málokdo věřil tomu, že to něco podstatnějšího znamená. Jenomže Společnost pro šíření byla jako prodloužená ruka aparátu neobyčejně citlivá na to, co se děje na ÚV. A tak jsem se od Jemelky dozvěděl, že vlastně bych ani hned odcházet nemusel, že se pro mne něco „prozatímního“ najde. Jelikož přišly korektury, měl jsem prozatímní práci a čekal jsem, co se ze všeho vyklube.

Vyklubalo se v únoru. Svaz spisovatelů dostal zpět Literární noviny a v české společnosti nastal pomalý, ale nepochybný pohyb. Bylo jej možno zaznamenat hlavně u nás, ve Společnosti pro šíření. Jaroslavu Pecnovi se jako bumerang vrátil administrativní zásah z roku 1965, kdy bylo na jeho podnět násilím odstraněno poměrně liberální vedení Společnosti. Teď se tu každý den konala schůze všech zaměstnanců a na nich byl vedoucí tajemník Pecen podrobován kritice za všechno možné; během týdne se z pokorných pracovnic a pracovníků aparátu stali zarputilí bojovníci za spravedlnost. Ale Pecen byl šikovný a ze všeho se dokázal sice s obtížemi, ale přece jen vyvléci. Nakonec vítězoslavně prohlásil: „Vidíte, nebyli jste schopni říci, co jsem pokazil, komu a čemu jsem ublížil. Všechno jsou jen pomluvy.“ Přihlásil jsem se a řekl jsem mu, ale ano soudruhu Pecne, mně jste ublížil, mne jste přece vyhodil a to z průhledných politických důvodů. A stručně jsem vyložil svůj příběh. Byla to ona proslulá kapka, kterou přetekla číše. Pecen, který už i tak měl dost, pochopil, že nemá cenu, aby se i dále bránil, a rezignoval na svou funkci.

Do Dějin a současnosti se již předtím vrátili Šikl a Churaň a výbor KSČ – ještě dříve, než se rozpadl – požádal Roberta Horáka, aby se vrátil a stal se znovu tajemníkem Společnosti, nyní honosně nazývané Socialistickou akademií. Ale Robert Horák měl již vyšší funkci, byl poradcem na ÚV KSČ, a zpátky se mu nechtělo. V Socialistické akademii by tak panovalo bezvládí, kdyby neexistoval čerstvě zvolený závodní výbor ROH. Ani jsem se nedivil, že po odstoupení Jaroslava Pecna mne komunisté a komunistky z aparátu Socialistické akademie zvolili jeho předsedou. Kdybych ovšem byl věděl, do čeho se řítím, jistě bych si hodně rozmýšlel, zda tuto funkci přijmu.

Závodní výbor ROH musel totiž poměrně komplikovanou činnost takřka napůl rozpadlé Socialistické akademie skutečně řídit a zabývat se úplně vším. Od plánů přednášek a seminářů přes náklady časopisů až po osobní spory, kterých bylo v Socialistické akademii vždycky dost. Byl jsem ještě mladý, ale beztak jsem byl ze všeho brzy uhnaný, protože v této době jsem se musel věnovat i další důležité aktivitě: rozhodovalo se o budoucnosti Tváře.

Její obnovení vůbec nebyl hladký a snadný proces. V čele Československého svazu spisovatelů stanul přesvědčený komunista Eduard Goldstücker, kterého beznadějně (a právem) potupil ve Tváři Přemysl Blažíček svým článkem „Katedrová věda“. Eduard Goldstücker byl za Antonína Novotného vězněn a o to větší váhu mělo ve svazu spisovatelů jeho slovo. A právě on nechtěl o obnovení Tváře ani slyšet. Jenomže události se vyvíjely v náš prospěch. Koncem února byla zrušena cenzura a do pohybu se dal „obrodný proces“. Zapojili jsme se do něj zatím neveřejně, potichu. Navštěvovali jsme schůze ve studentských kolejích (sám jsem byl na dvou) a vysvětlovali jsme, že k rehabilitacím patří také rehabilitace časopisu Tvář. Museli jsme vynaložit značné úsilí, abychom přesvědčili studenty, ale dařilo se nám to. Mimo jiné jsme tak dělali Československému svazu spisovatelů dost velkou ostudu.

V tu chvíli vycítil příležitost časopis „Sešity pro mladou literaturu“, který nás před třemi léty vysloveně podrazil při likvidaci Tváře.Vznikl na jejím hrobě, a to dokonce téhož dne, kdy byla likvidována. Nyní se zachoval úplně jinak (zaplaťpánbůh za to, i když „Sešitům“ nic jiného nezbývalo) a nabídl nám celé své jedno číslo. Měl pouze pošetilou podmínku, že právě já se uspořádání čísla nesmím účastnit. Tvář trvala na svém a uspořádáním tohoto čísla pověřila právě mne. „Sešitům“ nezbývalo než se skřípěním zubů ustoupit.

Tvář v Sešitech pro mladou literaturu vyšla sice až v květnu, ve svazu spisovatelů o tom ovšem už dávno věděli. Zdálo se, že obnovení našeho časopisu nemůže stát nic dalšího v cestě. Ale to jsme si jen mysleli.

Ve svazu spisovatelů uvažovali, co si s naším časopisem počít, když v květnu vyjdou „Sešity pro mladou literaturu,“ s obsahem nultého čísla Tváře. Vedení svazu to až příliš dobře vědělo. Mezitím však vznikl uvnitř naší redakční rady spor o to, zda pokračovat v dosavadním způsobu zápasu o obnovení a rehabilitaci časopisu, anebo jej zásadně změnit. Přemysl Blažíček napsal velmi kritický článek o svazu spisovatelů a jeho týdeníku (se zvláštním zaměřením na to, jak se ČSSS nehorázně choval ke Tváři) a chtěl, ať souhlasíme s jeho okamžitou publikací v Literárních listech, jak svaz spisovatelů přejmenoval Literární noviny. Článek nelhal, vyznačoval však úplně jinou cestu, než byla ta, kterou jsme se až dosud ubírali. Znamenala by svázat úsilí o obnovu Tváře se zásadním politickým sporem o charakter svazu spisovatelů a o jeho minulost. Velká většina z nás to považovala za hazard; i po těch dlouhých letech mne nenapadá, proč bychom tenkrát měli namáhavé úsilí o obnovení Tváře komplikovat právě tímto způsobem. Blažíček považoval náš souhlas s okamžitým otištěním svého článku za zásadní věc a vystoupil z redakční rady. Jeho článek vyšel v červenci ve Studentu. (V této souvislosti je mi nepochopitelné, proč Michael Špirit ve své hezké studii o Tváři srovnává postup ještě neexistující, zakázané a dosud nerehabilitované Tváře s postupem svazu spisovatelů vůči KSČ v době, kdy byl svaz „převodní pákou“, to znamená se zákazem Tváře v roce 1965.)

Co jsme také mohli a měli dělat? Svaz spisovatelů měl ještě roku 1968 ke Tváři velmi nepřátelský vztah (jeho předseda ji nenáviděl) a my jsme ČSSS nutili, aby se znovu ujal funkce jejího vydavatele. Za této situace jsme si nemohli dovolit jakýmkoli způsobem provokovat vedení svazu, který byl tehdy značně populární, zatímco na Tvář vzpomínalo pár intelektuálů. Brzy se ukázalo, že tento postup byl úspěšný. Aniž se o tom radil s Eduardem Goldstückerem, zařadil místopředseda ČSSS spisovatel Jan Procházka otázku obnovení časopisu Tvář na program zasedání ústředního výboru svazu spisovatelů, které se konalo 17. a 18. dubna 1968 v Brně. Nám řekl, ať pošleme do Brna delegaci. Vzali jsme jeho slova velmi vážně. Delegace sestávala z Nedvěda, Ládi Dvořáka a mne. Láďova a moje účast měla symbolizovat jednotu „starých“ i „nových“ členů redakční rady (Havel jakožto předseda redakční rady se zúčastnit nemohl, protože byl mimo republiku). Předpokládali jsme vážnou diskusi, popřípadě i ostrou výměnu názorů a připravili jsme se na ni. Ale bylo to úplně jinak.

V Brně přišla otázka Tváře na program jednání až druhého dne. My tři jsme seděli v kavárně hotelu, v němž se konalo zasedání, a čekali jsme, kdy nás pozvou k jednání. Minuty, čtvrthodiny i půlhodiny ubíhaly – a pořád nic. Naše nervozita stoupala a konečně po neskutečně dlouhé době nám kdosi řekl, že máme jít dovnitř. Tam nás ani nevyzvali, abychom se posadili. Stáli jsme jak tři králové a vyslechli usnesení ústředního výboru ČSSS o obnovení Tváře. Bylo sice jednoznačné, ale formulované tak mlhavě, že Nedvěd pociťoval potřebu zeptat se, jestli to znamená, že Tvář bude znovu vycházet. Goldstücker odpověděl, že ano, a tím naše přijetí skončilo. Když už bylo po všem, zeptal se nás Jan Procházka, co tomu říkáme. Byl jsem ze všeho tak rozčilen, že jsem jemu, který nám vlastně schválení časopisu zařídil, vynadal. Pamatuji si, že jsem začal slovy: „Pane Procházko, to je přece skandál!“ Myslel jsem tím naši potupnou rehabilitaci „o nás bez nás“. Ústřední výbor svazu spisovatelů to ovšem tak nebral.

Teprve postupně jsme se začali dovídat, co se v plénu ústředního výboru ČSSS dělo v době, kdy jsme netrpělivě čekali, až nás přijmou. Eduard Goldstücker zahájil debatu o našem časopise vyslovením názoru, že Tvář nemůže být rehabilitována se vším všudy jako ostatní časopisy, protože „střílela na kulturní frontu z boku“. Proti němu ostře vystoupil Milan Jungmann s námitkou, že to by se dalo při dobré vůli říci i o Literárních novinách a že Tvář musí být obnovena stejně jako ostatní svazové časopisy. To bylo vlastně všechno, protože zbylý – a dosti dlouhý čas – věnovali renomovaní členové ÚV ČSSS tomu, aby se jeden po druhém dušovali, že to v pětašedesátém mysleli dobře a že se Tvář vlastně zakázala sama. Nakonec přijali usnesení, že Tvář bude obnovena stejně jako ostatní časopisy, což je stálo nemálo povídání. A mnohé jistě i přemáhání.

Při cestě zpět do Prahy jsem Nedvěda ujišťoval, že se teď budu Tváři věnovat, protože, jak jsem se těsně předtím dozvěděl, Robert Horák přijal funkci tajemníka Socialistické akademie a já teď mohu s klidným srdcem složit funkci v odborech. To jsem také po návratu do Prahy udělal. Jenže současně jsem se dověděl, že zatímco jsem byl v Brně, jmenoval mne Robert Horák vedoucím edičního oddělení (ani nevím, kam zmizel soudruh Cihla). Nastaly pro mne krušné časy.

Ediční oddělení Socialistické akademie totiž bylo v důsledku Cihlova vedení v nepořádku a zaostalé. Abychom pochopili, co to znamenalo, musíme si uvědomit, že Socialistická akademie byla vlastně svým rozsahem na svou dobu vydavatelstvím ne zcela zanedbatelného rozsahu. Jeho obor byl – nadneseně řečeno – popularizace vědy. V knižní produkci to znamenalo především nám dobře známý mamutí podnik s názvem Československá vlastivěda – a značné množství časopisů vydávaných (podobně jako Vlastivěda) v různých nakladatelstvích. Socialistická akademie vydávala nejen Dějiny a současnost, v Brně Vědu a život a v SNTL Technický magazín, ale také Magazín naší vesnice, výpravný Domov pro kulturu bydlení a komunisticky orientovanou Mezinárodní politiku. Blízkost ÚV KSČ byla ovšem v roce 1968 pro Socialistickou akademii značným handicapem; obrodný proces s ní zacloumal víc než s většinou dalších institucí. A tak chybělo málo, aby nakladatelství, v nichž vydávala své publikace a časopisy, je převzala sama. Bylo tedy mým prvořadým úkolem dát tyto věci do pořádku. Musel jsem jednat nejen s šéfredaktory časopisů, ale i s vedoucími nakladatelství, zejména nakladatelství Orbis a se Státním technickým nakladatelstvím, a dosáhnout jakéhosi příměří. V té době byla soustředěna všeobecná pozornost na vzrušující politické události, takže to, oč nám šlo, braly příslušné instituce celkem vlídně a vyhověly nám.

Do budoucna se zdálo nejen mně, ale i Robertu Horákovi jako nejlepší řešení vytvořit vlastní nakladatelství a v něm soustředit všechny ediční podniky Socialistické akademie. Dnes, po tolika letech se může zdát plán, který jsem vymyslel, pouze utopický (což byl), ale já jsem se jím řídil.

Můj plán spočíval v tom, že nějakým způsobem získáme pro Socialistickou akademii nakladatelskou licenci a pak zřídíme pořádné nakladatelství, které se osamostatní a bude navazovat na Tvář a na její program. Takový nakladatelský program se jistě zdá dnes, kdy v Česku může vycházet takřka vše v nesčíslném množství nakladatelství, nadbytečný. Ale tehdy se psal rok 1968 a všechna média i všechny nakladatelské podniky, jichž tehdy bylo poměrně málo, byly uhranuty reformním komunismem. V tom smyslu můj plán, který byl reformnímu komunismu na hony vzdálen, nadbytečný nebyl. Měl ovšem jiné vady.

Hlavní vada byla v tom, že šlo o plán dlouhodobý a my všichni v Československu jsme měli vyměřeno hrozně málo času relativní svobody. V červnu 1968 jsem už považoval za velmi pravděpodobné, že nás Sověti napadnou, ale přesto jsem se svého plánu držel. Bylo by těžké jej opustit, naše věci se už daly do pohybu. A kromě toho v době, kdy po tolika letech nesvobody vzniknou určité volné možnosti, mají lidé většinou takovou nepřekonatelnou chuť tyto možnosti vyzkoušet, že je těžké jim to mít za zlé. I za takových poměrů, jaké byly v pozdním jaře roku 1968.

Získat nakladatelskou licenci, bylo tehdy dost obtížné. Přesto jsme se o to pokusili. Nepřipadalo ovšem v úvahu, že bychom ji mohli dostat oficiálně, na to měla Socialistická akademie stále ještě – a právem – špatné renomé. Robert Horák však přišel s jurodivým nápadem, že zkusíme, zda by nám ji ještě nemohl poskytnout jeho známý, ředitel likvidujícího se podniku ČUKK, Josef Grohman. ČUKK byla zkratka instituce České ústřední knižní kultury, což byl vznešený název pro knižní cenzuru. Grohman byl velký partajník, kdysi dávno dokonce předseda Mezinárodního svazu studentstva, takže musel být „napojen“ na všelijaké podezřelé struktury (v minulosti také na bezpečnostní oddělení ÚV KSČ, ve kterém pracoval Robert Horák). Tím spíš se Grohman jako ředitel cenzurní instituce snažil tvářit liberálně a založil při ní dokonce kulturní časopis. Jeho redaktory byli Jiří Kolář a Josef Hiršal, takže časopis samozřejmě dlouho nevydržel. Ještě před tím byl Grohman ředitelem Státního nakladatelství technické literatury, jehož zaměstnanci si ho nemohli vynachválit, jak se o nakladatelství a jeho pracovníky pečlivě staral. Také pracovníci ČUKKu s ním asi byli spokojeni; když byla tato trapná instituce na jaře 1968 rozpuštěna, vytvořil výbor, který se úspěšně staral o umístění jejích pracovníků. V době, kdy jsme s Grohmanem hovořili o nakladatelské licenci, zůstali už jen čtyři poslední, které, to přiznával, nebylo možné udat. Nebýt toho, asi bychom licenci nedostali.

Josef Grohman nám řekl, že ještě týden má pravomoc udělovat nakladatelské licence, a byl ochoten nám vyjít vstříc. Měl dva návrhy: že on sám bude ředitelem takto vzniklého nakladatelství (k mému překvapení ale o tom Robert Horák nechtěl ani slyšet), a když to nepůjde, budiž, ale musíme převzít čtyři zaměstnance, kteří v ČUKK ještě zbývají. S tím se nedalo nic dělat, kývli jsme a za tři dny vzniklo nakladatelství Horizont.

Jak to tehdy ani jinak nebylo možné, nové nakladatelství byl učiněný kolos. Přešlo do něho celé ediční oddělení Socialistické akademie (a to nebylo malé) spolu s částí její účtárny a postupně vznikala nová oddělení: knižní redakce, vedená Lopatkou (pracoval v ní také Zbyněk Hejda a jistý čas Láďa Dvořák), technické oddělení, řízené nově přijatým pracovníkem Kudláčkem, který neměl rád intelektuály a dělal neuvěřitelné potíže, i oddělení odbytu, ve kterém na půl úvazku pracoval Jan Nedvěd. Měli jsme ovšem také z ČUKKu ekonoma Jaroslava Chmelíka a pracovnici v oboru podnikového práva s nepopulárním jménem dr. Čížková. Byla to manželka prokurátora Čížka, smutně proslulého z doby stalinských procesů. Do cenzurního podniku, jako byl ČUKK, se jistě náramně hodila, v liberálním nakladatelství Horizont dělala už svým jménem značnou ostudu – svou prací méně, držela se hodně zpátky. Co se dalo dělat? Nakladatelství mělo prokázat své kvality vydavatelskými činy. Do té doby jsem musel překousnout i posměšné poznámky z úst tak ušlechtilého člověka, jako byl Jan Pilař, o dalších lidech minulého režimu nemluvě.

V nedlouhém čase, který jsme ještě všichni měli vyměřen k činnosti, se měly předvést hlavně naše časopisy. Slušnou úrovní se předvedly Dějiny a současnost, do nichž se vrátili Šikl i Churaň; Šiklovi, který hodně dbal na vnější efekt, to bylo málo, a tak přijal jako dalšího redaktora Zdeňka Zbořila (tehdy byl znám nikoli jako dnes svým konformismem, nýbrž jako “studentský poslanec”) a to už bylo na rozsahem nevelký časopis přespříliš. Řešení bylo nasnadě, protože nakladatelství nemělo šéfredaktora, a bylo všestranně výhodné, že Milan Churaň se bez potíží mohl stát šéfredaktorem nakladatelství. Nezískal snadnou funkci. Nakladatelství rychle zřizovalo redakční radu, do které jsme jmenovali jak Jiřího Němce a Ladislava Hejdánka, tak Karla Maršálka.

Z ostatních časopisů pokračoval v dosavadní úrovni Technický magazín, kdežto brněnská Věda a život začala po vzoru západních levicových revuí spojovat politiku s erotikou; Domov byl stále stejně esoterický a Magazín naší vesnice obsahem přímo strašlivý (jak by ne, když šéfredaktor byl agent StB). Mezinárodní politika se řídila reformně komunistickou linií Dobroslava Matějky. Zbyněk Hejda byl pověřen “řízením” časopisů; několikrát jsme spolu mluvili, co s nimi, a nepřišli jsme na nic, protože – inu byla svoboda tisku.

Na nákladný provoz, který zatěžovala zejména Československá vlastivěda (v roce 1968 vyšly dva svazky) si nakladatelství vydělalo sešitovým vydáním Světových dějin sexuality, které, přestože byly předražené, šly na dračku. Druhá publikace, shrnující normy lidských práv (“Člověk a lidská práva”), samozřejmě tolik na odbyt nešla.

Většina z toho, o čem píši, se ovšem odehrávala až po srpnu 1968.Do té doby získalo nakladatelství víceméně konečnou podobu. Jak už jsem se o tom zmínil, v té době bylo takové nakladatelství učiněný moloch; dnes by na jeho činnost bylo zapotřebí tak třetiny pracovníků. Tehdy jsme se už do Pálfyho paláce nemohli vejít, a tak jsme se obrátili na Správu služeb diplomatického sboru, která tento objekt spravovala; bylo ještě před srpnem a ředitel Služby Blažek nám ochotně vyšel vstříc. Řekl že zastoupení Vietkongu, které dosud sídlilo v jednom patře v Nekázance, dostane samostatný objekt, a my že bychom mohli obsadit patro v Nekázance, pokud by nám ty prostory vyhovovaly. Šli jsme se tam podívat a bylo to otřesné. Vietnamci z nás nejprve měli strach, ale pak nás provedli všemi místnostmi. Bylo v nich minimum nábytku a vrcholem byla jejich ložnice, která sestávala pouze ze čtyř polních lůžek. Nu co, Vietnamci doma bojovali, jejich zástupci v cizině tedy alespoň spali na polních lůžkách. Je třeba jim přiznat, že měli vynikající rýžovou kořalku.

Během čtrnácti dní se všechny naše redakce přestěhovaly do Nekázanky. A když stěhování skončilo, stalo se v Nekázance pozoruhodné neštěstí. Dalo se tak soudit podle hasičů, kteří troubili a vešli do domu se zvěstí, že na půdě hoří. Opravdu to tak vypadalo, a přitom bylo slyšet malé detonace i v našich zdech. Ještě než “hasiči” odjeli, bylo nám zřejmé, že československá špionáž zapomněla odstranit z diplomatického bytu štěnice a teď to tedy honem napravovala.

To už ovšem bylo po srpnové invazi. Pro mne začala víceméně exoticky. 20. srpna jsem jel s Nedvědem do Vimperka (do tamější proslulé tiskárny umístili tisk našeho časopisu) na náhled prvního čísla Tváře, které se mělo okamžitě vytisknout a mělo vyjít během několika dní. Spokojeně jsem ulehl a teprve ráno jsem z rozhlasového vysílání pochopil, že nás opět osvobodila sovětská vojska. Zavolal jsem Nedvědovi a ten ještě nevěděl nic. Abych si okupaci pořádně prohlédl, šel jsem do práce z Letné kolem kanónů rozmístěných u právnické fakulty a na dnešním Palachově náměstí a měl jsem neobyčejně mrazivý pocit v zádech. Když jsem došel do Pálfyho paláce, byl jsem už přesvědčen, že kráčím do zajetí; buď přímo, anebo si tam pro mne sovětští katani přijdou. Nic tomu ale nenasvědčovalo, pouze všichni pracovníci Socialistické akademie seděli namačkáni v Horákově pracovně, dívali se na televizi a poslouchali rozhlas. Na pracoviště zhruba v půlhodinových intervalech docházely hrůzostrašné zprávy: už jsou v Karmelitské ulici, už jdou – a vždy se ukázalo, že si to někdo vymyslel. V poledne jsem to už nevydržel a spolu s několika lidmi, zejména z Tváře, jsme vyrazili do ulic; považovali jsme to za bezpečnější a méně neurotické.

Nebudu unavovat líčením podrobností. Ale to bych rád řekl, že mám nechuť k obdobím celonárodní jednoty (většinou jsou doprovázena nekalými událostmi), a tak jsem rovněž s nelibostí pozoroval, jak na pozdním jaře a v létě roku 1968 vznikala celonárodní jednota kolem populárních reformních vůdců. Nicméně jednota obyvatelstva, která se vytvořila hned prvního dne sovětské okupace, byla něco úplně jiného. Mám na ni hezké vzpomínky a nedám si je vzít. Nedálo se vlastně nic zvláštního, pouze kázeň nemilující český národ se sám od sebe na týden podrobil disciplině a pokud to jen trochu bylo možné, choval se tak, jako by tu okupanti nebyli: doprava, zásobování, obchody, všechno šlo jako po drátku, řízeno českými orgány, dokonce také “ilegálně” vysílal rozhlas (nikdo nevěděl odkud) a všichni jsme ho poslouchali. Byla to všechno pěkná ukázka aktivní rezistence a my jsme se do ní také zapojili. Dávali jsme dohromady ilegální časopis Slova svobody, ve kterém byly články hanobící okupaci a okupanty. Podařilo se nám ho vytisknout a rozdávat po Praze. Několik událostí z toho týdne, který skončil potupným příjezdem Alexandra Dubčeka z Moskvy a jeho pláčem v rozhlase, mi utkvělo v paměti.

Hned prvního dne jsme na Malostranském náměstí uvažovali, zda máme na noc chodit spát domů. To ještě nikdo neznal žádné pořádné zprávy o situaci. Podle toho, jak si nás Sověti osobně nevšímali, jsem usoudil, že můžeme spát doma. Zbyněk Hejda se rozčilil a prohlásil, že já přece nemohu jít spát domů, že určitě půjdou po ředitelích (takže jsem se polekal a tu noc jsem spal u Nedvěda). Zbyněk zato považoval za bezpečné odjet k rodině do Hradce. Když bylo po všem, vykládal, jak šli s Jemelkou na vlak a řekli si, že nejlepší, nejvolnější cesta bude přes Stromovku. U zámečku se podívali dolů a viděli, že Stromovka je naplněná sovětskými vojáky. Jemelka volal: “Továryšči, my ničevo plochovo něsdělali”, ale vojáci je beztak přes Stromovku nepustili.

Na druhý den se odehrály dvě protichůdné události. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, posílil naše řady Bohumil Doležal. Byl na semináři ve Frankenu, ale když uslyšel, co se děje, sebral se a pustil se od hranic opačně než kdysi Švejk, to znamená na sever, do Prahy. Všichni jsme tehdy měli strach, ale on, když tu nebyl od počátku (a byl nadto odjakživa obdařen mimořádnou senzibilitou), musel mít strach ještě větší. Přesto se s námi pustil do práce na Slovech svobody.

Opačně viděl situaci Jiří Němec. Přišel a chtěl se mnou hovořit mezi čtyřma očima. Řekl – a napsal nám to i do Slov svobody –, že situace je zlá až tragická, protože sovětští komunisté neznají slitování, a že českou inteligenci stihne genocidní osud inteligence pobaltských národů. Já jsem samozřejmě nevěděl, co a jak se stane, ale odpověděl jsem Jiřímu, že určitě nebude tak zle, že situace je u nás úplně jiná a mírnější, než byla za války v Pobaltí. Jirka nebyl ochoten o těchto věcech diskutovat. Sebral se a s celou rodinou odjel do Rakouska.

Pak jsme se “pro jistotu”, to znamená Nedvěd, Doležal a já, přestěhovali do redakce Tváře v Stroupežnického ulici. Přidali se k nám Zdeněk Šolle a manželé Gajanovi. Ale to nebylo všechno. Přilepil se na nás tým italské televize a začal v naší redakci natáčet náramně ilegální pořad. Z redakce udělali něco jako sluj, v níž jsme se museli pohybovat pomalu a hovořit šeptem; když Koloman Gajan předčítal do mikrofonu prohlášení českých historiků, připadal jsem si už jako karbonář. Zdeňkovi Šollemu totiž totiž přikázali, aby stál u telefonu (“přijímal situační zprávy” a “vydával příkazy”) pod ním seděl Nedvěd a musel se tvářit, jako že vše zapisuje. Bylo to jako z učebnice černého humoru (Honza slyšel, jak Šolle potichu říká: stanu se menším, menším a ještě menším…). Naštěstí nás další den italská televize nechala na pokoji. Připravili jsme sice do tisku ještě jedno číslo Slov svobody, to se však už nepodařilo vytisknout. Naši straničtí a státní představitelé se s tragickou vítězoslávou vrátili z Moskvy a celonárodní odpor odtroubili.

Mám vždycky zlost, když slyším, že se český národ nikdy nedokázal bránit proti útoku. Není to pravda, v srpnu 1968 se národ bránil. Že to nebyl odpor ozbrojený? Nebyl a nemohl být. Československá armáda byla typická armáda Varšavského paktu, celé léto se účastnila manévrů po boku sovětské armády; už proto, nehledě na obrovskou převahu sovětských zbraní, nebylo možné vyslat vojáky do boje proti nim – nepochopili by to prostí vojáci a důstojníci teprve ne. Od počátku obyvatelstvo vědělo, že není možné bránit se jinak než nenásilně, a tento “boj” před sovětskými tanky a kanóny zvládlo. Jiná věc je, co by se stalo, kdyby sovětští vojáci, kteří za daného stavu věcí zkoprněle zírali, co se kolem nich odehrává, dostali rozkaz střílet. Ale nestalo se to a raději na něco takového nemyslet.

Považovali jsme za samozřejmé, že sovětská invaze ukončila naše svobodné aktivity. Nebylo tomu tak. Naši představitelé balamutili veřejnost, že v Moskvě obhájili reformní proces a že bude pokračovat, takže všechno je v pořádku. Pravda, se slzami, které ronil Dubček, to příliš nešlo dohromady, ale nestalo se zatím nic mimořádného. A tak jsme se spolu s ostatními i my navrátili k práci. Je to neuvěřitelné, ale osm čísel Tváře ročníku 1968-1969 vyšlo teprve po srpnu 1968.

(pokračování příště)

(www.bohumildolezal.cz)