Listopad 2003

Nejsem upírem

Ivan Špaček

Muzikant přitiskl své rty na ústa saxofonu a ten zasténal v sexuální křeči, pianista polechtal svůj instrument, sametové se třpytící tóny se řinou do šera, z malého bodového světla vytéká proud zlatých paprsků, rozprskne se o hlavy pokryté vlasy jako spirálami ze soustruhu - vyholené lebky ještě nejsou v módě, huňaté koule vlasů už ne. Dívám se do skleničky naplněné čímsi co chutná jako bakelit rozpuštěný v terpentýnu. Bar musí být tmavý a poloprázdný, ticha hudba podporující mlčení, barman s rukávy košile stažené gumičkou, pod bradou motýlka, neslyšně plynoucí servírka s unavenýma očima a velkým výstřihem - nejlepší léta za sebou, ale tělo ještě funkční, doma tři děti a manžel spící před televizi, i tomu se dá říkat "americký sen", domeček s červenou střechou, novou bílou barvou zářící dřevěné zdi, oči domů lemované narašenými víčky záclon, ostře seříznutý trávník bez pampelišek -zelenější než sousedův - chevy u garáže, na grilu se smažící flák masa barvy tmavé rudé s kosti ve tvaru T - není nad krávu krmenou kukuřici - gigantická televize v suterénu hned vedle krbu z cementových jako-balvanů - jak fádní a jak ... - dobře.

Chlapec jménem Ryan, přes irské jméno se narodil mamince slyšitelně odjinud píše esej do školy s titulem "The Američan Dream," ale na dobrou známku to nevypadá, smůla, učitel očekává posměšně ironické žvatlání o koruptní, nemorální společnosti posedlé materiálním chtíčem, ovšem chlapec jménem Ryan poznal a oblíbil si staršího muže jino-etnického původu, který pošetile trvá na tom, že na světě jsou daleko horší věci než společnost, ve které se nemusí bát, kde hlavní starosti jsou právě ty pampelišky v trávníku - ale asi by neměl kazit akademickou kariéru nevinného mladíka: "Nesmíš říkat, co si myslíš, když chceš mít budoucnost", jiná doba, jiná země, ale čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné (i když jinak) - Ryan se dívá vážnýma očima a hltá moudrá vycházející z mých úst, proč vlastně? Psycholog by asi řekl, že potřebuje figuru otce - ten biologický zmizel ze scény, snad je to dobře, určitě i špatně, syn potřebuje tatínka, aby měl koho nenávidět, když dospěje do puberty a někdy i právem - kolik mužů jsi zabil tatínku? Kolik bosenských žen znásilnil?

Kudy chodí, tudy odráží kulatý kus nafouknuté gumy o zem v naději budoucího basketbalového stipendia od americké univerzity - chlapec Ryan s krví balkánských válečníků v žilách se možná vyrovná i chlapcům, kteří jsou sice negramotní, ale vyrůstali na betonovém plácku s rezavými obručemi na obou koncích kdesi v Queens - takže mlčím, abych nezahájil řetězovou reakci, která by mohla vést ke zbytečným problémům.

Give me your tired, your poor, your huddled masse yearning to breathe free, the wretched refuse of your teeming shore. Send these, the homeless, tempest-tossed to me. I lift my lamp beside the golden door. Raději mu neřeknu, co jsem si přečetl na podstavci sochy ženy s pochodní v ruce - díval jsem se na českou ženu, jak se dívá na sochu v newyorkském přístavu, na tváři cosi nevyslovitelného, poslankyně národního výboru a představuji si, jaká by asi byla, kdyby se narodila a vyrostla. Jinde, ne v zemi, kde dětství prožila v německém městě, ne v Německu, kde se v mládí musela rozhodovat, zdali je Českou nebo Němkou, zamilovala se a vdala za člena organizace později, daleko později prohlášené za zločineckou, kuriózní odrůdu soudce zvanou "z lidu" soudící a odsuzující nevídanou rychlosti lidí, kteří se provinili tak či onak nevhodnou politickou orientací - soudcem díky šťastné okolnosti zatčení správnými okupanty ve správnou dobu. Představuji si dámu, která organizuje dobročinné bazary, pikniky pro děti z ghetta, místo docházení do cikánských rodin v roli misionáře přinášejícího civilizaci nevědomým maminkám, ať se jim to líbí nebo ne. I tak - tahle modro-zelenou plísní měděnky pokrytá žena klasických rysů tváře s pochodní v ruce něco říká - říká to i čínským studentům na náměstí Nebeského klidu, i marxistickým dámám ze střední Evropy. Dívám se a mlčím, není co říci, symbolika je silnější než jakákoliv slova.

Občasný zatoulaný paprsek naráží na mosazné zábradlí kolem baru a smrtelnou křečí vytvoří prasátko na zdi, muzikanti milují svoje nástroje, akt lásky provozovaný na veřejnosti, prodejna láska umění - bordeldáma múza sedí v pozadí a počítá profit - peníze, sláva či pochvala potentátů, klaun na dvoře královském, zasloužilý umělec, vila v Beverly Hills a židle v králově talk show, tajtrlíci všech barev a odstínů poučují svět, schopnost vyluzovat více méně melodické zvuky, přeložena do mandátu oblažovat veřejnost svými názory o politickém klimatu v Ruanda-Burundi.

Pianista šeptá cosi depresivního tvrdě nesrozumitelným jižanským dialektem, ale na tom vlastně nezáleží, zpráva není ve slovech, hudba není nic než čistá emoce, smutek blues, krvežíznivost řinčivého marše, sladká mazlavost vlezlé neodbytného šlágrů, slzy v očích a stažené hrdlo při poslechu určitého tónového uskupení, "God bless America", "Poslední bitva vzplála", neodpověditelné "Kde domov můj?", případně "Deutschland, Deutschland über alles" - od panenské lásky po brutální znásilnění "Ať Bůh dál zůstává..." - ale to už je dávno, nebo příliš brzo?

Sedím přece u baru, v ruce sklenici plnou čehosi nechutného, ale stylového - k pivu patří dechovka, k vínu housle a k blues Jack Daniels s branch water. Čas je lidskou iluzí, není minulosti, přítomnosti či budoucnosti,, jediná realita je "teď", tento okamžik ve kterém balancuji na vysoké židli bez opěradla jako pelikán na kůlu u mola, lokty opřené o barový pult a dívám se do zrcadla za řadou lahví plných tekutin všech možných odstínů barev, dívám se a vidím rozplizle obrysy tváře, s největší pravděpodobností moje - takže vím, že nejsem upírem.