Listopad 2003

Jen dřina a pot. Co tady ještě dělat?

Tomáš Nídr

České vesnice v rumunském Banátu se pomalu, ale jistě vylidňují. Mladí odcházejí za lepším do Česka. Za zemi neomezených možností bývá považována Amerika. Pro rumunské Čechy je takovou zemí Česká republika. Kvůli touze po lehčím životě opouštějí své domovy v Banátu a míří do Česka. České vesnice v jihozápadním Rumunsku tak vymírají.

Rovensko (Od našeho zvláštního zpravodaje) - V roce 1990 trvale žilo v této oblasti téměř šest tisíc Čechů, o dvanáct let později klesl jejich počet o třetinu. Důvodem není nátlak ze strany rumunského státu, ani vysoká úmrtnost, nýbrž vysoká emigrace do Česka. Z Rumunska je přitom odvádí právě to, co sem kdysi jejich předky zavedlo: sen o lepším živobytí. "Mám v Čechách vnuka," říká v Gerníku stařenka s proutěnou nůší na zádech. "Dojí krávy. Tady ho to nebavilo, a nakonec dělá to samé tam u vás," dodává babička, která vypadá, jako by právě vystoupila z obrázku Josefa Lady.

Bránili hranici říše

Na návsi v Rovensku to v jednu hodinu po poledni vypadá jako po vymření. Nikde živá duše, jen uprostřed cesty se líně povaluje voříšek. Výborně udržované domky, které napovídají, že se nenacházíte v rumunské vesnici, jsou prázdné. Všichni na poli shrabují seno. Život v hornatém Banátu není vskutku žádná selanka. V létě zastaví lidi v práci jedině tma. Pracuje se téměř bez jakýchkoli strojů. Takový kombajn by se po kamenitých cestách k poli stejně ani nedostal. Všechnu dřinu tak musí zastat lidé a jejich zvířecí pomocníci. "Chybí tady mechanizace," říká František Štěpnička ze Svaté Heleny. "Můj děda fackoval svou ženu rukou a já to dělám taky tak," vtipkuje a šibalsky při tom mrká na manželku, která mu hrozí zdviženým prstem. Dnešního Čecha se znalostí historie posledních dvou století napadne: proč, proboha, šli právě do Rumunska? Co je tam táhlo? Češi přišli do Banátu ve dvacátých letech 19. století, aby bránili hranici habsburské říše před vojsky tureckého sultána. Pro dobu míru byla osadníkům bezplatně přidělena půda, na které mohli hospodařit. Kolonisté vymýtili husté bukové lesy a na jejich místě se objevila pole. Neosídlené hory přeměnili v zemědělskou oblast. V regionu vzniklo několik vesnic, jejichž obyvatelstvo tvořili většinou Češi. Na začátku třetího tisíciletí stále existuje šest vesnic (Svatá Helena, Rovensko, Gerník, Bígr, Eibentál a Šumice), jejichž obyvatelé hovoří česky a udržují tradice, které do Banátu přinesli téměř před dvěma stoletími jejich předkové.

Izolace a dřina

V Banátu se často zdá, že se toho od 19. století příliš nezměnilo. Po cestách se volně promenují krávy a jezdí volská či koňská spřežení. Voda se vytahuje rumpálem ze studny uprostřed vsi. Na splachovací záchod zapomeňte. Iluzi doby dávno minulé sem tam naruší po výmolech drkotající dacie, sklenice coca-coly v obchodech nebo hospodská televize, ve které - pokud na ní lze naladit Českou televizi - zrovna běží oblíbený seriál Nemocnice na kraji města (mezi místními však velký rozruch nevyvolává). Předminulé století připomíná i staromódní oblečení (hlavně žen) a také čeština plná archaismů, která se zastavila v časech Josefa Dobrovského. Hlavní příčinou tohoto stavu je naprostá odtrženost českých vesnic od okolního světa. Silnice je naprosto míjejí, vedou tam jen cesty pro automobil špatně sjízdné. Například z nejodlehlejší Šumice je to k nejbližší autobusové zastávce osm kilometrů. Vzhledem k horskému terénu neexistuje ani přímé silniční propojení mezi vesnicemi, z jedné do druhé lze dorazit pouze pěšky po vyšlapaných lesních stezkách. V zimě může být značný problém zhruba patnáctikilometrové vzdálenosti mezi obcemi vůbec překonat. Lidé tak nemají možnost dojíždět do zaměstnání někam do rumunských měst, blízké černouhelné a rudné doly omezují těžbu, a tak Čechům nezbývá než dál namáhavě dřít, stejně jako dřeli jejich dědové na málo úrodných polích. Není se co divit, že se zvláště mladším generacím chce odtud pryč. Po pádu Ceaušeskova diktátorského režimu se jim otevřela skvělá šance a oni ji beze zbytku využívají. Míří do vlasti svých předků. Při procházkách po českých vesnicích v Banátu tak bije do očí, že tu téměř nežijí lidé mezi dvaceti a třiceti lety. Na kolemjedoucích povozech nebo na polích je možné vidět pouze osoby starších ročníků. Snad každá rodina má někoho, kdo v posledních deseti letech odešel na zkušenou do Česka.

Za lepším živobytím

Česká republika je pro ně ideálním místem. Nemají problémy s jazykem (což se při stěhování v rámci Rumunska může stát, protože rumunštinu se začínají učit až ve škole) a mají tu i kontakty na příbuzné. Po druhé světové válce přesídlilo totiž do pohraničních oblastí, odkud bylo vyhnáno německé obyvatelstvo, několik tisíc Čechů z Rumunska. Ti dnes nově příchozím z Banátu pomáhají. Nepřekvapuje proto, že i dnes míří rumunští Češi nejvíce do západních Čech nebo na jižní Moravu. Čím se v Česku živí? "Dělají to, co umějí z domova," komentuje fakt, že většina příchozích z Banátu zůstane u zemědělství, čtyřicátník Štěpnička, který si vyzkoušel práci v Chebu v továrně na kola. Přesto si výrazně polepší. Asi padesátiletá žena z Rovenska při nalévání mléka říká: "Mám syna v Čechách, prý dělá řemeslo." Víc o něm neví. Podobně jsou na tom i jiné matky, které se o osudech svých dětí dovídají zprostředkovaně od těch, kteří se domů vracejí alespoň na dovolenou. Opět to připomíná 19. století, kdy tisíce Čechů odplouvaly přes moře do Spojených států a jejich blízcí pak o nich již také mnohdy ani neslyšeli. Rozdíl je tu ten, že Českou republiku nedělí od Banátu oceán, ale nějakých tisíc kilometrů. Banátští přistěhovalci to nemají v Česku lehké, ale práce se pro ně najde bez problémů. Vadí jim ovšem byrokratické průtahy kvůli jejich rumunským pasům. "Na hranicích na mě koukají celníci jak na zjevení, když na ně s rumunským pasem promluvím česky," vypráví podsaditý zvěrolékař Václav Bouda, který se domů do Gerníka přijel podívat během dovolené z Rokycan. "Nebyl by velký problém dostat české občanství, ale to bych se nejdřív musel vyvázat z rumunského občanství a to by zas stálo několik tisíc."

Učitelé by byli, chybějí děti

Zastavit exodus Čechů z Banátu by snad mohly jen nové pracovní příležitosti v kraji. Že to není zhola nemožné, dokazuje malá dílna na transformátory Bobbíntronic uprostřed Gerníka hned vedle hospody, která dala práci asi tuctu místních obyvatel. Českým vesnicím v Banátu finančně pomáhá i Česká republika. Za její peníze si například v Gerníku vyasfaltovali "hlavní tah" a v Rovensku zbudovali na ulici vodovod, který obci vyřešil dlouhodobé problémy se zásobováním vodou. Ve Svaté Heleně zase vybudovali novou školu. Z Česka přijíždí do Banátu také pedagogická výpomoc. Jeden z učitelů si kraj dokonce tak zamiloval, že se usadil ve Svaté Heleně, oženil se s místní dívkou a vedle učitelování začal hospodařit. "Učitelé by byli, ale děti nejsou," konstatuje Štěpnička a dodává: "Občas z legrace říkám učiteli, že se musí víc snažit, jinak nebude mít koho vyučovat." Avšak i kdyby se učitel se svou manželkou snažili sebevíc, školu by nespasili. Dalších mladých rodičů ve vesnicích totiž není mnoho. Jejich odchod ovšem znamená více práce pro ty, kteří zůstávají. Musí se postarat nejen o svá pole, ale snaží se také, aby nezpustla pole jejich příbuzných. Paní Chaloupková z Gerníka skupince turistů říká: "Kdybyste chtěli, hned byste mohli začít hospodařit, neobdělávaných polí je tu teď volných dost." Pozemky kolem Svaté Heleny, která leží nejblíže rumunským osadám, tak vykupují rumunští zemědělci.

Turistů přibývá

Prázdné domy, které zůstaly v Banátu po těch, kdo odešli, však postupně nacházejí i další využití - pro turistiku. Lidé z České republiky, kteří se v pohorkách a s batohem na zádech vypraví poznávat banátskou krajinu plnou kulatých vrchů, a hlavně život české minority, už místní nepřekvapí, naopak se stávají koloritem letních prací. A jejich počet rok od roku roste. Jen na patnáctikilometrové cestě z Rovenska do Gerníku potkala naše čtyřčlenná skupinka dalších osm vandrovníků z Česka. Pro místní se stali čeští turisté častým tématem rozhovorů. Starý muž z Gerníku líčí v hospodě další zážitek z jejich pobytu a nechápavě přitom kroutí hlavou: "Představ si, jeden nechtěl maso, jen si dal na suchý chleba cibuli. Je prý vegetarián." Slovo vegetarián vyslovuje téměř štítivě. Pan Bouda zase baví spolustolovníky jinou historkou. "Šli jsme pustit býka na krávu, a všichni turisté, co tu byli, hned přiběhli s foťákama. To bude určitě chytré tele." Turistika je pro místní velkým přínosem, je to cesta, jak se rychle dostat k tvrdé západní měně - české koruně, kterou banátští Češi přijímají s větším povděkem než rumunské leie. Na návsi v okně hospody visí plánek vesnice a jména lidí, kteří prodávají sýr či proutěné košíky a kteří poskytují nocleh buď přímo u sebe, nebo v prázdných domech svých příbuzných, kteří odešli do Česka. Pro některé turisty se však spánek může přeměnit v drama, pokud podcení svou alergii na prach a zalehnou pod obrovskou duchnu vycpanou peřím. Pro vyhládlé cestovatele je ideální ubytování s "plnou penzí", které na jednu na noc vyjde na velmi přijatelné dvě stovky, což je na zdejší poměry slušný peníz. Paní domu ukuchtí chutné místní speciality, její manžel nabídne hostům výbornou pálenku a vykládá jim při tom o životě v obci. Turisté obdivují osobitý svět banátských Čechů, ale rozhodně by v něm netoužili žít. Podobně jsou na tom i mladé generace místních. Nechtějí být objekty pozorování bohatších soukmenovců z Česka. Přejí si mít stejnou životní úroveň jako oni. Jejich pochopitelné přání povede s největší pravděpodobností k tomu, že české vesnice v Banátu i přes pomoc z České republiky během několika desetiletí zmizí z mapy.

(MF DNES)