Listopad 2003

O tom jsem se doma nedozvěděla

Rozhovor s Lucií Štěpánovou o violoncellu, zrcadlu a strachu

V šestnácti letech jste se rozhodla studovat v cizině. Sama a bez prostředků. To jste si byla tak jista tím, co umíte?

Od třinácti let. Tenkrát mě jedna psycholožka v Klimentské ulici přesvědčovala, že nemám na to, abych veřejně vystupovala a taky abych studovala. Nakonec jsem uvěřila tomu, že budu dělat učitelku v mateřské školce, a několik měsíců jsem vůbec na cello nehrála. Ale jednou, rodiče byli ještě v práci, jsem přišla domů, cello stálo v rohu a já se k němu vrhla. Hrála jsem několik hodin a jako by se ze mě vylily všechny bolesti. Zjistila jsem, že bez hudby nemůžu být. To bylo důležité pro budoucnost – od té doby jsem věděla, že jsem si vybrala cestu violoncellistky.

Nevěděla jsem, jak se hraje

Jak jste se vlastně dostala na univerzitu v Utrechtu?

Díky profesorovi Eliasi Arizcurenovi, který mne slyšel hrát v Praze a nabídl mi tříměsíční stáž. Zůstala jsem tam tři roky.

Co tomu říkala vaše rodina?

Maminka vždycky stála na mé straně a chtěla, abych studovala. Otec o mně tehdy velmi pochyboval.

Kde jste na studium vzala peníze?

Nejdřív jsem se obracela na různé české nadace a fondy, nikdo z nich mě ale nepodpořil. Všechno nakonec platil sám pan profesor Arizcuren. Zařídil mi taky ubytování v holandských rodinách, které se po půl roce střídaly.

To je v Holandsku obvyklé?

Ne. Ale profesor tehdy zjistil, že sice hraji náročný repertoár, ale mám spoustu problémů, které je potřeba rychle vyřešit, jinak promarním talent. Rozhodl se mi pomoci.

To dělá často?

Nevím, ale se mnou tam byl jeden velmi talentovaný hudebník z Turecka, pro kterého taky sháněl podporu. Z Turecka se mu to podařilo, z Česka ne – a právě proto se rozhodl, že všechno zaplatí sám.

Jaké problémy s hraním u vás zjistil?

Hlavně technické. Hrála jsem například Haydna, Brahmsovy sonáty nebo koncert Camilla Saint-Saënse, ale stálo mě to hodně sebezapření – měla jsem velké bolesti. Neměla jsem totiž představu o tom, jak se na cello vlastně hraje.

To vám to na pražské konzervatoři nikdo neřekl?

U nás se velkolepě „zpívá“ a dělá forte a piano, vytvářejí se obláčky a atmosféra. Lidi se baví o hudbě jako takové, o vytváření hudebních frází… Ale teprve v zahraničí mi řekli, jak se drží smyčec, proč se tak drží, jak se vibruje, jak se vůbec sedí na židli a proč, jak se drží cello, proč se tak vůbec drží a tak dále. O tom jsem se tady nedozvěděla. Každý mladý hudebník chce samozřejmě co nejdřív hrát ten nejtěžší repertoár, aby si dokázal, jak je skvělý. Předtím se ale musí projít repertoárem méně známým, který vydláždí cestu k tomu obtížnému. V Holandsku mi v tom pomohli a díky tomu se velmi rychle změnil způsob mého chápání nástroje.

Jak si žila šestnáctiletá hudebnice v Holandsku?

Tehdy jsem nebyla ještě plnoletá, takže jsem se studentského víření moc neúčastnila a hlavně jsem studovala. Tři hodiny týdně teoretické předměty, dvakrát týdně hodiny s profesorem, orchestrální a komorní hra, zbytek, asi pět až šest hodin denně, jsem cvičila.

Jak vás v Holandsku přijali?

Dobře. Jako zajímavého mladého člověka z Čech, který se naučil jejich řeč. Horší přijetí bylo doma po třech letech, když jsem se vrátila do Prahy a chtěla se zapsat znovu zpátky na konzervatoř. Odmítli mi studium v zahraničí uznat. Bylo to absurdní. Naštěstí jsem pak brzy nato dostala nabídku z vysoké školy v německém Freiburgu. Tam mi započítali dva roky školy v Holandsku, takže jsem za tři roky zvládla program rozložený na pět let.

Z čeho jste ve Freiburgu žila?

Po špatných zkušenostech jsem už doma o nic nežádala. Jedna freiburská privátní nadace mi celé tři roky platila nájem a pojištění. Na to ostatní jsem si vydělala.

Co jste dělala?

Sociální práce. Pomáhala jsem jedné staré nevidomé paní, která byla na vozíku, pak jsem se v jedné neúplné rodině starala o dům a děti.

Proč jste si nevydělávala hrou na svůj nástroj?

Nechtěla jsem se dostat do koloběhu kšeftů a chtěla jsem si zachovat sólové směřování… V té době taky vrcholily mé zdravotní problémy. Celý život jsem byla těžký ekzematik. Strávila jsem v Německu dlouhý čas v nemocnici, kde mě léčili hlavně kortikoidy. Bylo to ale k ničemu a můj stav se zhoršoval. Teprve poslední rok jsem se z toho dostala díky homeopatické léčbě, kterou mi poskytl jeden pražský lékař. Připadá mi to jako zázrak.

Nula

Co vám v cizině dodávalo energii?

Za prvé maminka a taky obrovský pokrok v mé cellové hře, která šla evidentně správným směrem. Bolesti při hře přestaly a začala jsem hrát, jak jsem si přála. Věděla jsem konečně, jak vypadá cesta violoncellistky a jak se na ní orientovat. Viděla jsem, že můžu uskutečnit své další představy.

Jaké?

Na mistrovských kursech v Německu jsem se setkala s vynikajícím americkým profesorem Janosem Starkerem a rozhodla jsem se k němu dostat do třídy. To se mi povedlo.

Jak jste to dokázala?

Nemohla jsem za ním letět, to bylo nad mé poměry, tak jsem mu poslala dopis a nahrávku. On mi odpověděl, že mě přijímá. Pak nastala neskutečná anabáze se sháněním peněz. Nakonec mi pomohla jedna rodina z Hamburku, věnovala mi velký obnos, který mi vystačil na semestr v Americe. Další dva semestry mi zaplatil neznámý dárce. Jak se později ukázalo, byl to sám profesor Starker, ale to jsem se dozvěděla náhodou, on své nadační aktivity pečlivě tají.

Kolik to bylo?

Patnáct tisíc dolarů.

Bylo těžké absolvovat sólistický program na tak slavné světové univerzitě?

Jen pro představu: Artist Diploma, sólistický program, který jsem dokončila, letos získalo z pěti tisíc studentů celé hudební fakulty jen devět.

Co musí člověk udělat, aby se dostal mezi špičkové hráče?

Ve světě jsou tisíce skvělých hráčů. I výjimečných hráčů je strašně moc – dnešní průměr by byl před dvaceti lety špičkou. Dneska záleží na tom, jak tu svou výjimečnost ještě zvýrazníte, aby nebyla pouze výjimečná. Základem je přesně vědět, co děláte, a mít jasnou představu o svém řemesle.

Vy tu představu máte?

Myslím, že jsem ji díky studiím dostala, i když neříkám, že vím, jak se hraje na cello. Rozhodně však znám cestu, jak se přiblížit k cíli. O cestě, jejíž směr předávají studentům obvykle autority, je třeba mít jasno, jinak, i když jste výjimečný talent, zůstanete právě jen výjimečným talentem. No a dál už potřebujete jen štěstí a být ve správný čas na správném místě. Mně se to zatím dařilo. Dál se uvidí.

Co se míní tou cestou?

Mám před sebou například spoustu repertoáru, který chci nastudovat. Samozřejmě bych mohla ještě dál studovat a hledat stipendia. Existuje spousta míst a mnoho zajímavých profesorů. Ale myslím, že základ je stále stejný a já ho za těch devět let zvládla. V šestadvaceti už člověk musí začít zpracovávat všechny informace, které dostal – a být sám sebou.

Co vás na systému učení v zahraničí nejvíc zaujalo?

Při studiu je důležité dostávat pořád nové podněty. V zahraničí je obvyklé, že studujete sice u jednoho profesora, ale když se vám něco nezdá, chodíte na konzultace ještě k jiným. To je tady v podstatě nemožné.

Když jste se dostala na tak prestižní americkou školu, žádala jste o podporu nějaké české nadace nebo firmy?

Jeden člověk mi tady chtěl pomoci a přes sponzory mimo hudební oblast financovat mé studium. Sponzoři přišli na můj koncert, který byl před dvěma lety v Anežském klášteře, a měli velký zájem pomoci. Potřebovali však informace z hudebních kruhů z Čech a od nich se dozvěděli, že jsem naprostá nula, protože nemám dokončenou pražskou konzervatoř, a proto by se do mne nevyplatilo investovat.

Taky měli možnost

Proč se vracíte do Česka?

Návrat domů se mi zdál nejlogičtější. Doufám, že už to tady není tak uzavřené a lidé se čím dál víc začnou konfrontovat s různými stranami. Do Evropy se vracím taky na radu profesora Starkera, protože je tady víc možností uplatnění. Chci především hrát, ale nevyhýbám se ani učení.

To učení vám někdo u nás nabídl?

Na začátku září mi nabídli vyučování violoncella na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka. V lednu bych se měla představit na semináři.

Můžete v krátkosti srovnat muzikantský svět český a zahraniční?

Vracím se sem s nadějí, že tady navážu na úplně nové základy a budu přijata jako cellistka. Nechci hned kritizovat. Byla jsem přece jen dlouho v zahraničí a vracela jsem se jen sporadicky.

Vaše reflexe ale může být inspirativní pro druhé.

Ale sobě tím rozhodně uškodím. Já už jsem si uškodila tím, že jsem odešla z Prahy. Uzavřela jsem si sem dveře, protože jsem takzvaně „nepřijala českou školu“.

Tady existuje česká cellová škola?

Někteří zdejší hudebníci tomu tak říkají.

Kde si myslíte, že může být příčina konfrontačních nálad vůči vám v českých hudebních kruzích?

Je poměrně výjimečné, že jsem studovala v Holandsku, Německu a že mám sólový diplom od Starkera, ale venku se nad tím nikdo moc nepozastavuje. U nás to hudebníky poněkud dráždí a provokuje.

Proč?

Protože i oni už měli možnost jet studovat ven, ale – nešli. Jeden z kamarádů, kterým jsem domlouvala studium v Holandsku, mi říkal: „Je to moc složitý, neumím jazyk, proč odjíždět?“ To je typické. Je tady strach z toho, že vám jiné prostředí nastaví zrcadlo, které velmi drsně řekne, co umíte a co ne. Člověk najednou musí být sám k sobě kritický a jde do otevřené konfrontace. To je samozřejmě náročné a může to brát energii a sebevědomí. Na druhou stranu vás to posiluje. Jeden zdejší hudebník mi taky řekl, že měl možnost odejít hrát do zahraničí, ale protože si nechtěl uzavřít cestu zpátky, tak zůstal tady.

Sny

Jaká hudba vás nejvíc zajímá?

Zajímá mne mnoho hudebních stylů, ale momentálně mi myslím víc sedí skladby romantické. Nevyhýbám se ale ani Bachovi, Haydnovi, hudbě 20. století. Hraji skladby Gaspara Cassadó, Zoltána Kodályho a s maminkou, která je zpěvačkou, jsme nastudovaly skladbu soudobého českého autora Jiřího Gemrota, kterou autor napsal přímo pro nás dvě na maminčiny básně.

Posloucháte i jinou než klasickou hudbu?

Ráda si odpočinu u jazzu. Na něco tvrdšího nemám hlavu.

Měla jste v cizině čas na něco jiného než na školu a cvičení? Třeba se zamilovat?

Ano, ale pokud cestujete z jedné země do druhé a vaše poměry jsou nejisté, tak vám obvykle ty lásky moc dlouho nevydrží. Navíc já jsem byla docela idealista, který nechtěl žádné kompromisy, což se asi budu muset trošku naučit.

Baví vás ještě něco kromě violoncella?

Asi před rokem mě najednou přepadla silná potřeba malovat. Moje maminka dřív, když ještě viděla, nádherně malovala a chtěla se stát malířkou. Když se ale dozvěděla, že oslepne, rozhodla se pro hudbu. Možná proto byl ve mně blok a já se dřív malířsky vůbec neprojevovala. Najednou jsem byla překvapená tou obrovskou vnitřní potřebou, která mě přepadla. Byl to až fyzický pocit, velký balvan, a já cítila, že malovat musím. Ale žádný baráček nebo stromeček, jen barvy. Je to stejný princip jako v hudbě – nonverbálně zakódované zážitky, energie. Na malování je navíc krásné, že mi nikdo neříká, jak to mám dělat. Neobtěžuji se otázkami, jestli malovat umím nebo ne. Já to nemusím umět. Tady mi do toho prostě nikdo nemluví. Tuhle stránku jsem dlouho postrádala. Vím, že nejsem pouze cellistka. Velmi mě taky baví studovat jazyky a pracovat s lidmi. Třeba ten typ sociální práce, kterou jsem dělala v Německu. Mám taky moc ráda moderní tanec a sama tančím. Těším se na učení. A sním o cestě do Tibetu a Indie.

(ptali se: Jaroslav Pašmik a Gabriela Kontra)

LUCIE ŠTĚPÁNOVÁ (26) se narodila v Praze v muzikantské rodině. Je violoncellistkou a zaměřuje se na sólovou hru. Cello začala studovat na pražské konzervatoři, po druhém ročníku (v šestnácti letech) však odtud odešla a strávila devět let na zahraničních vysokých hudebních školách. Studovala na univerzitách v Utrechtu, ve Freiburgu a na proslulé hudební fakultě univerzity v Bloomingtonu (Indiana, USA), kde získala sólistický diplom u profesora Janose Starkera. Za svou krátkou sólovou dráhu již stihla hrát například na festivalu v Tokiu a před třemi lety absolvovala koncertní turné po USA. Lucie Štěpánová hovoří plynně holandsky, německy a anglicky. Před nedávnem se vrátila domů.

(RESPEKT)