Listopad 2003

Dobrodružství poezie nekončí. V nemocnici na Bulovce zemřel básník a překladatel Josef Hiršal

Viktor Šlajchrt

V posledním období dlouhého života čekala Josefa Hiršala role zasloužilého básníka a pamětníka. Hrál ji výtečně a s pobavením. Veřejnost si pamatuje jeho výrazně modelovanou tvář s hustými bílými vlasy, zvláštní zbarvení hlasu, pádnou dikci, výmluvnost, vtip i obdivuhodnou paměť. V jeho podání ožívaly literární legendy s bizarními podrobnostmi, které jim dodávaly lidský rozměr, aniž by rušily kouzlo. V devadesátých letech se dočkal veřejného uznání v podobě prestižních literárních i překladatelských cen a před dvěma lety převzal na Pražském hradě z rukou prezidenta republiky medaili Za zásluhy. Své dílo pokládal za dovršené, jeho knihy vycházely v nových vydáních a těšily se úctě i zájmu mladších literárních generací. V době bohaté na temné příběhy ztělesňoval goethovsky projasněnou polohu básnictví jako objevitelského dobrodružství, které adepty odměňuje nezapomenutelnými zážitky. Blízcí věděli o chmurnějších akcentech. Zdraví ho zrazovalo, přátelé umírali a s nízkým důchodem se dalo vyjít jen obtížně. Letos koncem června utrpěl Josef Hiršal těžký úraz, když jej srazila tramvaj. Jeho následkům podlehl minulé pondělí několik týdnů po svých třiaosmdesátých narozeninách v nemocnici na Bulovce.

Hledání jazyka

V české i světové poezii se Josef Hiršal orientoval jako málokdo. Sám tíhnul spíš k arteficiálnímu pólu, k tvorbě hravé, esteticky vynalézavé a odosobněné, s porozuměním však vnímal i subjektivně laděnou linii básnických zpovědí. Poezie se dala podle něj vytěžit z čehokoli, podstatné bylo, aby překvapila něčím novým a dokázala i kritického čtenáře upoutat a fascinovat. Jako překladatel a lektor přicházel často do styku s notně ožehavými výboji tvůrčího ducha. Uměl se otevřít jejich zvláštní působivosti, sám si občas rád cvičně zapreludoval na strunách temné romantiky a dekadence, ale před podobnými panskými spády jej chránilo dokonalé uzemnění, za které vděčil vesnickému původu a zkušenostem z plebejského prostředí.

Předmětem rafinované estetické hry se ovšem v Hiršalově tvorbě stávala i lidová jadrnost. Udává například tón jeho půvabné Písni mládí, kde v důmyslně členěném textu předkládá obraz svého dětství v Chomutičkách na Jičínsku i s lapidárně zachycenou mikrohistorií místa a obyvatel. Spatříme tu český venkov krátce po zřízení Československa, v atmosféře dosud rezonují dozvuky první světové války, nová doba žije sokolstvím a masarykovskými ideály, ale v jazyce i vidění vypravěče cítíme ozvěny lidového baroka s jeho smyslem pro ubohost i zázraky, velebnost i drastický humor.

Fascinaci modernismem Hiršalovi někdy v šestnácti zprostředkovalo pár čísel avantgardního časopisu ReD, která mu půjčil spolužák. Seznámil se tak s dadaismem, futurismem i poetismem, ale zahořel pro surrealismus. Založil dokonce jičínskou surrealistickou skupinu, jež se ucházela o patronaci Vítězslava Nezvala v Praze i André Bretona v Paříži. Jenže závěr třicátých let avantgardnímu třeštění nepřál, a tak se sblížil s okruhem Studentského časopisu, kam náleželi autoři jako Ivan Blatný, Josef Kainar nebo Jiří Orten. Autoritou tu byl František Halas, který také Hiršalovi vydal roku 1940 prvotinu Vědro stříbra.

Po maturitě a krátké učitelské praxi pracoval Hiršal až do konce protektorátu jako lesní manipulant, o víkendech však dojížděl do Prahy prohlubovat ve vinárnách kontakty s literaturou. Když později přemýšlel o svém osudu, pokládal za štěstí, že si jako kluk z venkova našel cestu ke stolní společnosti Václava Černého a k literární družině Kamila Bednáře, který se jevil jako hlava nastupující generace. Po válce se oženil s židovskou dívkou, která přežila vyhlazovací tábor, a uchytil se v Praze jako novinář a redaktor. Do roku 1948 vydal pět básnických sbírek, nástup komunistů však znamenal konec publikačních možností. Nastoupil jako dělník do ČKD. Kultivovanou lyriku vystřídaly v jeho tvorbě drsně expresivní texty, které vyšly až roku 1965 ve sbírce Soukromá galerie, sblížil se s Jiřím Kolářem a roku 1952 započalo i jeho tvůrčí partnerství s Bohumilou Grögerovou. To už se vrátil do literárního světa jako redaktor v nakladatelství. Vydávat směl jen knížky pro děti, které ovšem dodnes patří k nejlepším výkonům svého druhu.

Absurdní kánony socialistického realismu i sám jazyk, zmrzačený politickou manipulací, fatálně zpochybnily úlohu básníků. Východiskem se staly překlady básnických textů, jejichž jazyk si mohl podržet smysl a platnost i v české verzi. Jiří Kolář, který se zaměřil na americké básníky, doporučil Hiršalovi, aby si básnickou zdatnost ověřil překládáním „nepřeložitelných“ hříček Christiana Morgensterna. Jeho Šibeniční písně se v Hiršalově přebásnění staly senzací roku 1958 a silně zapůsobily na poetiku rodících se malých scén. Reakcí na dobu byl také projekt experimentální poezie, který s Bohumilou Grögerovou koncipovali tak trochu v duchu ideologicky přijatelného scientismu, ale zároveň jako parodii všech ideologických systémů. Praha se díky jejich aktivitám stala v šedesátých letech jedním z ohnisek hnutí, které zasáhlo celý svět. Četné výstavy, sympozia a čilé kulturní výměny jako by předjímaly dynamiku současného kulturního dění v Evropě, záhy je však zmrazil srpen 1968.

Dělník na zděděném poli

Od svých padesáti do sedmdesáti let byl Josef Hiršal opět zakázaným básníkem, vytrvale však pokračoval v práci. Pod jmény jazykových spolupracovníků vycházely jeho překlady světové klasiky. S ironickým přísvitem v očích říkával, že pracuje „na národa roli dědičné“, vzpomínal na Vrchlického jako na svého posledního předchůdce a se skromností, jež nezapřela hrdost, dodával, že se teď nikdo nemusí aspoň padesát let trápit s Góngorou, Torquatem Tassem či Ariostem. Zveřejnění jména nebylo podstatné, i bez něj překlady vstupovaly do literární historie jako jedinečný výkon vyzrálého umělce, jehož jazyk prošel dílnami moderny, avantgardy i civilismu.

Ještě překvapivěji dovršil Hiršal svou vlastní dráhu básníka, když z ní učinil dobrodružné téma experimentálně pojatých pamětí. Na Píseň mládí, v níž provázíme básníka bludištěm poznámek až k ukončení základní školní docházky, navazuje spontánně vyprávěný Vínek vzpomínek (1936–1952) a monumentální textová koláž Let let (1952–1968), kterou sestavili s Bohumilou Grögerovou z vlastních deníkových záznamů, dobových dokumentů a básní.

V mnoha ohledech představoval Josef Hiršal pravý opak básnického typu, jaký bývá v Čechách tradičně uctíván. Netvářil se jako romantický hrdina, tajuplný mág, skromný syn lidu ani jako mučedník, nekladl důraz na intenzitu prožitků, hloubku citu či duchovní vzmach. Zakládal si spíš na širokém rozhledu a vnímavosti pro rozmanité ingredience krásy. K poezii přistupoval tak trochu jako technolog nebo zbožíznalec, romantická póza buřiče či věštce mu byla cizí, přesto se připojil k prvním signatářům Charty 77 a v experimentální poezii osvědčil jasnozřivost přinejmenším prognostickou, když spolu s Grögerovou už počátkem šedesátých let rozvíjeli některé principy současné kyberkultury. V memoárech se vrátilo na scénu i jeho „lyrické já“, s nímž se zdánlivě rozloučil jako s romantickou rekvizitou už v Soukromé galerii, aby zazářilo v roli pikareskního průvodce epopejí českého moderního básnictví.

Dychtivost po objevech nových básnických terénů neztratil Hiršal ani v pozdním věku. Působil tak trochu jako ostřílený veterán, správce muzea, který stále ještě zvědavě nahlíží do laboratoří. V posledních letech vyprávěl s úžasem a okouzlením o podivných představách, které se mu honí hlavou, když nemůže spát, o proměnách vědomí, jaké přináší stáří, o znepokojivých předzvěstech zániku. Vytěžil odtud i své poslední dílko, útlou sbírku Básně třásně rohypnol, jakousi třešničku na dortu. Své básnické krédo tu v jedné básni shrnul do tří slov: Nesklízí. / Sije. / Poezie.

Věřme, že Hiršalovo básnické dobrodružství pokračuje někde jinde.

(RESPEKT)