Listopad 2003

Omezení suverenity neuškodí

Jiří Pehe

Oslabování národních států v důsledku vzniku nadnárodních politických struktur, jako je například Evropská unie, je podle některých politiků a teoretiků nebezpečím pro demokracii, protože základní pilíře moderní demokracie jsou svázány s národními státy. Nadnárodní politické instituce prý demokracii oklešťují a trpí nenapravitelným demokratickým deficitem.

To ovšem v současné EU platí jen pro demokracii chápanou jako mechanismus, s jehož pomocí se pravidelně mění vlády a formálně se navzájem kontrolují různé zdroje moci. S demokracií jako prostorem svobody jedince to v EU není vůbec špatné. Ústavní liberalismus praktikovaný unií garantuje nejširší možný prostor individuálních svobod. Opírá se o nezávislé instituce, jejichž moc je demokraticky delegována právě institucemi národních států. Takové omezení národních států nemusí být nutně na škodu.

Pro omezování vlivu národních států ovšem mluví především bezpečnostní důvody. Evropské národy byly nejen kolébkami moderní demokracie, ale také šovinistického nacionalismu a totalitních systémů. Mají na svědomí dvě největší válečné katastrofy v dějinách lidstva. Nadnárodní integrace je pokusem toto dědictví překonat.

V Evropě (vznikajících) národních států byl relativní mír jen od Vídeňského kongresu v roce 1815 do začátku 20. století, protože se na kontinentu navzájem vyvažovaly přibližně stejně silné mocnosti. Habsburská monarchie v té době mocensky vyplňovala střed Evropy. Problémy začaly v okamžiku, kdy se sjednotilo Německo, které se stalo pro Evropu příliš velkým. Hlavní obětí 1. světové války, která následovala, bylo právě Rakousko-Uhersko, jehož rozpadem se ve středu Evropy vytvořilo mocenské vakuum v podobě mozaiky slabých států mezi Německem a Ruskem.

Ve 20. století do rozdrobeného středu Evropy nejprve vpochodovaly nacistické armády, později se téhož teritoria zmocnil Sovětský svaz. Západ Evropy—za asistence USA—si po 2. světové válce uvědomil, že mocenské ambice velkých národních států mohou být neutralizovány jedině s pomocí vzájemné integrace. Ta měla zabezpečit, aby se případná válka už nemohla žádnému státu vyplatit.

Od pádu komunismu má proces integrace ovšem ještě další dimenzi. EU umožňuje, aby mocenské vakuum ve středu kontinentu zmizelo. Slabé národní státy v tomto regionu byly vpleteny do nadnárodního přediva, které jim sice—stejně jako ostatním členům EU—ubírá část jejich suverenity, ale garantuje jim bezpečnou a stabilní existenci.

Ve světle historie to není vůbec špatný obchod. Ti politici, kteří dnes ve střední Evropě volají po co největší možné suverenitě národních států, si hrají s ohněm. Pro malé státy ve středu Evropy byla neomezená „suverenita“ zatím vždy jen cestou do otroctví, protože nemohly soutěžit se suverenitou mocných. EU je dobrým kompromisem: zbavujeme se části suverenity, abychom mohli zůstat suverénní.

(www.pehe.cz)