Listopad 2003

Policie na šikmé ploše. Korupce a neschopnost visí nad policejním sborem a může za to Gross

Jaroslav Spurný

Nemine den, aby média nezveřejnila nějaký malér týkající se členů policejního sboru. A nad novinovými titulky se mnohdy tají dech. Opilý policista srazil autem dítě a prchl z místa činu. Důstojník inspekce ukradl informace z policejních databází a pokoušel se jimi vydírat lidi. Nudící se policisté odvezli do lesa zadrženého člověka a bezdůvodně ho zbili. Ještě před pěti šesti lety by tato sdělení vzbuzovala veřejné pobouření, tisk by žádal demisi ministra nebo policejního prezidenta. Dnes tito muži nejsou voláni k odpovědnosti, ani když se jim svěřený sbor strážců pořádku stává pro občany zosobněním zkorumpovanosti a neschopnosti. Jak to mohlo dojít tak daleko?

Místo ne-činu

Jistým vysvětlením tolerance ke špičkám vnitra mohla být skutečnost, že podle statistických čísel v posledních letech mírně poklesla kriminalita a naopak vzrostl počet objasněných činů. Díky případu sériových vrahů Stodolových ale dnes víme, že to je jenom hra s čísly. Vražda se prohlásí za sebevraždu a hned je o jeden „objasněný“ puntík více. Realita ovšem prozrazuje, že policie nejenže není schopná dotáhnout do konce závažné případy korupce či podvodů, ale neumí udržet pořádek ani v ulicích či na silnicích.

Česká republika je kritizována ve zprávách Evropské unie, ale i v dokumentech nevládních organizací, jako je třeba Transparency International, za vysokou míru korupce a neschopnost si s ní poradit. Kritice se nelze divit: za posledních pět let tu nebyl vyšetřen žádný velký případ, pokud jej policisté vůbec začali šetřit. Stačí jen krátký výčet těch nejpodezřelejších korupčních rozhodnutí vlády Miloše Zemana. Například plán nakoupit za sto miliard korun stíhačky gripen, které jsme nepotřebovali, od jejichž nákupu nás ze všech sil zrazovali spojenci a kde zakázka od počátku čelila veřejnému podezření z politické manipulace. Během vládní snahy obchod prosadit upozornili dva senátoři policii, že se je někdo pokusil uplatit, aby hlasovali pro. Policie po pár týdnech případ odložila s tím, že úplatkáře nelze nalézt. Vyšetřovatelé se ani náhodou nepokusili rozmotat, proč vláda na nevýhodném kšeftu tak tvrdohlavě lpí, a zda to není tím, že alespoň někteří její členové byli uplaceni. Totéž se dá říct o vládní zakázce na dálnici D47 za sto dvacet pět miliard. Policie případ už rok šetří – nikoli na základě vlastního rozhodnutí, ale na podnět nového kabinetu. Jenže úzkostně se vyhýbá výslechům členů vlády, kteří projekt schválili. A v dalších skandálech je to stejné.

Kromě neschopnosti odhalovat zločiny šíbrů s vysokým politickým jištěním ovšem zdejší policie selhává i v případech, s nimiž se každodenně setkává veřejnost. Příkladem budiž notoricky známá džungle na tuzemských silnicích, kde pod koly agresivních šoférů víkend co víkend zahynou dvě desítky lidí. A šéf dopravní policie už léta tvrdí, že s tím prostě nemůže nic dělat. My přitom víme, proč to nejde. Jak by mohl efektivně prosazovat pořádek na cestách sbor, jehož příslušníci sami dokáží svými opileckými kousky za volantem zásobovat tisk v poměrně častých intervalech? Jak prokázal nedávný průzkum agentury SC&C, vnímají občané dopravní policii jako nejvíce zkorumpovanou bezpečnostní složku. Průměrný úplatek na českých silnicích se podle přiznání respondentů pohybuje kolem tří tisíc korun. Za to se prý dá koupit přimhouření očí i při velmi závažném dopravním přestupku. Šéfové dopravní policie to prohlašují za lež, ale zabijácká neukázněnost zdejších řidičů vystavuje jim i jejich podřízeným zdrcující glejt.

Dobří holubi se vracejí

Neschopnost a korupce v policii není jevem, který by spadl z nebe v posledním roce. K nedůvěryhodnosti přivedly sbor dva zlomy. První v roce 1999, druhý o dva roky později.

Vraťme se ale nejprve do počátku devadesátých let. Policie prošla prověrkami, které ji zbavily těch nejvíc zkompromitovaných služebníků totalitního režimu. Policisté se začali učit, jak se vyšetřují nové delikty, především ekonomické. V první polovině devadesátých let byli na místa šéfů policie dosazováni mladí lidé z civilu, kteří procházeli stážemi na Západě. Vznikly nové útvary pro boj s organizovaným zločinem a pro potírání korupce. Víc než padesát procent jejich příslušníků přišlo z civilu. Jejich práce sice nepřinesla masivní zatýkání mafiánů, podvodníků a korupčníků, ale příslibem příštích úspěchů byla hlavně úzká spolupráce se západními policejními sbory, které měly v nové lidi důvěru. „Zapracování v nově tvořených útvarech trvá pět až sedm let, koncem devadesátých let tu budeme mít stovky profesionálů, kteří budou umět čelit závažným zločinům,“ řekl v roce 1995 tehdejší ministr vnitra Jan Ruml. Jeho proroctví se nenaplnilo. Po nástupu vlády Miloše Zemana v roce 1998, jištěné smluvně opozičním partnerem ODS, se policejním prezidentem stal dlouholetý příslušník sboru Jiří Kolář. Éra nových lidí skončila. Ti staří se naopak začali vracet.

První hlasitou zprávou o změně poměrů bylo zatčení šéfa odboru pro boj s ruskojazyčnými mafiemi Zdeňka Macháčka (v roce 1995 vedl úspěšný zátah proti ruským mafiánům v restauraci U Holubů, po kterém byly desítky gangsterů vyhoštěny z České republiky) a jeho podřízeného Jiřího Mikeše. Na základě zcela jasně zmanipulovaných důkazů byli obviněni z vydírání a únosu. Případ se táhl dva roky, a i když nakonec soud – jak se očekávalo – oba důstojníky plně očistil, jejich útvar byl v troskách a oni se už nemohli k policii vrátit (najednou totiž vadilo, že nemají vysokoškolské vzdělání). Obviněn byl i další „nový muž“, šéf služby pro odhalování korupce Evžen Šírek. I v jeho případě se obvinění ukázalo jako neodůvodněné, ale předtím byl donucen funkci opustit a nahradil jej člověk s dlouhou komunistickou praxí. Kolář se svých mužů nezastal, jejich stíhání schválil.

Musí odejít

Policisté samozřejmě změny k horšímu vnímali. Bylo všeobecně známo, že za zatčením Zdeňka Macháčka stojí někdejší policejní rada Josef Doucha, který musel ze sboru odejít kvůli podezřelým kontaktům na podsvětí a od té doby v advokátní kanceláři Jiřího Teryngela obhajoval ruské mafiány. Zatímco z Teryngela udělal premiér Zeman vládního právníka, s Douchou se jednu chvíli počítalo dokonce na post policejního prezidenta. Macháčkův případ byl pro tisíce policistů signálem, aby si dali pozor, koho se rozhodnou stíhat. Stovky těch, kteří si nechtěli „dávat pozor“, od policie prostě v roce 2000 odešly.

Normalizaci v policii dokončil Stanislav Gross. V roce 2001 provedl reorganizaci, při níž muselo šest z osmi nejvyšších policejních důstojníků opustit funkci. Nutno dodat, že šlo o „polistopadové kádry“, které ve funkcích nahradili „předlistopadoví“. Podle Grosse měli řádné vzdělání – většinou komunistickou vysokou školu StB. Změna prošla za naprosté lhostejnosti občanů, opozice i médií.

Ministr vnitra Stanislav Gross je podle průzkumů veřejného mínění dlouhodobě jeden z nejdůvěryhodnějších českých politiků. Nejdůležitější složku jeho resortu – policii – naopak podle průzkumu společnosti SC&C zveřejněného minulý týden (v září 2003, pozn. red. CS-magazínu) občané považují za nejzkorumpovanější tuzemskou instituci. To by nemělo jít dohromady.

Stejně tak by nemělo jít dohromady vládní usnesení o boji proti korupci z letošního jara a Grossovo setrvání ve funkci. Vláda konstatovala, že „korupce dosáhla obrovské míry, do ekonomiky se dostává ročně kolem dvaceti miliard korun pocházejících ze zločinu a policie nedokáže korupci účinně čelit“. Gross ale hnán k odpovědnosti nebyl, a zpráva je tak jen pouhým cárem papíru, který nic nevyřeší. Jak by se také něco vyřešit dalo, když Gross a šest jeho současných ministerských kolegů byli členy Zemanovy vlády za nejslavnějších korupčnických dob. Navíc Gross má ve vládě jako hlavní stranický rival premiéra Vladimíra Špidly neotřesitelnou pozici. Přitom pouze jeho odchod z funkce ministra vnitra může policii změnit a dostat ji ze současného skluzu po šikmé ploše. A se svým šéfem by měl odejít i policejní prezident Jiří Kolář. Teprve potom je jakási šance, že se policie vrátí ke svému poslání: sloužit veřejnosti a zákonu a nikoli moci. Možná potom pochopí, že zločin je zločinem, i když se jej dopustí vysocí politici či jejich podnikatelští sponzoři.

(RESPEKT)