Listopad 2003

Potřebujeme knihovny?

Petruška Šustrová

Minulý týden (první říjnový týden, pozn. red. CS-magazínu) byl Týden knihoven, knihovny pořádaly různé akce, při kterých se snažily veřejnosti seznámit s tím, že knihovna není pouhé skladiště knížek, ale kulturní instituce, která má celou řadu funkcí.

Patřím ke generaci, pro kterou byly knihy a četba hlavním zdrojem poznání. Když jsem byla malá, televize v Československu ještě nevysílala, a když vysílat začala, dlouho jsme ji doma neměli. Když se na tu dobu dívám zpátky, nijak toho nelituji – psala se padesátá léta a to, co bych byla v tom útlém dětství na obrazovce viděla, bych byla nejspíš pokládala za normální běh světa.

Nedívala jsem se ale na televizi, ležela jsem v knížkách, a nelituji toho. Četba totiž ponechává dost prostoru pro fantazii, a musím se přiznat, že jsem nikdy neviděla takové filmové zpracování knihy, kterou jsem četla, které by opravdu odpovídalo mým představám. Často to byly krásné filmy, o to nic – jenže toho, co jsem si při čtení představovala, bylo daleko víc, než se vejde do jakéhokoli filmu.

V dnešní době se už čte méně, mládež holduje počítačům a počítačovým hrám, občas se dokonce spekuluje o tom, že knihy vůbec zaniknou. V dohledné době to jistě nehrozí, stačí letmo nakouknout do výkladní skříně knihkupectví, abychom viděli, kolik nových knih vychází.

A tím se dostávám k veřejným knihovnám. Pokaždé, když dostanu nabídku nějakého nakladatelství, nebo když navštívím knihkupectví, potkám spousty knížek, které bych si chtěla přečíst. Jenže – kdo by to všechno kupoval? A kde bych je všechny skladovala?

Vzpomínám na knihovnu v jedné podkrkonošské vesnici, kam jsme jezdívali na prázdniny. Byla maličká, několik polic s knihami, sesbíranými kdoví odkud. Knihy se tam sešly bez ladu a skladu, nebylo nic výjimečné, když tam byl druhý a třetí díl nějakého rozměrného románu, a člověku nezbývalo, než si domýšlet, jak vlastně ten příběh začínal.

Dnešní knihovny vypadají podstatně jinak. Jsou pečlivě uspořádané, vybavené počítači, a lze se v nich dozvědět opravdu hodně. Jako skoro všechny ostatní kulturní instituce však trpí nedostatkem peněz. Přesto si myslím, že nezaniknou, vždyť náklonnost k vyprávěným příběhům je nám lidem vlastní, a životem nás provázejí nejen příslušníci rodiny, přátelé, kolegové a známí, ale i celé zástupy postav, kterým vdechli život spisovatelé. Na tom se v dohledné době sotva může co změnit.

(ČRo-Regina)