Listopad 2003

Novou armádní koncepci poprvé diktuje nutnost a ne korupčnická lobby

Jaroslav Spurný

Když Jaroslav Tvrdík odcházel v červnu z ministerského křesla, vysvětlil svou demisi nemožností „asistovat při reformě, která končí v troskách“. Vláda totiž snížila rozpočet ministerstva obrany a Tvrdík měl za to, že tím končí jeho plány změnit české vojsko na potřebný, akceschopný a spojenci oceňovaný sbor. Přesto se ale vzápětí našla osobnost, která úkol reformovat zdejší armádu i za omezených finančních podmínek přijala bez problémů. Nový ministr obrany Miroslav Kostelka je ve funkci sto dní a přesně stejnou dobu mu vláda dala na zpracování nové koncepce. Svůj návrh projednal minulý týden s poslanci výboru pro obranu a bezpečnost a ti mu jej schválili. „Je to skutečně minimální armáda,“ komentoval dokument předseda výboru Jan Vidím (ODS), „ale finance nic lepšího nenabízejí.“

A pátá lžička za Tvrdíka

Tvrdík a jeho lidé vypracovali koncepci podle belgického vzoru. Česko a Belgie mají totiž podobnou rozlohu a počet obyvatel. Návrh vlastně kopíroval vojenskou strukturu země, která je sídlem velení NATO: čtyřicet pět tisíc vojáků a existence všech složek armády, včetně pozemního vojska, letectva a protivzdušné obrany. Na belgických 50 tisíc dolarů ročního výdaje za výcvik jednoho vojáka by se Česko ze své současné poloviční úrovně mělo dostat během deseti let.

Ministr Kostelka prostě Tvrdíkovu reformu seškrtal. Rozhodl se zrušit některé jednotky, včetně náměšťského letiště pro vojenské stíhačky nebo speciálního vrtulníkového roje, cvičeného pro akce NATO, anebo ruší protivzdušnou obranu. Počet vojáků, posádek i zbraní snížil oproti Tvrdíkově návrhu na třetinu.

„Armáda by měla být malá a moderní, musí být schopna ubránit ve spojení s Aliancí naše území, měla by být schopna spolupracovat s NATO v mezinárodních mírových misích,“ říká Kostelka. Problém je, že úplně stejná slova je možné číst už v Bílé knize o obraně České republiky, vydané ministerstvem před osmi lety. „Cílem armádní reformy do roku 2000 je početně malá, vysoce funkční armáda, schopná obrany státu a podílu na společných operacích mezinárodních mírových sil,“ říká se tam na straně čtyřicet. Od té doby spolykalo ministerstvo obrany přes 300 miliard korun, navrhlo pět reformních koncepcí a vypadá to, že má před sebou pořád stejně dlouhou cestu k vysněnému cíli.

Tanky na pomoc

„Ani jedna reforma totiž nevycházela ze strategických potřeb, z představy, jakou úlohu chceme splňovat v mezinárodním společenství a v obraně země. Podoba české armády byla vždy přizpůsobována potřebám zbrojního průmyslu,“ říká stínový ministr obrany ODS Petr Nečas. Například v roce 1995 tvrdila generalita, že minimum pro českou armádu je pět set dvanáct tanků. „Počítáme to na základě strategických poznatků a nutnosti obrany ze všech možných směrů útoku,“ vysvětloval to tehdy náčelník generálního štábu Jiří Nekvasil. Kostelkovi dnes bude stačit jedenatřicet tanků. „Nepotřebujeme budovat kruhovou obranu. Nepočítáme ani s tím, že by naše tanky byly nasazeny v akcích aliance,“ říká Tvrdíkův nástupce. Jak je možný takový propastný rozdíl ve „strategických náhledech“ vojáků? Důvody nejsou složité: v roce 1995 se rozjel projekt modernizace tanku T 72, od kterého si tehdejší kapitáni českého průmyslu slibovali mnoho miliard ze státní kasy. Projekt, na kterém se podílely i italské a izraelské firmy, měla zastřešovat společnost Vojenské opravárenské závody Nový Jičín. Ta v tu dobu skomírala a vládní zakázka na sestavení 353 modernizovaných tanků za třináct miliard korun by státní firmu mohla postavit na nohy. Takže šéfové armády osvědčili pružnost: do koncepce přestavby dali požadavek na pět set tanků. Projekt „modernizace“ tanku přišel armádu na miliardu korun a dnes má za to k dispozici dva zkušební stroje. Ale k poučení nedošlo: jako přes kopírák to bylo o rok později s reformou letectva. Česká firma Aero Vodochody přišla o všechny trhy tvořené vesměs komunistickými zeměmi jako Vietnam, Laos a Sovětský svaz. Hroutícímu se Aeru ovšem přispěchala na pomoc vláda a zavázala se, že od firmy koupí dvaasedmdesát podzvukových letounů L-159 za padesát miliard korun. Ten samý rok spatřila světlo světa nová reforma letectva, sepsaná lidmi tehdejšího ministra obrany Miloslava Výborného. A nepřekvapí, že dokument volá po mnoha desítkách letounů z Aera, které prý „nezbytně potřebujeme“ k obraně. (Podle Kostelkovy reformy nám jich bohatě stačí sedmnáct.)

V paměti je ale asi nejvíc vládní zakázka na koupi původně šestatřiceti, později čtyřiadvaceti nadzvukových letounů Gripen za neuvěřitelných sto miliard korun. Výrobce lákal české politiky nejrůznějšími sliby investic na českém území – takže se hned našlo „vojenské“ zdůvodnění. „Bez těchto letadel budeme muset svěřit ochranu českého území cizí mocnosti, pravděpodobně Německu,“ prohlašoval premiér Miloš Zeman. A jeho strategický instinkt plně akceptovala i Tvrdíkova reforma: gripeny dostaly známé vysvědčení nezbytnosti při obraně země. Kostelka však od nákupu nových nadzvukových letadel zcela upustil a vojsko si chce opatřit čtrnáct starších stíhaček za zlomek gripenové ceny.

Je banální pravdou, že vzhled armády je určen politickým zadáním vlády. Když se političtí reprezentanti dohodnou a uvolní peníze, můžeme mít velkou, mobilní a pro Alianci velmi důležitou armádu. Česká vláda se rozhodla pro minimální verzi a akceptuje ji i opozice. „Tak to prostě je, rozpočet je omezený, a tak je omezená i schopnost armády,“ říká Jan Vidím. Experti jej ale doplňují ještě o jeden postřeh: díky chudobě státu je Kostelkova reforma prvním plánem na proměnu českého vojska, který ze zákulisí nediriguje pevnou rukou zbrojní a průmyslová lobby.

(RESPEKT)