Listopad 2003

Karel Jungwiert na štrasburské metě

Luděk Navara

Rozhoduje o osudech lidí téměř z kteréhokoli koutu Evropy. Karel Jungwiert, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, má však za sebou i úplně jiná povolání: byl sklářem, dělníkem v kanadské chemické továrně, advokátem... "Získal jsem v mládí různé dovednosti a umím tavit sklo. Možná se to zdá divné, ale občas se mi po tom zasteskne," říká muž, který je ve svém oboru na samém vrcholu. "Je to opravdu nejvyšší meta. Tím ale samozřejmě nechci říci, že jsem ze všech nejmoudřejší," dodává.

Srpnové vystřízlivění

Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že Karel Jungwiert bude ctít rodinou tradici a založí osmou generaci sklářů v Posázaví. Absolvoval střední průmyslovou školu sklářskou, ale když mu bylo dvacet, rozhodl se jinak. "Otec byl v té době už rok po smrti a sám vyjádřil přání, abych v tradici nepokračoval. Strávil ve sklárně přes čtyřicet let, byl mistrem, učitelem, výtvarníkem, ale jeho pracovní kariéra se odehrávala v těžkých pracovních podmínkách. Předchozí generace v takovém tempu nepracovaly," vysvětluje jeden z motivů svého rozhodnutí. Ale na práva, která ukončil v devětašedesátém roce, ho samozřejmě táhl jeho vlastní zájem. Měl štěstí, že doba jeho studia se přesně kryla s obdobím, kdy bylo možné vyjíždět za železnou oponu. Komplikovaně, ale přece. "Téměř každý rok jsem jedenkrát cestoval do Francie, která mne velmi silně přitahovala svou kulturou a jazykem," říká. Už na škole jej však zasáhly i události, které změnily životy milionů. Po okupaci se na podzim 1968 stal jedním z organizátorů okupační stávky na fakultě. Předtím udělal další životní rozhodnutí: nezadat si s komunistickým režimem. "Byl jsem v letech 1966-68 členem komunistické strany. Na fakultě existovala samostatná studentská organizace, zcela oddělená od organizace učitelů a zaměstnanců. Bylo to výjimečné a krátké období. Diskutovali jsme o pražském jaru, i když jsme nevěděli, že se mu tak bude říkat. Ale 21. srpna ráno jsem krutě vystřízlivěl z iluzí. Vzápětí jsem odevzdal stranický průkaz a otevřeným dopisem jsem vyzval ostatní členy fakultní organizace, aby nezůstávali ve společnosti lidí, kteří podporují okupační moc. Od těch dob nejsem členem žádné politické strany ani jiné podobné organizace." Ještě v roce 1969 stihl jednu cestu na západ, než se hranice definitivně uzavřely. Samozřejmě že uvažoval o emigraci, ale protože po smrti své sestry by musel ve vlasti nechat maminku samotnou, zůstal.

Život s "nezávislou" justicí

Nastoupil do advokacie a brzy pochopil, jak si režim představuje nezávislé soudnictví. "V létě 1970 jsem byl pověřen, tehdy ještě jako advokátní koncipient, obhajobou šestnáctiletého chlapce, který 30. dubna na oheň "pálení čarodějnic" přiložil s dalším spoluobžalovaným sovětskou vlajku. Hlavní líčení probíhalo za velkého napětí při účasti rodičů obžalovaného, početné veřejnosti a příslušníků policie. Předseda senátu položil mému klientovi otázku, proč nemá rád Sovětský svaz. Mladý muž odpověděl, že například proto, že sovětská vojska bezdůvodně střílela na budovu Národního muzea. Soudce reagoval poznámkou, že to byla správná věc. V té chvíli jsem namítl podjatost soudu. Jednání bylo přerušeno a později odročeno," vypráví. Samozřejmě, soudce a prokurátor o tom informovali ministra spravedlnosti, takže Jungwiert musel z advokacie odejít. O hodně později (v únoru 1992), když je představován poslancům jako kandidát na soudce nejvyššího soudu, tehdejší předseda této instituce Otakar Motejl tuto událost připomene: "Byl vlastně prvním českým advokátem, který se v době normalizace vzepřel některým normalizačním tendencím a byl za to perzekvován." Perzekuce spočívala v tom, že se musel na čas věnovat sklářství. Ve sklárnách působil skoro tři roky, a když se na událost zapomnělo, směl se vrátit do advokacie. "Někteří se mnou sice sympatizovali, ale báli se to dát najevo. Takže jakmile to šlo, vrátil jsem se. Advokacie byla v té době relativně svobodná."

Další klíčový případ přišel v roce 1981. Tehdy tajná policie odhalila v karavanu zásilku zakázaných knih pro české disidenty. Převážela je studentka z Francie. Komunistický režim ji nechal okamžitě zatknout a poslat do věznice v Ruzyni. "Ty výslechy trvaly tři týdny, byl jsem tam každý den, skoro jako vězeň. Abych tu studentku trochu povzbudil, citoval jsem jí Švejka," říká. Nakonec to dopadlo tak, že studentku vyhostili a Jungwiertovi začala tajná policie odposlouchávat telefon. "Naštěstí jen krátce, pak se to zklidnilo. Musím říci, že kromě těch odposlechů mi život nijak nekomplikovali, až do jara 1988. V tom roce mi začali někteří lidé vyhrožovat, že skončím v ruzyňské věznici. Jiní mne zase upřímně varovali," říká.

V Kanadě nestihl zakotvit

Po Palachově týdnu v lednu 1989 se rozhodl vycestovat. "Takzvanou výjezdní doložku jsem vlastně skoro zázrakem dostal téměř na počkání díky zásahu jednoho z vysoce postavených činitelů. V osmdesátých letech jsem ho zastupoval v řízení o rozvod a on zřejmě pocítil možnost projevit mi svůj vděk. Bylo vysoce riskantní svěřit se mu, ale věděl jsem, že je to jediný člověk, který mi může pomoci. Moje cesta by pravděpodobně skončila někde úplně jinde, jak v případě, že by můj úmysl oznámil, tak i v případě, že by mi odmítl pomoci." Jungwiert tehdy odhadoval trvání Husákova režimu na dva až tři roky. Pak se chtěl vrátit. Odjel nejdřív do Paříže a pak do Kanady. Ani tam nestihl pořádně zakotvit. Ostatně se o to ani moc nesnažil. Děti zůstaly v Česku, s manželkou se už dříve rozvedl. Když přišla sametová revoluce, byl za oceánem jen pár měsíců. "Sedmnáctý listopad mne zastihl na druhém břehu Atlantiku v dílně továrny Anachemia Canada. Tam jsem poznal mnoho dobrých lidí, mezi nimi i dva skvělé chlapy: Čecha Petra Volfa a Slováka Jána Strmeně, své tehdejší šéfy na pracovišti. Společně jsme všechny události od pádu berlínské zdi až do bukurešťských Vánoc nadšeně prožívali," vzpomíná.

Dobří přátelé

Když už bylo jasné, že komunismus skončil, vrátil se do Prahy. Stal se vedoucím vedoucím sekretariátu předsedy Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR Rudolfa Battěka. "Předtím jsem se neznali, byl jsem mu doporučen. Ale byl to skvělý člověk, jeho smysl pro humor mu nevzalo ani devět let v komunistickém vězení." Ale brzy měla zase přijít změna. Ve dvaadevadesátém se stal soudcem nejvyššího soudu a o rok později soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Nejdříve do Francie jen dojížděl a současně ještě soudil v Brně, od roku 1998 (kdy soud začal jednat nepřetržitě) do Štrasburku přesídlil natrvalo. "Odhaduji, že téměř polovina ze čtyřiačtyřiceti soudců jsou mí dobří přátelé. To znamená, že se vzájemně navštěvujeme na pracovišti, doma, jezdíme na výlety. Sdělujeme si radosti i starosti osobního i rodinného života. Při jednáních soudu však vedeme ostré spory, bez ohledu na to, že jsme třeba ještě včera večer spolu seděli u dobrého vína." Jungwiert díky své mimořádné pozici má možnost srovnávat úroveň české spravedlnosti s tou "evropskou" (rozdíly v soudních systémech evropských států jsou velké). "Zjednodušeně bych mohl říci, že jednou krajností je Británie, kde můžeme mluvit téměř bez nadsázky o skutečném panství práva, a na druhém konci stupnice jsou některé nedávno přistoupivší členské státy Rady Evropy, kde je souzení dosti vzdáleno představě českého občana. Česká republika se dle mého odhadu kvality a rychlosti nachází na této stupnici někde uprostřed." Za největší problém české "spravedlnosti" považuje nepřiměřenou dobu trvání některých občanskoprávních sporů. "Těch stížností k našemu soudu jsou desítky a dá se očekávat, že jejich počet naroste," říká. Navzdory skvělé pozici však neskrývá, že občas zatouží po změně: "Můj život je příliš papírový a málo tvůrčí. Zasteskne se mi občas po takových věcech, jako je tavení skla."

Odkud jsem

Narodil jsem se ve Vlkovci, ve sklářské osadě Růženín. Mou vlastí je česká země, hlavně tři místa: Nový Bor, Praha a Chlum u Třeboně. Narodil jsem se 1. listopadu 1944. Toho dne se však staly i mnohem důležitější události: spojenecká vojska zahájila dobývání nizozemského ostrova Walcheren. Téhož dne zastavili v Osvětimi hromadné vraždění.

Čím vším jsem byl

Studentem střední průmyslové školy sklářské, pracovníkem v laboratoři VŠCH, studentem práv, advokátním koncipientem, tavičem skla, advokátem, dělníkem, vedoucím sekretariátu předsedy Sněmovny lidu FS ČSFR Rudolfa Battěka, soudcem Nejvyššího soudu a soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo

Řekl bych, že syn Bruno (1970), který je astrofyzik, stejně tak dcera Lucie (1977), veterinární lékařka, a druhá dcera Petra (o 15 minut mladší), začínající právnička. Na stejnou úroveň stavím dlouhodobé přátelské vztahy s mnoha lidmi u nás i ve světě.

Můj nejbližší velký úkol

Vše podstatné, co bylo v mých silách a možnostech, se už stalo. Velkým úkolem, který mne čeká, bude naučit se umění, jak se důstojně vyrovnat s lidským údělem v poslední čtvrtině života. A snad ještě napsat knihu...

(MF DNES)