Listopad 2003

Marián Labuda: Pořád věřím, že ještě vyrostu

V Česku patří k nejpopulárnějším slovenským hercům, je zkrátka náš. Marián Labuda se objevil v řadě českých filmů, v divadle již méně, naposledy si v Brně zahrál roli, jako šitou jemu na tělo - Brechtova Pana Puntilu. Kromě toho, že mluví skvěle česky bez typického měkkého přízvuku, je rozený vypravěč, který i sám sebe hodnotí s ironií. Pražští diváci ho brzo uvidí v Divadle na Vinohradech, kde nyní zkouší Grumbergovu hru Krejčovský salon, stejnou postavu Leona ovšem vytvořil i ve Slovenském národním divadle. Otázky kladla Jana Machalická.

LN: Prý jste se sám rozhodl, že budete hrát v češtině...

Tyhle pověsti musím uvést na pravou míru, já jsem naopak předpokládal, že budu hrát slovensky. Ono by to docela dobře šlo, protože moje postava, pan Leon, je polský žid. Ovšem na první schůzce inscenačního týmu pan překladatel vyslovil přání, zda bych to nezkusil v češtině. To je tak - když za hercem přijdete po představení, které mělo úspěch, tak vám slíbí všechno. A takhle na mě šli - využili, že jsem byl v dobrém rozpoložení a neměl hlad a věděli, že na to kývnu. To jsem si ale dal, teď musím mít v hlavě dva soubory - český a slovenský a nesmím to pomíchat. Na první zkoušce mi pan režisér vysvětlil, že když si babička z Náchoda dá tu práci a dojede do Prahy na představení, tak ať se nemusí ptát, co že to tam Labuda říká. Sám jsem se nenabízel, tak troufalý nejsem.

LN: Čím se bude český Leon lišit od slovenského?

Teď jsem v takové fázi, že budu rád, když text zvládnu česky. Samozřejmě, že mám takové ambice a ve spojení z češtinou doufám, že se dobereme určité odlišnosti. Předpokládám, že mě budou inspirovat i nové kolegyně a snad i já je - jako host. Věřím, že v zaběhaném systému divadla je host požehnáním.

LN: A jak se jako požehnaný host cítíte?

Začínal jsem s českým divadlem pěkně popořádku - hostoval jsem ve Zlíně, pak v Brně a teď v Praze, připravoval jsem se tedy na hlavní město poctivě. Nevím, kam mé cesty povedou dál, třeba do Ústí nad Labem nebo do Karlových Varů a pak zase...

LN: Třeba do Paříže?

Jazykově se budu připravovat, ale myslím, že to nevyjde, hrát v cizím jazyce je velmi těžké. Češtinu mám moc rád, znám ji a přesto mi dává zabrat. Nedovedu si představit, že se postavím na jeviště a budu hrát v němčině.

LN: Je možné také hrát cizince...

Nechtěl bych být na jevišti cizincem, rád jsem "domácí".

LN: Hrál jste ovšem ve skvělém filmu Istvána Szabó Setkání s Venuší, který měl mezinárodní a hvězdné obsazení.

Film se natočil v roce 1990 a setkal jsem se tam s herci z mnoha zemí - Francie, Maďarska, Izraele, Německa, USA a zjistil, že jsou na celém světě stejní. I skvěle zaplacená hvězda s houfem lidí kolem sebe, kteří se o ni starají, je na tom stejně jako obyčejný herec. Po každém záběru hledí okamžitě na režiséra a v očích má otázku: jaké to bylo, zvládla jsem to, byla jsem dobrá? Když se někdy před představením na sebe dívám v šatně, tak si uvědomuji, že teď v tuto chvíli a v různých časových pásmech se takhle na sebe dívají desetitisíce herců a přemýšlejí, zda uspějí. Parafrázoval bych známé heslo minulého režimu - herci všech zemí, spojte, se! Držte spolu, jste na jedné lodi, čeká vás stejný osud a nikdy nevíte, jak dopadnete.

LN: Potvrdil se vám tento postřeh i jinde?

Když jsem v Čechách točil Vesničku mou střediskovou, byl mým partnerem skvělý maďarský herec Jánosz Bán, který neuměl ani slovo česky. Zahrál to tak hezky, protože po každém záběru zůstaly jeho oči nejisté a hledající a byl odkázán na režiséra, kolegy ale i překladatelku, která se někde zapomněla a nebyla po ruce.

LN: Jaká byla spolupráce s tak slavným režisérem, jako je István Szabó?

Před ním byl Jiří Menzel a jemu děkuji za to, že mě Szabóovi dohodil. Oni dva byli moje filmová škola, naučili mě, že nejdůležitější na filmovém herectví je pohled, který zaostří na kameru. Musíte oči zabodnout, a to se pak především projeví v kině. V očích je ve filmu všechno, je to gesto, pohyb. Menzel i Szabó skvěle vedou herce, jednou rukou si zjednají klid, vyčkají, sledují, jak herec mluví. Počkají si, kdy se mu to, o čem mluví, dostane do očí, a pak druhou rukou dají pokyn a jede se na ostro.

LN: Jaká byla Glenn Closeová?

Být hvězdou je řehole. Představte si Budapešť s kulinářskou tradicí a celý catering kolem filmu s vybranými lahůdkami. Dodavatelé se předbíhali, protože se snažili před mezinárodním štábem blýsknout. Všude bylo cítit úžasné vůně a ona se těch jídel ani nedotkla. Vařili jí stále na pohled mdlou rybu na vodě. Dávala si ji každý den a jen tak do ní vidličkou párkrát ďobla a my se zatím cpali klobáskami a jitrnicemi. Closeová je také čistou odchovankyní Stanislavského školy, pochopitelně přes Strausse a jeho Actor's Studio, tyto metody jsou v Americe pořád živé. Měl jsem pocit, že ona tomu učení absolutně věří a z jeho axiomů se bojí jakkoli uhnout.

LN: Labuda je hodně zvláštní jméno. Odkud vlastně pocházíte?

Mé kořeny jsou na vesnici u Banské Štiavnice. Občas se nad mým jménem někdo zamyslel a můj profesor na vysoké škole tvrdil, že je to francouzské La Buda, nebo italské jméno s přízvukem na u. Pak jsme byli se školou na zájezdu v Turecku a tam mě měli všichni za Turka. Naučil jsem se asi dvacet slovíček a předstíral, že umím turecky. Mumlal jsem něco a přitom vypíchnul těch několik tureckých slovíček a všichni mě obdivovali. Ostatně Turci dvě stě let okupovali můj rodný kraj, takže není vyloučené, že jsem i Turek. Mám pocit, že ať přijdu do jakékoliv země, všude zapadnu.

LN: Češí si minimálně od Vesničky střediskové myslí, že jste i náš...

Ale já jsem i cikánů, Maďarů, jsem mezinárodní.

LN: Jak se to projevuje, zvou vás třeba na panáka?

No ba, a nejtěžší je odmítnout a udržet se u minerálky. A tak jsem v každé zemi nejlepším reprezentantem minerální vody.

LN: Když jste byl přijat na VŠMU, prý vám nakázali, že musíte přes prázdniny vyrůst.

Víra, že ještě vyrostu, mi zůstala celý život. Nemůžu uvěřit, že odejdu z tohoto světa, aniž by se mi to podařilo. Naděje, že ještě o deset centimetrů nadskočím, mě drží při životě. Pamatuji si, že u nás v dědině byla jedna stará paní, která chodila úplně shrbená a pak ji kopla kráva a ona se napřímila. Tak i já hledám pořád krávu, která mě takhle nakopne.

LN: Za bývalého režimu jste si ale pár kopanců vysloužil...

Ty mě sotva někam pozvedly. Měl jsem teorii, že když je člověk komikem, musí myslet v souladu s tím, co mu vychází z pusy. Pořád jsem se snažil udržet si svobodu, kterou jsem zažil, když jsem v šedesátých letech přišel k divadlu, nikdy jsem neměl pocit, že musím něco jiného hlásat na veřejnosti a něco jiného na divadle. To jsem říkal i papalášům když jsem bavič, nechtějte, abych přemýšlel o výnosech v zemědělství a závěrech 15. sjezdu strany.

LN: Byl jste členem Divadla na Korze, které sice existovalo jen tři sezóny, ale vydobylo si velkou slávu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Dodnes když přijedu do Prahy, první večer jdu do Činoherního klubu jako ke studánce živé vody. Musím si to tam ohmatat pohledem a rukama a dát si něco k pití u pultíku a zavzpomínat na naše hostování v roce 1969. Činoherák byl už tehdy velmi slavný a jezdil po světě a my jsme tam přišli jako neznámí herci z Bratislavy, jen Josef Abrhám nás znal. Moc nám asi nevěřili, ale po představení Čekání na Godota přišlo za námi celé vedení divadla - Jaroslav Vostrý, Leoš Suchařípa - a byli bledí nadšením, na to nejde zapomenout.

LN: Jak jste se vyrovnal se zavřením divadla?

Dostal jsem neurózu. Bylo to hrozná zkušenost, skončili s námi tak, jak se to dělávalo. Pravou příčinu neřekli, divadlo zavřeli z hygienických důvodů. Záleželo jim na našem zdraví, byli jsme mladí a oni měli péči, abychom neonemocněli. Přeřadili nás na Novou scénu, do operety, a museli jsme podstoupit konkurs, zpívat a recitovat před komisí, kde byli zástupci KSČ, ROH, vedení divadla. Některým kolegům to bylo trapné, jiní snaživě "drželi prapor". Nebylo divu, že jsem pak dostal neurózu. Pak se ale postupně vytvořilo Studio Astorka, kde zase režíroval Vlado Strnisko, a znovu vznikaly inscenace.

LN: Cítil jste ponížení?

Snažil jsem si to pro sebe nějak vyřešit. Začal jsem se učit německy, abych mohl sledovat rakouskou televizi, kde se diskutovalo o Chartě 77 a já se pořád ptal starších kolegů - pana Dibarbory, pana Gregora, oč jde. A vrhl jsem se na sport, chodil jsem do Tater. Věnoval jsem se horolezectví, a protože tam jde opravdu o život, našel jsem konečně vnitřní klid a jiné hodnoty a říkal si, že kdyby to tak zůstalo, přežil bych to. Ale nakonec se to změnilo, Milan Lasica mě obsadil do Radičkovovy hry Lazariáda a byl jsem spolu s ním vrácen na jeviště.

LN: Stal jste se také jedním z mužů listopadu 89. Jak své postoje dnes hodnotíte?

Tenkrát jsem zrovna v Čechách natáčel pohádku, a tak jsem se v Praze zúčastnil všech mítinků, schůzí, demonstrací. Myslet si ovšem, že režim zbořilo pár herců a intelektuálů je přece nesmysl. Tehdy v Činoherním klubu stačilo, kdyby nás všechny nahnali do autobusu a někam odvezli a bylo by po revoluci. Režimu už ale chyběla odvaha a to bylo hlavní.

LN: Listopad nám také přinesl "sametový československý rozvod". Co o něm soudíte?

Nevím, kdo tam podkuřoval, možná Němci. K rozdělení došlo proto, aby do Bratislavy nepřijela kriminálka z Prahy a obráceně. Aby se mohly obě republiky pěkně rozkrást. Kdyby byla společná, všichni by se v parlamentě hlídali. Oni věděli, že skončíme ve společné Evropě, ale ne stejně bohatí. Zneužili slovenské city - takové to "dosť bolo Prahy" a české - "ať si jdou" a postarali se, aby nebylo referendum, protože se báli, že by rozpad neprošel.

LN: Jaké jsou nyní podle vás vztahy mezi Čechy a Slováky?

Kdyby se republika udržela, asi by to k dobrému nevedlo, už bylo všechno příliš rozpumpované. Někdo se špatně podíval na českou výpravu v Tatrách, číšník je hned neobsloužil a už bylo zle. Řidič, který mě vezl do Bratislavy, se ptal, kde může parkovat, aby mu nerozřezali pneumatiky, a podobně. Pak to všechno vychladlo, a dnes když v Sydney nebo Los Angeles zaslechne Čech slovenštinu nebo naopak, je rád a žene se ke krajanovi. Na druhou stranu vývoj jde rychle kupředu a české děti vůbec nevědí, co je to třeba lopta, a tak se bojím, aby to nedopadlo tak, že se za pár let někde v Alpách potká pohledný Slovák s pěknou Češkou a budou spolu mluvit anglicky.

LN: Zdá se, že jsme k sobě znovu našli cestu a víc si sebe vzájemně vážíme.

Je to vidět i v divadle. Do Bratislavy třeba přijela inscenace, která v Čechách moc velký úspěch neměla. Publikum, které opět slyšelo češtinu, vstávalo a nadšeně tleskalo a obráceně. Nemáme příležitost navzájem se slyšet, vždyť i televize nám tuto možnost vzala - pamatuji si, jak při posledním společném vysílání Zedníček zamával ahoj Labudo a pak už bylo jen zrnění. A potřeba je oboustranná, já se například v Čechách snažím mluvit česky, ne že bych byl zaprodanec, ale protože se trénuji. A lidi vysloveně chtějí, abych mluvil slovensky.

LN: Nemrzelo vás, že jste nehrál milovníky a romantické role?

Na romantické postavy je třeba mít vizuální předpoklady a to jsem si vždycky uvědomoval. V mládí musíte zaujmout, mít hlas a není čas to pilovat. Mně stačila romantika v soukromí.

LN: Vaše postavy mají zvláštní, někdy až dětskou hravost. Jak se k takovému pojetí přibližujete?

Předpoklad je umět text - zprava zleva. Pak herec získá svobodu. U mne je spojená s tím, že musím vědět, co říkám a nebojím se, co bude dál, mám jistotu, že si poradím. Pamatuji si na pana profesora Hubu, který nás jako studenty posílal na dětské hřiště, abychom se podívali, jak děti v písku věří, že jsou indiáni, princezny. Čili podstatné je věřit tomu, na co si hrajeme. To mně zůstalo, teď věřím, že jsem pan Leon a mám pod sebou celou krejčovskou dílnu.

LN: Všimla jsem si, že příliš nedáváte rozhovory. Proč?

Když mám smlouvu s divadlem, musím respektovat, že potřebuje propagaci inscenace, ale vy mě nepustíte domů, protože začnu mluvit a nevím, kdy přestat. A pak jsem také měl jednu dobu pocit, že jsem všechno řekl. Kromě toho když se dělila republika, dostával jsem nenávistné dopisy a zažil jsem i takové projevy na ulici. Jenom proto, že jsem říkal, co si myslím. Nejsem ústavní činitel, ale obyčejný herec, proč bych tedy měl za své názory trpět? Na Slovensku si přede mnou lidé dokonce odplivovali. Šel proti mně takový na pohled slušný pán s paní, a když mě míjel, uplivnul si. Myslel jsem, že lidé pochopí, že jsem nezávislý, mluvím za sebe a nechci být ministrem ani prezidentem. Ale to se nestalo, a tak jsem se stáhnul.

LN: Chráníte si soukromí?

To se nedá. Když máte rodinu, děti, tak vždycky někdo v bulváru něco vyštrachá a píše nějaké nesmysly. To je člun, který pořád zamazáváte smůlou a přesto vám do něj teče. Na jedné straně už je to zalepené a začne zatékat na druhé. Snažím se, ale moc mi to nejde.

LN: Válčíte s bulvárem?

Mám od března pravidelný sloupek v TV OKO, příloze deníku Sme, a tam jsem se nad bulvárem zamýšlel. Řídí jej přece lidé, kteří chtějí hlavně vydělat. A tváří se, že jsou veřejné mínění nebo přímo za Pánaboha, který zdvihá prst. Bylo by to v pořádku, člověk potřebuje nad sebou někoho, koho se bojí, ale to by část výdělku museli dávat na charitu, zdravotnictví. Pochopitelně nic takového nedělají a v tom vidím jejich nemravnost. Upozorňují na nemravnosti celebrit, ale sami jsou mnohem horší, ubližují, lžou a nikdo se jim nemůže ubránit.

LN: S jednou z ostře sledovaných českých celebrit Lucií Bílou jste si zahrál ve filmu Král Ubu. Rozuměli jste si?

Skvěle, je to výborná holka. Připadá mi, že tito stále medializovaní umělci jsou už ve stejném postavení jako někdejší ústřední výbor KSČ, nikdo se k nim nedostane. Lucii soukromě zavolat skoro nejde, manažeři, kteří ji chrání, jí ani neřeknou, že volal nějaký Labuda. Snad možná, když zavolá Klaus...

LN: V Ubovi jste pořád jedl a v zimě pobíhal v prádle. To muselo být dost náročné.

Moc jsem se těšil, že konečně sundám podvlékačky a slušně se obléknu. Točili jsme tehdy na jižní Moravě a byl skutečně velký mráz a já se přišel ohřát k Bolkovi Polívkovi do přívěsu. On se na mě zvysoka podíval a pravil - máš talent, tak trp. A tak to je, trpět se musí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)