Listopad 2003

Demokracie se dočká i Čína

Jiří Pehe

V předvečer čínského národního svátku oznámil čínský prezident a generální tajemník komunistické strany Chu Ťin-tchao, že Čína musí začít s „rychlým systematickým projektem zvýšení účasti veřejnosti na správě věcí veřejných a nastolení vlády zákona. Musíme rozvinout různé formy demokracie, učinit demokratické procedury kompletnějšími, rozšířit politickou participaci, a zajistit, aby se lidé mohli účastnit demokratických voleb, demokratického rozhodování, demokratické správy a demokratické kontroly“. Tato slova, která bychom mohli slyšet od kteréhokoliv západního státníka, je samozřejmě nutné chápat v kontextu čínské reality. Nejsou výzvou k zavedení plnohodnotné demokracie v podobě pluralitního politického systému, v němž soutěží o vítězství různé politické proudy.

Čínská perestrojka

Spíše se jedná o snahu vtisknout systému jedné strany „lidskou tvář“. Jak ovšem víme z naší vlastní zkušenosti, politická demokratizace má svou vlastní dynamiku, kterou její tvůrci často už nedokáží zastavit. Podobný vývoj lze očekávat i v Číně, i když nemusí být nezbytně tak rychlý, jako byl kolaps komunismu po spuštění perestrojky a glasnosti v Sovětském svazu.

Po pádu komunismu v Sovětském svazu je Čínská lidová republika poslední velkou zemí s globálními ambicemi, kde se zatím neujal demokratický systém. Demokracie, o které se často mluví jako o západním vynálezu, který může „správně“ fungovat jen ve spojení se západní kulturou, dnes vládne v Japonsku a Jižní Koreji, stejně jako v Indii, která se jako jediná může s Čínou měřit, pokud jde o počet obyvatel. Demokratickou formu vlády mají v regionu i Filipíny a Indonésie. Čína, Vietnam a Severní Korea zůstávají posledními baštami komunismu—i když v každé z těchto tří zemí funguje komunistický systém velmi rozdílným způsobem.

Čína už de facto není totalitní komunistickou zemí, ale spíše autoritářským systémem s vládou jedné strany. Čínská komunistická strana používá komunistickou ideologii už jen instrumentálně, tedy jako ideologii, která umožňuje autoritářskou vládu. Ve vybudování komunismu už v zemi, která velmi úspěšně experimentuje s tržním hospodářstvím, nikdo nevěří.

Vedení nemá na vybranou

Je jasné, že pokud by Čína udělala krok směrem ke skutečné demokracii, zásadním způsobem by se změnila tvář světa. Změnilo by se fungování mezinárodních institucí, včetně Organizace spojených národů a její rady bezpečnosti, v níž je dnes Čína jediným stálým členem, který nemá demokratický systém vlády. Nástup demokracie v Číně by také nejspíše znamenal konec komunistických vlád v Severní Koreji a Vietnamu.

Čína se dnes už nerozhoduje, zda se vydá k větší demokracii nebo naopak utáhne šrouby autoritářského systému způsobem, jakým se to stalo v roce 1989 po revoltě studentů. Ve skutečnosti už pravděpodobně nemá na vybranou. Tržní reformy a zapojení Číny do světové ekonomiky spustily vývoj, který může směřovat jen k větší politické demokratizaci. Je tomu tak nejen proto, že se rozvolněný, stále více svobodný hospodářský systém, dlouho nesnese s politickým autoritářstvím a nevýkonnou masivní byrokracií. Je tomu tak i proto, že rychle rostoucí životní úroveň, kterou tržní reformy přinesly, vytvořila střední třídu a určitá očekávání i u těch, kteří do této třídy zatím nepatří.

Subverze režimu začala

V Číně existuje rostoucí počet zdrojů možné ideologické a politické „subverze“ stávajícího režimu. Na rozdíl od bývalých komunistických zemí východní Evropy a Sovětského svazu má Čína dnes poměrně rozsáhlou skupinu mladých lidí, kterým bylo dovoleno vystudovat na prestižních západních universitách. Číňané žijící v Číně také vidí, že všude tam, kde bylo Číňanům umožněno vládnout si demokraticky (Hongkong, Tchaj-wan) zařadily se tyto entity velmi rychle mezi ekonomicky nejúspěšnější na světě. Existence demokratických čínských území také činí pro čínské vůdce velmi složitým udržování kontroly nad informacemi.

Jedním z možných retardačních prvků je strach z rozpadu Číny. Ačkoliv se čínská společnost jeví zvenku jako monolit, ve skutečnosti je to pestrá mozaika kultur a jazykových variací. Je téměř jisté, že při nastolení skutečné demokracie by Čína v dnešní podobě nepřežila, stejně jako nepřežil Sovětský svaz.

Čínští vůdci ale nemají příliš na vybranou. Vědí dobře, že stále více tržně orientované hospodářství, které učinilo z Číny nejdynamičtější ekonomiku světa, se stále méně snáší jak se svěrací kazajkou centrálně kontrovaného politického systému, tak s cenzurou a omezeními svobodného toku informací, tak se snahami kontrolovat pohyb lidí. Mají v podstatě na vybranou už jen mezi změnami, které mohou nějakým způsobem řídit a vysloužit si tak i místo v novém systému, nebo změnami, které je smetou.

(www.pehe.cz)