Listopad 2003

Evropská unie a svoboda

Jiří Pehe

Odpůrci Evropské unie i odpůrci nové evropské ústavy často argumentují údajným omezením svobody, které nás prý postihne, až do EU vstoupíme, zejména pak po přijetí nové ústavy. Někteří varují před vznikem evropského superstátu, v němž se prý Česká republika rozpustí. Tito "ochránci" svobody, demokracie a mezinárodního postavení České republiky mluví obvykle velmi obecně a příliš se nenamáhají konkrétně doložit, jak bude naše svoboda ohrožena.

Nerozlišují především mezi svobodou a demokracií. Směšují demokracii chápanou jako formu vládnutí, která na úrovni národních států zaručuje svobodné volby, pravidelné střídání vlád, nebo vzájemnou kontrolu různých mocí, s obsahovou stránkou demokracie - tedy s ústavním liberalismem coby systémem, který zaručuje celou škálu osobních svobod, lidských práv, a nezávislost nejrůznějších institucí, které reprezentují občanskou veřejnost.

Pokud by mluvili o svobodě v tomto obsahovém smyslu, těžko by hledali příklady omezování svobody ze strany EU. Zato příkladů rozšíření těchto svobod po našem vstupu do EU by se našla celá řada - od volného pohybu po celé Evropě, až po významné rozšíření ochrany individuálních práv ze strany nezávislých evropských soudních institucí.

Nenašli by jediný příklad, kdy vstup do EU a další integrace skutečně podváže jejich individuální svobodu. Neomezí ji dokonce například ani často citované dočasné omezení pohybu pracovních sil, protože volný pohyb pracovních sil po celé EU je svoboda, kterou zatím nemáme! EU nám ji teprve poskytne. Bez vstupu do EU bychom jí nikdy neměli.

Nechme stranou ty kritiky, kteří si individuální svobodu často představují jako možnost dělat si, co chtějí bez ohledu na právní stát nebo alespoň etické normy, které vládnou ve slušných společnostech. Pokud mají na mysli "svobodu" neplatit daně a dluhy, tunelovat, nebo bez nebezpečí postihu porušovat dopravní předpisy, pak se vstupem do EU se jejich "svoboda" opravdu zmenší.

Pravdu ovšem nemají ani kritici sofistikovanější, kteří mluví například o demokratickém deficitu evropských institucí a spojují ho s úbytkem svobody. Nadnárodní evropské struktury skutečně nerozhodují zatím způsobem, jakým demokracie funguje na národní úrovni. Jsou ovšem společným dílem všech zúčastněných národních demokracií, které na nadnárodní instituce EU dobrovolně delegovaly některé pravomoci. Žádné skutečně důležité rozhodnutí evropských institucí se nemůže uskutečnit bez souhlasu demokratických členských států.

Nový rozhodovací mechanismus, tak jak je zakotven v evropské ústavě, by sice posílil možnosti rozhodovat o některých věcech na evropské úrovni, ale v žádném případě nelze mluvit o nějaké nedemokratické tyranii velkých států vůči malým, nebo Bruselu vůči členským zemím.

Ti kritici EU, kteří varují před omezením suverenity, zase nedokáží vysvětlit, proč by rozhodování na národní úrovni mělo být vždy lepší než rozhodování na úrovni nadnárodní. "Co je české, to je hezké" zní poněkud směšně, když srovnáme kvalitu naší postkomunistické politické reprezentace, úroveň přijatých zákonů a soudnictví, či pokleslou politickou kulturu, s úrovní vyspělých demokracií, ke kterým se chceme připojit. Rozhořčení místopředsedy Občanské demokratické strany Jana Zahradila nad tím, že judikáty evropských soudů mohou pronikat do české republiky a nahrazovat domácí rozhodování, může oslovit jenom ty, kdo si myslí, že české soudy a orgány státní správy rozhodují lépe než ty evropské.

Obránci co největší suverenity národních států si musí vybrat: Nemohou zároveň zuby nehty hájit všechna privilegia národního státu a zároveň chtít užívat všech výhod, které přináší společný evropský prostor. Vydobýt si na EU co nejvíce práv a privilegií je v přirozeném "popisu práce" každé národní reprezentace. Zároveň si je ovšem nutné uvědomit, že jestliže populace České republiky nepřesahuje nějaká tři procenta celkové populace EU, která bude mít 25 členů, těžko můžeme žádat rozhodovací pravomoci a další výhody, které jdou příliš daleko za tuto reálnou sílu - zvlášť pokud naše ekonomická síla je v poměru k celkovému výkonu EU dokonce ještě nižší.

Každý náš "úspěch" v tomto směru bude dosažen na úkor těch ostatních. Je dobré si uvědomit, že do EU vstupujeme jako chudý stát, který toho mnohem více od stávajících členů EU chce, než je schopen dát jim. Formulace českých národních zájmů by se měla odvíjet i od tohoto poznání.

(www.pehe.cz)