Listopad 2003

Falešné vzpomínky

Jaroslav Petr

Americké studie dokazují, že lidské vzpomínky je možné docela snadno změnit nebo i zmanipulovat. Vzpomínky nás spojují s minulostí jako mosty. Občas nějaký most spadne, to když na událost či člověka zapomeneme. Ale jinak se na jejich stavbě nic nemění. Je to ale opravdu tak? Vědci mohou dokázat, že vzpomínáme na věci, které se nikdy nestaly nebo se odehrály úplně jinak.

Falešné vzpomínky často stojí v pozadí řady osobních tragédií a rodinných dramat. Dvaadvacetiletá Američanka Beth Ruthefordová si při sezeních u psychoterapeuta "vzpomněla", že byla jako děcko opakovaně znásilněna otcem, a to dokonce za asistence matky. Otec ji měl dvakrát přivést do jiného stavu a následně donutit, aby si sama přivodila potrat pomocí drátěného ramínka na šaty. Bethiny děsivé vzpomínky pronikly na veřejnost a proměnily dosud poklidný život Ruthefordovy rodiny v peklo. Otec se vzdal funkce anglikánského duchovního a začala ho vyšetřovat policie. Teprve lékařské vyšetření prokázalo, že Beth Ruthefordová nikdy neměla pohlavní styk. Nemohla tedy otěhotnět a tím méně potratit.

Všichni viděli bílou dodávku

Jak se stane, že lidé přísahají na věci, které se nikdy nestaly? Lžou zcela vědomě s úmyslem co nejvíce ublížit těm, které neprávem nařkli? V některých případech určitě ano. Podle americké psycholožky Elizabeth Loftusové však lidé mnohdy líčí nepravdivé události v pevné víře, že se vše odehrálo tak, jak to popisují. Ze svého ryze subjektivního pohledu vůbec nelžou. V mozku se jim uhnízdila "falešná vzpomínka", jež je pro ně stejně reálná jako vzpomínky na skutečné události. Už v sedmdesátých letech Loftusová dokázala, jak snadno se vzpomínky deformují. Ukázala dobrovolníkům v laboratoři simulovanou dopravní nehodu na křižovatce. Na semaforu přitom svítila červená. Po promítnutí nahrané havárie Loftusová polovině pokusných osob řekla, že svítila zelená. Když později vyzvala účastníky pokusu ke "svědectví", tvrdil nejeden "dezinformovaný" dobrovolník, že viděl na semaforu zelenou. Neovlivnění svědci byli ve svých výpovědích výrazně přesnější.

Vzpomínky se zdaleka nedeformují jen v pokusných podmínkách. V roce 2002 děsil oblast Washingtonu nepolapitelný odstřelovač, který ze zálohy zavraždil celkem deset lidí. Pátrání po pachateli zkomplikovalo svědectví, podle kterého se v okolí prvních atentátů pohybovala bílá dodávka. Sdělovací prostředky tuto okolnost donekonečna opakovaly. Lidé si ji vtiskli do paměti a na bílou dodávku si "vzpomínali" i svědci pozdějších útoků. Když byl odstřelovač konečně dopaden, ukázalo se, že celou dobu jezdil v modrém osobním autě.

Setkání s králíkem Bunnym v Disneylandu

V případě Beth Ruthefordové nedošlo jen k "pokroucení" reálných vzpomínek. V její hlavě se vytvořily vzpomínky na neexistující události. Je to možné? Je. A není to těžké. Elizabeth Loftusová si vybrala pro experiment dobrovolníky, kteří už někdy navštívili Disneyland. Ukázala jim předem připravený reklamní leták s obrázky králíka Bugse Bunnyho z animovaných seriálů a s textem popisujícím setkání návštěvníků Disneylandu s touto postavou. O týden později nechala Loftusová vzpomínat dobrovolníky na návštěvu Disneylandu. Plných 36 procent si vzpomnělo, že tam králíka Bunnyho viděli a popisovali, jak si s ním potřásali rukou nebo se s ním objímali. Líčili ale jen své "falešné vzpomínky", protože Bugs Bunny je postavičkou z filmů společnosti Warner Brothers a konkurenčním Disneylandem se nikdy ani nemihl.

Falešná vzpomínka na člověka oblečeného do kostýmu králíka a vzpomínka na pohlavní zneužívání vlastním rodičem - to je přeci jen "jiný kalibr". Řada psychologů a psychiatrů je přesvědčena, že s drastickými vzpomínkami, k jakým opakované pohlavní zneužití otcem bezesporu patří, pracuje mozek úplně jinak. Člověk je ve své mysli téměř úplně potlačí. Zapře sám před sebou, co prožil. Takové "založené vzpomínky" však lze opět nalézt vhodně kladenými otázkami například v hypnóze. Loftusová na takové znovunalezení vzpomínek nevěří. A varuje, že vyvolávání zasunutých událostí může skončit vytvořením nových, ryze falešných vzpomínek, jež nemají nic společného s realitou. "Lidé, kteří prožili strašné věci například mučení v koncentračních táborech nebo opakované znásilnění při etnických čistkách v bývalé Jugoslávii - nedokáží zapomenout," argumentuje Loftusová proti teorii o potlačení vzpomínek na hrůzné události. "Trpí naopak tím, že si pamatují naprosto všechno."

Kdo zneužil Jane Doeovou?

V roce 1997 dostal tábor zastánců potlačených vzpomínek do ruky pádný argument. Americký psychiatr David Corwin popsal případ dívky, jejíž totožnost skryl za smyšleným jménem Jane Doeová. Poprvé se s ní setkal, když bylo dívce šest. Její rodiče se rozváděli a při sporech o dítě padlo obvinění, že matka dívku týrá a pohlavně zneužívá. Tvrdila to i malá Jane. Corwin vyhodnotil její výpověď jako věrohodnou a soud svěřil dítě do výchovy otci a jeho nové partnerce. Podruhé se Corwin setkal s Jane o jedenáct let později. Chtěl vědět, co si z traumatizujících zážitků z dětství pamatuje. "Vím, že jsem u soudu vyprávěla, jak mi matka pálila paty nad plotýnkou. To je nejvážnější obvinění, na které si vzpomínám," řekla Jane při pohovoru s Corwinem. Psychiatr se ale vyptával dál a Jane si nakonec vzpomněla i na to, že ji matka pohlavně zneužívala. Corwin pořídil ze všech setkání s Jane videozáznamy a s jejich pomocí přesvědčil širokou odbornou obec, že Jane po jedenáct let potlačovala vzpomínky na nejhorší zážitky z dětství.

K hrstce skeptiků patřila Elizabeth Loftusová. Znepokojoval ji fakt, že se Corwinem vyvolané vzpomínky dost lišily od toho, co dívka vypověděla v šesti letech. Sedmnáctiletá Jane si například vzpomněla, jak ji matka nutila, aby spolu s bratrem pózovala pro pornografické snímky. O tom ale při prvním vyšetřování nepadla ani zmínka. Loftusová podnikla na vlastní pěst pátrání, za jaké by se nemusel stydět ani televizní detektiv Kojak. Na základě nepatrných indicií z videozáznamů, jež Corwin s velkým úspěchem promítal na vědeckých konferencích, dokázala odhalit identitu Jane Doeové i totožnost její matky a otce. Ve veřejně dostupných dokumentech pak prošla celou kauzu a naskytl se jí poněkud jiný náhled, než jaký nabízel Corwin. Našla posudky odborníků, kteří byli přesvědčeni, že obvinění matky vykonstruoval otec, aby získal dítě do péče. Jane podle nich jen opakovala, co ji otec naučil. Loftusová získala svědectví lékaře, který odmítl přičíst puchýře a loupající se kůži na chodidlech Jane Doeové popálení a určil za jejich příčinu plísňové kožní onemocnění. Jasný příklad vyvolání potlačených myšlenek se měnil na případ, ve kterém byly Jane Doeové do paměti hned dvakrát vtisknuty "falešné vzpomínky". Poprvé otcem a podruhé Corwinem.

Opět se ukázalo, že někdy stačí k vytvoření falešné vzpomínky i velmi slabý podnět, na jehož základě si vykonstruujeme příběh a bereme ho za svůj, i když se nám nikdy nestal. Zvláště nebezpečné jsou z tohoto hlediska sugestivní otázky a výzvy psychoterapeutů typu "dejte volný průchod své představivosti", či dokonce "zkuste si představit, co se vám stalo, a nebojte se, že ve svých představách nebudete úplně přesní". Loftusová narazila na tvrdý odpor Corwinových stoupenců. Elektronickou poštou dostávala dopisy, podepsané i anonymní, odsuzující její detektivní pátrání. Výsledky šetření nemohla plné dva roky zveřejnit ve vědeckém tisku a Jane Doeová ji žalovala za narušení soukromí a pomluvu. Mateřská University of Washington se k ní obrátila zády. "Zabavili mi všechny materiály, které jsem k případu Jane Doeové nashromáždila, a zakázali mi o celé záležitosti hovořit. Přitom jsem neměla k dispozici jiné údaje, než které si na internetu najde každý, kdo má modem a vyhledávač Google," popisuje Loftusová reakci svých nadřízených. "Naštěstí jsem dostala vynikající nabídku od University of California v Irvinu, kterou jsem přijala. Moje nová univerzita také financuje mou obhajobu v běžících soudních sporech." Falešné vzpomínky mohou být překvapivě živé. Zpočátku jsou přeci jen "šedivější" než vzpomínky na skutečné události.

S falešnými vzpomínkami ke štíhlé linii?

Při pokusech Elizabeth Loftusové popisovali dobrovolníci falešné vzpomínky jednoduššími slovy a byli stručnější. Falešné vzpomínky jim připadaly méně jasné. Nestranný pozorovatel ale při líčení falešných a skutečných vzpomínek jen stěží rozezná, co testované osoby skutečně prožily. S postupem doby se mohou falešné vzpomínky "dobarvovat" a stávají se ještě věrohodnějšími. Loftusová ve svých posledních výzkumech dokazuje, že lidé podřizují falešným vzpomínkám i své chování. "Navodili jsme dobrovolníkům falešné vzpomínky na to, že jako děti onemocněli po požití určitého jídla, třeba vajec nebo zmrzliny, a pak jsme zjišťovali, jestli se začnou těmto potravinám vyhýbat," popsala Loftusová své dosud nepublikované pokusy na stránkách populárně-vědeckého časopisu New Scientist. "Obvykle se nám to podaří jen u necelých 40 procent dobrovolníků, ale i to je významné. Zajímalo by mě, jestli takhle můžeme některé lidi přimět, aby se vzdali svých oblíbených potravin. Zatím ale nepřemýšlíme o tom, že bychom tuto techniku využívali například pro odtučňovací kůry."

Falešné vzpomínky mohou své oběti zcela reálně deptat. Názorně to ukázal americký psycholog Richard McNally z Harvard University, když vyšetřoval desítku lidí přesvědčených o tom, že je dočasně unesli mimozemšťané. Psycholog nechal pacienty vyprávět o útrapách, které jim "ufoni" údajně způsobili, a přitom u nich sledoval srdeční tep, pocení a napětí svalů v obličeji. Všechny parametry signalizovaly podobný stres, jaký provází vyprávění válečných veteránů o hrůzách bojů ve Vietnamu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)