Listopad 2003

Tragický příběh vyhlazení českých Romů

Luděk Navara

Před šedesáti lety nechali Němci odvézt do koncentračních táborů české Romy. Většina tam zahynula.

Už od jara 1943 křižovaly Čechy a Moravu transporty. Mířily do Osvětimi. "Rok 1943 byl osudným nejen pro české Romy, ale i pro ty z Německa a dalších okupovaných zemí," říká historik Petr Lhotka z brněnského Muzea romské kultury. Protože z Česka odjela většina transportů na jaře či na začátku léta, na konci roku 1943 se už o českých Romech mohlo mluvit víceméně v minulém čase. "Životnost" romského vězně v cikánském táboře v Osvětimi-Brzezince byla totiž v průměru tři měsíce.

Přežil jen každý desátý

Abychom měli představu o rozsahu čistek, podívejme se na tato čísla: na území protektorátu žilo podle zjištění četnických stanic původně 6540 českých Romů. Po válce se jich z koncentračních táborů vrátilo 583. Asi 100 až 200 se jich zachránilo útěkem do ciziny. Přežil přibližně každý desátý. Romové, kteří žijí dnes v Česku, jsou z drtivé většiny pováleční přistěhovalci především ze Slovenska. Původní čeští Romové ovšem za sebou měli dlouhou cestu přibližování k většinové společnosti, v níž už měli často své pevné místo: byli hudebníky, obchodníky s koňmi, za první republiky první český Rom získal vysokoškolský diplom.

Romové poznali nacismus dříve než ostatní

Část Romů z českých zemí měla "tu čest" poznat nacismus s jeho rasistickými teoriemi o něco dřív než ostatní. Týkalo se to těch, kteří žili na území Sudet, jež si hned po Mnichovu zabral Hitler. Vztahoval se na ně speciální výnos O potírání cikánského zlořádu z roku 1938. Ale ani ti, kteří zůstali v pomnichovském Československu a později v protektorátu, nebyli ušetřeni. V roce 1940 protektorátní vláda zřídila kárné pracovní tábory, do nichž byli zařazováni práceschopní muži nad 18 let, kteří nemohli prokázat řádný způsob obživy. O poslání do tábora rozhodovali úředníci okresních úřadů. V roce 1941 se zřejmě v hlavě zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zrodil bizarní plán na přestěhování českých Romů. Kam? Do lotyšské Rigy, kde měl být pro ně vybudován koncentrační tábor.

Cesta za smrtí

Nakonec se ukázalo, že cesta za smrtí nemusí být vůbec tak daleká. První transport do Osvětimi byl vypraven v dubnu 1942. Nejednalo se ještě čistě o Romy, mluvilo se o takzvaných asociálech a Romů z nich nebyla ani většina. V té době však už četníci Romy registrovali a část z nich posílali do kárných pracovních táborů. Ty byly dva, v Letech u Písku (to je to místo, kde stojí sporný prasečák) a v Hodoníně u Kunštátu (tam je dnes rekreační zařízení). Tábory byly jen jakousi přestupní stanicí. Z nich se posílaly další transporty do Osvětimi, což pro většinu byla cesta na věčnost. Ale všechno mělo svůj řád. Nejdříve (prosinec 1942) nacisté vydali speciální výnos, podle něhož všichni "cikánští míšenci, Cikáni-Romové a neněmečtí příslušníci cikánských kmenů balkánského původu" musí putovat do cikánského tábora v Osvětimi-Brzezince. Ten měl rozměry 150x170 metrů a prošlo jím celkem 22 tisíc Romů z celé Evropy. Podmínky byly takové, že lidé po krátké době umírali.

Rok 1943 téměř žádný Rom nepřežil

Po uvedeném výnosu přišel další, ryze praktický. Totiž, že veškerý majetek Romů odesílaných do koncentráků se zabavuje ve prospěch Říše. Výnos vešel na území protektorátu v platnost v lednu 1943. Vše pro likvidaci Romů bylo připraveno. V březnu přijel do Osvětimi první transport z Moravy. A pak rychle následovaly další. Do Osvětimi byli posláni Romové z obou táborů a ty byly zrušeny. Nebyl už nikdo, koho by do nich mohli zavřít... Proč se Němci rozhodli zlikvidovat Romy? Podle rasových teorií německého psychologa Roberta Rittera mohli z Romů vzejít kriminálníci. Ritter se zpočátku zabýval dědičností. Romskou problematiku ovšem vědecky řešil ústav rasové hygieny v Berlíně. Tamní odborníci dokonce ve sporných případech vypracovávali "odborné" posudky, kdo je a kdo není Rom a kdo má či nemá jít do Osvětimi.

Ze sedmdesátičlenné rodiny přežili válku dva

Takových lidí jako František Růžička je jen hrstka. Je jedním z mála českých Romů, kterým se podařilo přežít druhou světovou válku. Většina ostatních zahynula v koncentračních táborech. On útrapy v Osvětimi přežil. Když si pro něj ve třiačtyřicátém přišli, Růžička netušil, jaké hrůzy ho čekají. Němci tehdy obcházeli romské rodiny v Brně a ty, které sebrali, nahnali do bývalých stájí vedle jatek. "Chodili Němci a sbírali všechny. Jestli byl čistý, nebo černý cigán, to bylo jedno. Čeští četníci je vodili tam, kde byl kdo přihlášený. Kdyby nás tak upozornili, že Němci budou zavírat...," říká dnes jedenaosmdesátiletý Rom. Němci tehdy židy a Romy z okupovaného Česka systematicky odváželi. Transporty mířily jen jedním směrem. Růžička přitom patřil před válkou k "romské lepší vrstvě", jeho otec obchodoval s koňmi a měl dům v Brně-Slatině. Početná rodina měla asi sedmdesát členů. Po válce zůstali dva. On a jeho bratr. "Když to vykládám dětem, říkají jen: ježíšmarjá, ježíšmarjá. Ale ten, kdo to neprožil, ten tomu neuvěří. A ti, co se vrátili, o tom zase nechtějí mluvit," říká.

Růžička měl štěstí, i když to tak zpočátku nevypadalo. Když jej odvezli na shromaždiště poblíž jatek, ostříhali ho a nacpali do transportu s konečnou stanicí v Osvětimi-Březince. Tam se dalo vydržet jen krátce, dokud stačilo jídlo dovezené z domova. Moc ho nebylo. Když je zatýkali v Brně, všem totiž řekli: "Žádné jídlo si neberte!" Růžičku, stejně jako další mladíky, naštěstí po krátkém čase z Březinky poslali do hlavního osvětimského tábora, že tam bude pracovat jako zedník. Zřejmě potřebovali jeho práci, a tak ho živili. "V Osvětimi byli velcí kápové, tam jsme museli pracovat, ale nikdo tam neumřel. Kdybychom zůstali v Březince, to by byl konec," dodává. Když se blížil konec války, pokusilo se vedení tábora práceschopné vězně odvézt dál od blížící se fronty. "Bylo to tak v březnu dubnu. Vozili nás sem a tam. Ale nevěděli kam, všude byla válka. Nakonec nás nechali na takových loukách a tam nás osvobodili Američané. Měli všechno a všechno čisté. Žebrali jsme o jídlo, ale oni měli přísný zákaz, aby nám nepopraskala střeva. Prý až za čtrnáct dnů! Jenže to už jsme mezitím byli tajně najezení." Na pobyt u Američanů vzpomíná Růžička rád. Když si chodil pro jídlo, dostával přidáno a dali mu i nové oblečení. Jenže pak vyfasoval repatriační knížku, předali ho Rusům a ti ho v transportu poslali domů, do Brna. Ale co tam, když prakticky celá rodina zmizela? Dům ve Slatině tedy s bratrem prodali, koupili si byty. Pracoval nejdřív v Řempu, později ve slévárně. Oženil se, má čtyři děti. Jeho nejstarší dcera bydlí poblíž a stará se o něj. "Víte, jsem rád, že žiju," říká a s úsměvem ukazuje na hromadu léků, které má na stole. "To musím jíst. Pořád," dodává.

(MF DNES)