Listopad 2003

Královna ledu Ája Vrzáňová

Václav Pacina

Dnes (03.10.2003, pozn. red. CS-magazínu) obdrží Ája Vrzáňová stříbrnou medaili Jana Masaryka. Před šestapadesáti lety, někdy v roce 1947, jí na kluzišti v Londýně strčil tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk nějaké libry. "To máš na trénink. Ale doma neříkej, že jsem ti něco dal," řekl jí diplomat. "Máš prý talent, tak ať jednou dobře reprezentuješ Československo." Ája Vrzáňová Masarykovo přání brzy splnila. Až dnes dvojnásobná krasobruslařská mistryně světa a později sólistka revue Ice Capades promluví v senátu za "významné české ženy ve světě" pozvané do Prahy, možná neopomene říci: "Srdce mi zůstalo v Praze."

Tenkrát na Karlově mostě

Létá do Prahy dvakrát třikrát do roka a je vítanou ozdobou společenských událostí. Stále elegantní, i když - dvaasedmdesátiletá. Stáří nehodlá respektovat: "Jsou to jen čísla, která mně štvou." Vozí s sebou dva tři kufry. Šaty i klobouky ráda střídá. "Když jsem mamince oznamovala, že jsem si koupila klobouk, obvykle se vyjevila: Ježíšmarjá, co se zase stalo? Já si totiž kupovala klobouky vždy, když jsem prožívala depresi." Ráda se projde po Karlově mostě, kde v oparu vzpomínek potkává sama sebe, sedmnáctiletou, s tatínkem, který jí tehdy řekl: "Ájo, chceme s mámou, abys zůstala v Anglii." Psal se rok 1950. V Československu nezvratně vládli komunisté. Rok předtím poprvé mistryní světa, odjížděla Vrzáňová do Londýna obhájit titul. "Nevracej se, děvče," vyprovodil ji otec na cestu. Zůstala v Londýně. Tátu uviděla za třináct let. To už "třídní revoluce" smetla vrchního radu ministerstva financí a majitele velkého pražského domu na smetiště dějin. V jeho domě mu nechali jednu místnost se záchodem. Uživit se uměl, hudbou. Byl výborný cellista. "Mě to dlouho trápilo. Měla jsem špatné svědomí, že jsem rozbourala naši rodinu." Pustili ho za ní do Ameriky až v důchodu. Když pobýval u své slavné a tehdy už bohaté Áji počtvrté, řekl: "Tohle bylo zřejmě naposled." Chtěla mu přijet na pohřeb a požádala o vízum. "Přišlo mi to zpátky přeškrtnuté červenou tužkou. Připsali tam: Zamítá se."

Do světa za slávou

Jeden z hlavních aktérů jejího osudu, paní Pachlová, manželka továrníka na proslulou čokoládu RUPA, slavila loni 9. listopadu ve svém sídle na Floridě 102. narozeniny za přítomnosti 250 hostů. Na zdraví jí připila i paní Ája. Druhý protagonista jejího života, nejslavnější krasobruslařský trenér Arnold Gerschwiller, zemřel v Londýně nedávno, 22. srpna. Nad rakví mu hovořila paní Ája. Bylo jí čtrnáct, když paní Pachlová řekla její mamince, své přítelkyni: "A svěříte mi vaši Áju? Vezmu ji do Londýna." Paní Pachlová měla dceru Jarmilku, také krasobruslařku, jež později v emigraci vyhrála dvakrát mistrovství Kanady. Pachlova továrnická rodina mohla dceři dopřát nejlepšího trenéra na světě, Arnolda Gerschwillera. Pro Vrzáňovou, stoupající koncem čtyřicátých let zvolna ke slávě, to bylo životní štěstí. "Kde bych byla, kdybych nepotkala Gerschwillera?" Po dvou měsících řekl slovutný trenér mladičké Češce: "Když budeš takhle trénovat, tak budeš za čtyři roky mistryní světa." Ke Gerschwillerovi se do Londýna vrátila ještě několikrát. Když poprvé získala titul světové šampionky, nebylo jí ani osmnáct. Mohla si Vrzáňová dovolit nejlepšího a nejdražšího trenéra? Otec dal dceři, co mohl, a Gerschwiller řekl: "Máš talent, dotáhneme to spolu. A jestli někdy přijdeš k profíkům, tak to splatíš." "A tak to bylo. Splácela jsem to tři roky ze své gáže profesionálky v revue." Volná jízda šampionky poutávala bohatstvím skoků, libel, piruet i váh. Její roznožka vysoko nad ledem, obě dlouhé krásné nohy v jediné přímce, to byla proslulá figura. Zlatou siluetu tohoto skoku "en miniature" nosí na krku dodnes. Dárek od maminky. A čím vyhrávala? Hlavně výškou dvojitých skoků. Na hudbu Dance of the Hours, Tanec hodin, zvládla až na axela všechny dvojité kreace. Byla první ženou, která v závodě předvedla dvojitý lutz. Trojité skoky byly tehdy v nedohlednu, neuměla je ještě ani Hana Mašková, bronzová medailistka z olympiády v Grenoblu 1968.

Do Temže neskočila

Zůstat v zahraničí, to byl za socialismu opovrženíhodný i trestný čin. "Skončí na lavičce v Hyde Parku nebo skočí do Temže, psal o mně tenkrát redaktor Rudého Práva Švadlena." V Londýně bydlela ve vile u Gerschwillerů. Trenér ji hlídal. Lidé z československého velvyslanectví chtěli mistryni světa za každou cenu přimět k návratu, hrozil i únos. Kolem domu stále jezdilo auto. Deset dní zůstala zavřená. Gerschwiller pak zašel na britské ministerstvo zahraničí a jednal o Ájině ochraně. "Odjel a kolem domu bylo najednou ticho, žádný vůz. Řekla jsem paní Gerschwilerové - jednom se projdu na roh, koupím si něco v drugstoru. A když jsem se vracela, vidím to auto a z něho vyskočí dva chlapi v černých kabátech, utíkají za mnou, křičí: Vrať se, rozmysli si to, už neuvidíš rodiče, mysli na maminku, zničíš celý sport, už kvůli tobě nepustí žádného sportovce ven. A tahají mě do auta." V tu chvíli se v domě otevřely dveře a Gerschwiller letí k vrátkům domu spolu s dvěma muži. I oni křičí: "Miss Vrzanova je chráněna britským právem pro politické exulanty, nesmíte ji obtěžovat." Už v bezpečí bytu, třásla se a plakala. "Byla to nejhorší chvíle v životě, jako bych zestárla o deset let." Dva měsíce poté se rodině doma naskytla jedinečná možnost k útěku. Známý paní Vrzáňové, bývaly anglický válečný letec RAF, pilotující civilní letadla ČSA, přišel na návštěvu. "Mám ještě jedno místo v letadle, kterým přeletíme ilegálně hranice." "Pojedeš ty," řekl tatínek mamince. "Tebe potřebuje víc." Vrzáňův dům hlídali. Otec odešel, namířil si to někam na skleničku, a matka zatím utekla s kufříkem v ruce zadem do zahrady a přes plot na ulici. V Ostravě, nedlouho před odletem, potkala paní Vrzáňová redaktora Rudého Práva Václava Švadlenu. Toho, co její Áje prokoval smutné konce. Krve by se v ní nedořezal. "Co tady děláte, paní Vrzáňová?" "Přijela jsem se podívat na kamarádku," řekla docela přesvědčivě. Švadlena byl znám jako neomalenec. "No, kdybych měl dceru jako vy, tak bych ji zastřelil." "Pane Švadleno, vy byste nikdy nemohl mít dceru jako já," odpověděla paní Vrzáňová a zamířila k letadlu, které ji zanedlouho přeneslo k dceři.

Kachna na tři způsoby

Jako dvojnásobná mistryně světa podepsala výhodnou smlouvu s lední revue Ice Capades. Vystupovala tam osmnáct let. Hvězda ledu, přitažlivá už zjevem, pravověrná Češka, záhy proslulá mezi krajany v New Yorku, hrdá i příjemná žena, a nakonec i šťastná manželka poté, co potkala v Americe toho svého Čecha. Pavel Steindler ji poznal ve své restauraci podle nohou, proslule dlouhých a krásných. Brzy nato jí hodil snubní prstýnek do sklenky šampaňského. Měla ráda romantické a silné muže. K svatbě jí daroval restauraci, pozdější proslulý Duck Joint. Chodil tam celý New York. Kachna na tři způsoby, husy, řízky, dobrá česká jídla. Deset let tam vítala hosty. Pavel Steindler vlastnil několik restaurací a s ženou později koupili i nějaké domy. Po jeho smrti se ještě jednou zamilovala. Byl to silný vztah a přerval jej smrtelný infarkt. "A teď mám volnost." V Praze pobývá už přes týden. Patřila k předním hostům při otevření nového hotelu na Malé Straně, prezident ji pozval na Hrad, při jedné vernisáži se setkala s americkým velvyslancem. V hotelu, kde bydlí, se vídá s přáteli, kteří mají zhusta americký přízvuk. Tomáši Kolowratovi, správci jmění rodiny Kolowratů v Čechách, řekla při loučení: "Uvidíme se na Floridě." Ráda brouzdá po Praze, ráda nakupuje. V jeden den byla ve třech obchodech, všude ji poznali, dostala dva dárky. "Vždycky mě to chytne u srdce," říká. Její jméno bylo po čtyřicet let v Československu zlotřile vymazáno. Odvážila se otočit zády k režimu a to bolševik neodpustil. Teď je bohatá, zajištěná, stále obletovaná. A trochu zhýčkaná - jak přiznává; Amerika je na ní prostě znát. "Mám opravdu všechno." A v okamžiku upřímnosti dodá: "Jsem teď úplně sama a to je dost smutné."

Odkud jsem

Z pražských Vinohrad, Královských Vinohrad, a jsem na to hrdá, že jsem z Prahy. Praha mi zůstala v srdci a srdce mi zůstalo v Praze.

Čím vším jsem byla

Krasobruslařkou amatérkou i osmnáct let profesionálkou v revue, majitelkou restaurace, šťastnou manželkou a světoběžnicí, která nesměla skoro čtyřicet let domů.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo

Najít správného člověka za manžela, a to dokonce v Americe, Čecha. Byl citlivý, jemný, měl šmrnc, evropsky se oblékal. A byl na mne pyšný.

Můj nejbližší velký úkol

Důstojně stárnout.

(MF DNES)